Povolání do poslední bitvy - Rick Joyner

Stál jsem a díval jsem se na dveře, do kterých jsem měl vstoupit. Byly nevzhledné a nepřitažlivé. Otočil jsem se ještě jednou, abych viděl tu velkou soudní síň. Byl jsem ohromený její slávou a velikostí. A nechtěl jsem odtamtud odejít, i když zlo, které bylo v mém srdci, zde bylo permanentně odhalováno. Proces byl bolestivý, ale bylo to tak osvobozující, že jsem nechtěl, aby to přestalo. Toužil jsem po větším usvědčování.
„Budeš mít víc,“ odpověděla Moudrost, znaje mé myšlenky. „Co jsi našel tady si vezmeš s sebou. Abys byl změněn, nemusíš přijít sem. Moc kříže je dostatečně velká, aby tě změnila. Můžeš zažívat každý den to, co jsi zažil tady. Duch svatý byl poslán, aby tě usvědčil z hříchu, aby tě přivedl k pravdě, a aby svědčil o Mně. Je s tebou neustále. Poznej Ducha svatého lépe. Mnozí věří v Ducha svatého, ale jen málokdo mu udělá místo ve svém životě. Jak se blíží konec tohoto věku, tohle se změní. Uděláte mu místo.
Duch svatý pohne zemí tak, jako to udělal na počátku. Vezme chaos a zmatení, rozprostírající se po celé zemi, a stvoří nové slavné stvoření zprostřed toho zmatku. Brzy vstoupíš do toho času, kdy ON bude konat zázraky nepřetržitě, a celý svět bude žasnout nad jeho činy. Udělá všechno skrze Můj lid. Když se Duch svatý pohybuje, synové a dcery Boží budou prorokovat. Od starých po mladé budou snít sny a vidět vidění. Činy, které jsem konal a ještě mnohem větší, budou činit v Mém Jménu, abych byl na zemi oslaven. Celé stvoření lká a touží po tom, co Duch svatý bude konat.
Co najdeš za těmito dveřmi ti pomůže připravit se na to, co přijde. Jsem Spasitel, Vykupitel, Zachránce, ale jsem také zároveň Soudce. Již brzy zjevím sebe sama světu jako spravedlivého soudce, ale nejprve musím zjevit svůj soud mému vlastnímu domu. Moji brzy poznají koinónii (společenství) Ducha svatého a potom budou znát (mít) jeho moc usvědčovat z hříchu, „že nevěří ve mne“. Budou také znát, že je vede k pravdě, která je osvobodí. Pravda, která bude svědčit o mně. Poznají-li mě moji lidé takového jaký jsem, budu je používat, aby o mně vypovídali, svědčili, kázali.
Já jsem soudce, ale je pro tebe lepší soudit sám sebe tak, abych tě potom nemusel soudit já. Mé soudy budou znovu nastoleny mezi mými lidmi, A nejprve budu soudit svůj vlastní dům. Teprve potom budu soudit celou zemi.“
Sláva Moudrosti zastiňovala všechno, co bylo kolem mne. Takovou záři (nádheru) jsem dosud neviděl, ani tady ne. Zvětšovala se, jak mluvil o svých soudech. Sláva, která přichází Jeho poznáním jako Soudce, je větší než všechno, co jsem doposud znal. Začal jsem se cítit malý a bezvýznamný v Jeho přítomnosti, že pro mě bylo těžké se soustředit na to, co říká. Ve chvíli, když jsem myslel, že budu jeho slávou rozdrcen, se natáhl a dotkl se mého čela - jemně, ale pevně. Jakmile to udělal, má mysl se soustředila a očistila.
„Zaměřil jsi svůj pohled na sebe, a to vždy přinese tvé zmatení a sníží tvou schopnost mě slyšet. Pokaždé, když ucítíš můj dotek, stane se tvá mysl čistší. Pokaždé, když ucítíš mou přítomnost, tak věz, že jsem přišel se tě dotknout tak, abys Mě mohl vidět a slyšet. Musíš se naučit zůstávat v mé přítomnosti, aniž by ses stal sebevědomým. To totiž způsobí, že se odvrátíš od pravdy ve Mně a svede tě to do KLAMU, který je v tvé padlé přirozenosti. Mnozí padnou, když se jich dotkne můj Duch. Avšak čas padání už skončil. Musíš se naučit stát, když se můj Duch pohybuje. Nebudeš–li stát, když se můj Duch pohybuje, nemůžu tě použít. Pohané přede mnou musí padnout, ale potřebuji, aby moji lidé přede mnou stáli, abych je mohl použít.“

Pýcha a falešná pokora
Slyšel jsem podrážděnost v Pánově hlase a ta podrážděnost byla táž jako ta, když se díval na své učedníky v evangeliu, a pochopil jsem, že se jeho podrážděnost objevila vždy, když se začali dívat na své nedostatky nebo pády. A řekl jsem: „Pane, je mi to líto, ale tvoje přítomnost je tak ohromující. Jak se mi povede, abych se necítil ve tvé blízkosti tak malý? Když jsem ti tak blízko jako teď.“
„Ty jsi malý, ale musíš se naučit stát v mé přítomnosti bez toho, aby ses díval na sebe.“ Pokud se budeš dívat sám na sebe, nebudeš schopen mě uslyšet, ani pro mne mluvit. Budeš vždycky plný nedostatků a vždy nehodný toho, do čeho tě povolávám, ale nikdy to však nebude tvoje adekvátnost nebo zásluha, že tě povolávám.
Nesmíš se dívat na své nedostatky, ale dívej se na mne, na mou dostatečnost. Dívej se na mou spravedlnost. Pokud jsi používán, je to pro to, kdo já jsem, a ne pro to, kdo ty jsi. Pocítil jsi můj hněv, když jsi se zadíval na sebe. To je hněv, který jsem cítil k Mojžíšovi, když si začal stěžovat, jak je nehodný. Jen tím ukazuješ, že se díváš víc na sebe než na mne. Je to hlavní důvod, proč mohu používat tak málo mých lidí pro to, co toužím udělat. Tato falešná pokora je formou pýchy, která způsobila pád člověka. Adam a Eva se začali cítit nehodní a potřebovali být něčím větším, než jsem je stvořil. A vzali to do svých rukou, že ze sebe udělají to, čím by měli být. Nikdy nemůžeš sám sebe předělat do toho, čím máš být, ale musíš věřit Mně, že tě přetvořím do toho, čím jsem.
Ačkoliv jsem nikdy nespojoval falešnou pokoru a pád člověka v zahradě, věděl jsem, že toto je hlavní kámen úrazu, který zabraňuje mnohým stát se užitečnými pro Pána: sebezahleděnost.
Učil jsem o tom mnohokrát. A stále to dělám. A nyní v jeho přítomnosti byla odhalena moje vlastní falešná pokora a vypadala mnohem hůř, než jakou jsem ji v komkoliv kdy viděl. Tato forma pýchy byla odporná a porozuměl jsem tomu, proč způsobila, že se Pán rozpálil hněvem. V Jeho přítomnosti, která nám bude všem brzo zjevena, a dokonce i po všech těch soudech, které jsem zakusil, jsem stále měl většinu základních chyb, které mi zabraňovaly, abych Jej znal a sloužil mu tak, jak jsem k tomu byl povolán. Bylo to šokující. Už jsem dál nechtěl soustřeďovat pozornost na sebe, otočil jsem se a podíval jsem se na Něj. Tolik jsem toužil vidět Jeho slávu. Tolik, kolik bych jí mohl vydržet, když se mnou takto byl. Rázem se má stísněnost změnila v nadšení, extázi. Kolena se chtěla pode mnou podlomit, byl jsem však určen i odhodlán k tomu zůstat stát. Určen i odhodlán.
Brzy poté jsem se probudil. Následující dny jsem pocítil příliv energie, působící, že všechno je nádherné. Miloval jsem všechno, co jsem uviděl. I klika od dveří se zdá nádherná nade všechno chápání. Staré domy a auta jsou tak nádherná, že je mi líto, že neumím výtvarně zachytit jejich krásu a vznešenost. Stromy a zvířata se mi zdají jako přátelé. Každý, koho jsem uviděl, byl jako knihovna zjevení mnoha a byl jsem vděčný za věčnost, kterou budu potřebovat k tomu, abych je všechny mohl poznat. Nemohl jsem se na nic podívat bez toho, aniž bych viděl velkolepost, a nemohl jsem uvěřit, že jsem dosud chodil kolem tolika lidí i věcí ve svém životě bez povšimnutí. Probíhaly mnou nádherné emoce a zjevení, ale nevěděl jsem, co s tím udělat. Nenaučím-li se to používat pro dobro, vymizí to.
A to se taky stalo během pár dní. Jako by mě opouštěl smysl života. Věděl jsem, že to musím napravit. Co jsem zažil bylo nádhernější než droga a já jsem byl závislý. To byl výsledek vidění Jeho slávy: musel jsem vidět víc. Toužil jsem se naučit, jak přebývat v Jeho přítomnosti a dovolit Jeho životu proudit skrze mne, aby se mohl dotknout dalších. Zůstávat v Duchu svatém a dovolit mu, aby si mě používal. Toto bylo moje povolání, výzva, the Call.

Kapitola 2. Dva svědci
Plynuly dny a já jsem byl v hluboké depresi. Všechno se zdálo být tak ponuré. Každý lidský zvuk mě rozčiloval i každé přerušení toho, co jsem dělal, mě rozčililo. O každém si myslím to nejhorší a musel jsem bojovat, abych zadržel ty černé myšlenky, které ve mně proti vám vzrůstaly. Cítil jsem se, jako bych upadl do pekla, a klouzal hlouběji každý den. Zvolal jsem k Pánu a skoro ihned jsem se ocitl přede dveřmi s Moudrostí, která stála vedle mě. „Pane, je mi to tak líto, odpadl jsem z Tvé Přítomnosti plnou parou až do pekla, jak se zdá.“
A ON odpověděl: „Celý svět stále leží v moci toho zlého a ty chodíš na okraji pekla každý den. Cesta života vede středem pekla. Po obou stranách jsou hluboké příkopy, a proto se nesmíš odklonit od přímé cesty.“ „Já jsem do jedné škarpy spadl a nemohl jsem vylézt ven.“ „Nikdo nemůže najít svoji vlastní cestu ven ze škarpy. Následování své vlastní cesty, to je tvůj pád, a tvoje vlastní úsilí tě nikdy nevyvede ven. Já jsem ta jediná cesta a mimo mě jsou jen škarpy.
Když padneš, neplýtvej svým časem, že se budeš snažit přijít na to, proč a jak to napravit. Tím se jen potápíš hlouběji do bahna. Vrať se ke Mně. Jen pros o pomoc. Já jsem tvůj pastýř a pomohu ti, když ke mně budeš volat.“ „Pane, nechci utrácet čas snahou na to přijít, ale rád bych věděl, jak jsem mohl upadnout tak daleko a tak rychle? Co způsobilo, že jsem se odvrátil od cesty života a spadl? Ty jsi Moudrost, a já vím, že moudrost je ptát se.“ „Moudrost je vědět, kdy žádat o porozumění, a kdy volat o pomoc. A nyní je moudrost se ptát, když jsem s tebou a ty víš, že JSEM. Pouze v mé přítomnosti můžeš porozumět. Tvoje porozumění bude vždy pokroucené, budeš-li v depresi, a nikdy tímto způsoben neuvidíš pravdu. Deprese je klam, který přichází, když vidíš svět ze svého pohledu. Pravda přichází, když vidíš svět mýma očima z místa, kde sedím po pravici Otce. Jako ten cherubín v Iz 6 prohlašují všichni v mé přítomnosti: „Celý svět je naplněný Jeho slávou.“
Vzpomněl jsem si, jak jsem jako nový věřící četl tento text, bylo mi tehdy jasné, že tento cherubín byl oklamán, že svět nezná tak dobře jako já – vím přece, že svět vůbec o Boží slávu nestojí a nic o ní neví. Nemohl jsem rozumět tomu, jak mohl cherubín říci: „celý svět je naplněn Jeho slávou“, když přece celý svět je naplněn válkami, chorobami, tsunami, zneužíváním dětí i katolickými kněžími, podvody, a zlo je všude. Pak ke mně jednoho dne Pán promluvil, a řekl: „Důvod, proč cherubín řekl, že „celá země je naplněná Mou slávou“, byl, že přebýval v mé přítomnosti. Kdo přebývá v mé přítomnosti, neuvidí nic jiného než slávu.
„Pane, pamatuji si, že jsi mě to učil, ale nikdy jsem tím dobře nežil. Strávil jsem většinu svého života díváním se na věci ze špatné stránky. A myslím si, že jsem strávil většinu svého života sezením v jednom z těch příkopů po straně cesty života, než abych po ní chodil.“ „To je pravda,“ odpověděl Pán. „Vstaneš, vykročíš, zahledíš se na sebe a tím spadneš do škarpy. Zavoláš mě, zvednu tě, jdeš, zadumáš se a spadneš na druhé straně. A tak kolem dokola, dokud se nenaučíš dívat se jen na mne, a také na všechno jen z mého pohledu. Přesto jsi udělal nějaký pokrok, ale nyní je čas, abys stál a šel po cestě. Už nemáš žádný čas na posedávání ve škarpě.“
Pánova dobrota a trpělivost se zdála ohromující, jak pokračoval: „Co způsobilo, že jsi naposledy skončil ve škarpě?“ Zamyslel jsem se nad tím, a uviděl jsem, jak jsem byl pohlcen zabýváním se pocity, místo hledání zdroje těch pocitů. „Odhlédl jsem od Tebe,“ přiznal jsem se, „spustil jsem z Tebe oči.“ Pán: „Vím, že se to zdá hodně jednoduché, ale je to přesně to, co jsi udělal. Odhlédnutí ode mne (=zahledění na sebe) je, co způsobí, abys sešel z cesty života a skončil ve škarpě. Pokud ve mně přebýváš, uvidíš slávu. To ale neznamená, že neuvidíš konflikty, zmatení, temnotu a svody, které jsou ve světě. Uvidíš je, ale uvidíš také vždy Mou odpověď na ně. Zůstáváš-li ve mně, uvidíš, jak pravda převládá nad klamem, a uvidíš způsob, jímž přijde moje Království.“
„Pane, když jsem zde v nebeské oblasti, všechno mi připadá reálnější než to, co prožívám na zemi, ale když jsem na zemi, všechno zdejší mi připadá jako nereálný sen. Vím, že toto je pravá realita a že země je pouze dočasná. A také vím, že kdyby se mi na zemi zdálo toto místo být reálné, byl bych na zemi schopen chodit ve Tvé moudrosti víc, i stát a jít po cestě života. Řekl si, že je vždy moudrostí se ptát a žádat. A já tě žádám, abys pro mě udělal tuto realitu nebe více skutečnou, až budu na zemi. Potom budu schopen chodit lépe ve Tvých šlépějích. Žádám tě také, abys mi pomohl předat tuto realitu jiným. Temnota se na zemi rozrůstá a je málo těch, kteří vidí duchem. Žádám Tě, abys nám dal víc své moci, nech nás vidět víc tvé slávy a nech nás poznat Tvůj pravý soud, který přichází ve Tvé přítomnosti.“
„Když začneš žít podle toho, co vidíš očima svého srdce, budeš se mnou chodit a uvidíš mou slávu. Oči tvého srdce jsou oknem do této reality ducha. Očima svého srdce můžeš přijít k mému trůnu slávy kdykoliv. Přijdeš-li ke Mně, budu se ti zdát víc skutečný, a také ti budu víc důvěřovat a dám ti více své moci.“ Jak mluvil, otočil jsem se a podíval na ty nesčetné krále, vladaře, přátele a služebníky Páně, kteří VŠICHNI stáli v soudní síni. Div a sláva všech, kteří se mi naskytli, byly tak úžasné, že bych byl spokojený, kdybych tam zůstal navždycky. Znovu jsem užasnul pomyšlením, že toto místo je pouze začátkem nebe. Ale mezi všemi zázraky nebe je tím skutečným zázrakem nebe přítomnost Pána. Zde na počátku nebe je Moudrostí a Soudcem, což je totéž. „Pane,“ zeptal jsem se, „zde jsi Moudrost a Soudce, ale jak jsi znám v jiných oblastech nebe?“
„Jsem Moudrost a Soudce v každé realitě, ale jsem také mnohem víc. A protože ses zeptal, ukážu ti, kdo jsem. Ale i přesto jsi mě teprve začal poznávat jako Moudrost a Soudce. V patřičném čase ze Mne uvidíš víc, ale nejprve se musíš naučit něco o Mých soudech (právech, rozsudcích, výrocích spravedlnosti).“

První svědek
„Boží soudy jsou prvním krokem k nebeské skutečnosti,“ řekl hlas, který jsem dosud neslyšel. „Až přijde den soudu, budou všichni znát Krále, a budou znát Jeho soudy. Potom bude země osvobozena. Žádal jsi, aby Jeho soudy přišly do tvého života, a nyní pros, aby Jeho soudy přišly na svět.“ Otočil jsem se podívat, kdo to řekl. Byla to velká postava a zářila, ale o trošku míň, než ostatní, které jsem potkal v soudní síni. „Je to anděl,“ pomyslel jsem si, ale on řekl:
„Jsem Lot. Byl jsi vybrán, abys žil v těžkých časech stejně tak jako já. Musíš dělat totéž co Abraham, když žil a přimlouval se za Sodomu. V těch časech, kdy bude vypuštěna velká perverze na zem, povstanou muži a ženy velké víry. Stejně jako Abraham musíš používat svou víru k přímluvě za zkažené, za bezbožné, a musíš také dosvědčit Boží soud, který přichází na zem. Pán nemůže strpět déle vzrůstající zlo v lidské rase. Já jsem mlčel, a mnozí zemřeli. Nesmíš být jako já. Nesmíš mlčet.“ „Řekni mi víc, jak je můžu varovat?“ zeptal jsem se. „Myslel jsem si, že pro ně budu varováním tím, že se od nich budu odlišovat. Ale být odlišný nestačí! Moc Ducha svatého usvědčit z hříchu je uvolněna mluveným slovem. Co Pán udělal se Sodomou udělal jako příklad pro ostatní města, aby nemusela být také takto zničena. Můžeš varovat ty, kteří směřují do záhuby, tím, že jím řekneš můj příběh.
Je spousta měst, jejichž zlo ON nebude déle trpět. Pokud ti, kteří znají Pána, nepovstanou, bude jich brzy mnohem víc jako Sodoma. Den soudu přichází. Potom všechno stvoření bude znát moudrost jeho soudů, ale ty na ten den nesmíš čekat! Musíš hledat Jeho soudy každý den a ohlásit je na zemi. Budou-li Jeho lidé chodit v Jeho soudech, mnozí na zemi je budou znát mnohem dříve, než přijde ten velký den soudu. Díky tomu jich bude zachráněno mnohem víc. Pán touží, aby nebyl žádný zatracen a aby žádný neutrpěl ztrátu toho dne. Lidé na zemi jsou slepí. Neuvidí, pokud se budeš snažit být mlčky pouze divákem. Poselství soudu musí být vyhlašováno slovy.
Duch svatý pomaže slova, ale slova musí být vyřčena, aby je mohl pomazat. Spravedlnost a soud jsou základem Jeho trůnu. Jeho lidé poznali něco z Jeho spravedlnosti, ale málo z nich zná Jeho soudy. Jeho trůn bude přebývat v Jeho domě, a proto jeho soud musí začít Jeho domem. Žij podle pravdy, jíž ses tu naučil, a vyučuj ji. Jeho soudy přicházejí. Budou-li Jeho lidé chodit v Jeho soudech dřív než přijde Den Soudu, bude pro ně ten den slavný (skvělý, nádherný). Nebudou-li podle nich žít, poznají hořkost, kterou pozná celý svět. Jeho soudy by nebyly pravdivé, kdyby nebyly stejné pro všechny. Skrze tebe a další bude Pán naléhat na svůj lid, aby soudili sami sebe a nebyli souzeni Jím. Pak naléhej na svět.“
Lot nasměroval můj pohled na dveře, před nimiž jsem stál. Stále se zdály tmavé a odpudivé – „jako doktríny Božích soudů“, pomyslel jsem si. Pánova sláva, která nás obklopila, způsobila, že vypadaly ještě víc ponuré. I přesto jsem věděl, jak slavný Jeho soud opravdu je. Skoro všechny dveře, skrze které nás vede, vypadají nejdřív ponuře a potom nádherně. Zdá se, že čím ponuřeji dveře vypadají, tím nádhernější to bude za nimi. Abychom prošli dveřmi, potřebujeme víru, ale vždy vedou k větší slávě.
Lot navázal na mé myšlenky. Už jsem se naučil, že zde může číst mé myšlenky každý. „Za těmito dveřmi poznáš více Jeho slávy. Jeho sláva není jenom ta záře, kterou vidíš okolo Něj nebo na tomto místě, a nejsou to ani jen tvé pocity, které máš, když u Něj přebýváš. Jeho sláva je zjevena také skrze Jeho soudy. Zjevení Jeho slávy není jen touto cestou, ale byl jsi povolán, abys zjevování Jeho slávy porozuměl. Za těmito dveřmi se naučíš dívat na Jeho slávu jinak. Jeho lidé budou změněni, až uvidí Jeho slávu, a ON jim tu slávu brzo zjeví. Až uvidí Jeho slávu, budou se radovat na všech Jeho cestách a dokonce i v Jeho soudech.“

Druhý svědek
Potom promluvil druhý hlas: „Také já potvrzuji tuto pravdu. Boží soud bude brzo zjeven na zemi. Stále platí: milost předchází soud a převládá nad soudem. Pán vždy nabízí milost před soudem. Pokud budeš lidi varovat, že Jeho soudy jsou blízké, Jeho milost zachrání mnohé.“ Nepoznal jsem toho, kdo hovořil, ale byl to další muž velké postavy a noblesy se září, která naznačovala vysoké postavení.
„Jsem Jonáš. Porozumíš-li Pánovým soudům, porozumíš i jeho cestám. Ale to, že jim rozumíš, neznamená, že s nimi souhlasíš. Porozumění je důležité, ale nestačí. Pán chce, abys s Ním také souhlasil, abyste měli koinónii=všechno společné. Často jsi prosil o Pánovu přítomnost, aby byla s tebou. To je moudrost. Byl jsem prorok a znal jsem Ho. I přesto jsem se snažil utéci z Jeho přítomnosti. To bylo velké bláznovství, ale ne tak bláznivé, jak si myslíš. Poznal jsem spalující oheň, který přichází s Jeho přítomností. Poznal jsem odpovědnost, která přichází s Pánovou blízkostí.
V Jeho přítomnosti všechno dřevo, sláma a strniště shoří. Přiblížíš-li se k Němu se skrytým hříchem ve svém srdci, zešílíš, jak se to už mnohým přihodilo. Nesnažil jsem se tolik utéci od Pánovy vůle, utíkal jsem z Jeho přítomnosti. Prosíš-li o Jeho reálnou přítomnost, žádáš, aby s tebou na zemi byla nebeská skutečnost. Nebe je tvůj první domov a máš právo po něm toužit. ON je ale stále svatý Bůh, a chceš-li chodit v Jeho blízkosti, musíš být i ty svatý. Čím víc se mu přiblížíš, tím smrtelnější může být skrytý hřích.“
„Tomu rozumím. Proto jsem žádal o Pánův soud ve svém životě.“
„Nyní se tě musím zeptat: Budeš Ho hledat? Půjdeš k Němu?“
„No samozřejmě! Toužím po Jeho přítomnosti víc než po čemkoliv jiném. Není nic lepšího než být v Jeho přítomnosti. Vím, že mnohé z mých motivů s Ním být, jsou sobecké, ale být s Ním mi pomáhá se osvobodit od tohoto sobectví. Chci s Ním být. A přijdu k Němu.“
„Opravdu? – Až dosud jsi byl ještě bláznivější než já. Před Jeho trůn milosti můžeš přijít kdykoliv a požádat o cokoliv. Pouze touha po Jeho přítomnosti nestačí. Musíš k Němu přijít. Přiblížíš-li se k Němu, On se přiblíží k tobě. Tak proč to neděláš? Jsi mu vždycky tak blízko, jak sám chceš. Mnozí Jej znají a následují Ho, ale nepřicházejí k Němu. V časech, do nichž již brzy vstoupíte, je to od Něj oddělí, protože nezemřeli sami sobě. Smál ses mému bláznovství, které bylo velké, ale tvé je dokonce ještě větší než bylo moje. Ale já se tvému bláznovství nevysmívám. Pláču pro tebe. Tvůj Spasitel pro tebe pláče a nepřetržitě se za tebe přimlouvá. Když ON pláče, celé nebe pláče. Já pláču, protože vím, jak blázniví jeho lidé jsou. Znám tě, protože jsi stejný jako já, a stejně jako já, i církev utíká do Taršiše (na konec světa) a touží obchodovat se světem mnohem víc než sedět před Jeho slavným trůnem. A přitom meč soudů Páně visí nad zemí. Pláču pro církev, protože je znám tak dobře.
„Jsem vinen“, doznal jsem, „co můžeme udělat?“
„Na zemi přicházejí velké bouře. Já jsem spal, když bouřka přišla na loď, v níž jsem utíkal od Pána. Církev také spí. Byl jsem Boží prorok, ale museli mě vzbudit pohané. Pohané mají větší rozeznání než církev v tomto čase. Poznají, když jde církev špatnou cestou a také církví třesou a snaží se ji probudit, aby volala k Bohu. Brzy vás svět hodí přes palubu. Stejně jako to udělali mně lodníci. Nenechají vás pokračovat cestou, jíž se ubíráte. To je pro vás Boží milostí. Potom vás ukázní velkou bestií, která povstane z moře. Na čas vás spolkne, ale budete z ní vyvrženi. A potom budete kázat jeho poselství.“
„Není nějaké jiná cesta?“
„Ano, je i jiná cesta, i když bestie už přichází. V jejím břiše už někteří jsou, jiné čeká, že budou hozeni přes palubu a někteří stále spí. Ale skoro všichni jsou na lodi plující špatným směrem a hledají obchodování se světem. Ty můžeš soudit sám sebe, aby tě nemusel soudit ON. Pokud se probudíš a změníš své smýšlení a půjdeš tím směrem, kterým tě ON posílá, nebudeš spolknut.“
„Ta bestie, o níž mluvíš, je ta ze Zjevení?“
„Je stejná. Jak se v té kapitole můžeš dočíst, je poslána válčit se svatými a přemoci je. Stane se to všem, kteří nezmění své smýšlení. Ale věz, že ti, kteří budou přemoženi první bestií, z ní budou vyvrženi dřív, než přijde druhá bestie. Ta, která vychází ze země. Bude pro tebe mnohem jednodušší, když změníš své smýšlení. Je mnohem lepší nebýt spolknut bestií. Jako je Lotův příběh varováním těm, kteří jsou oddáni perverzi, můj příběh je varováním Pánovým prorokům = církvi.
Církev utíká od přítomnosti Páně. Utíká do aktivit, místo aby hledala Pánovu přítomnost. Svou aktivitu můžeš nazývat službou (ministry), ale i tak utíkáš od Pánovy přítomnosti. Jak jsem řekl, církev utíká do Taršiše, aby mohla obchodovat se světem a hledat podklady moře, zatím co poklady nebe - hledá jen málokdo. Hřích chtění obchodovat se světem zapletl církev stejně, jako mě zamotaly chaluhy v břiše bestie. Chaluhy, o něž se stará svět, omotaly mysl církve. Mě trvalo tři dny, než jsem se obrátil k Pánu, protože jsem byl tak pomotán, a křesťanům to trvá mnohem déle. Jejich mysl je tolik zapletená ve světě, padli tak hluboko, že mnozí nemají žádnou naději se osvobodit. Musí se otočit k Pánu místo od Něj. On může urovnat jakýkoliv nepořádek a On tě může vychvátit i z nejhlubších hlubin.
Už od Něj neutíkej! Utíkej k Němu!“ Potom dodal Lot: „Pamatuješ si tu milost, kterou měl Pán pro Ninive? Měl milost, protože Jonáš kázal. Nežil mezi nimi a nesnažil se být jen divákem jako já. Kázal slovo Boží. Moc je ve slově. Žádná tma není tak temná, aby ji Jeho slovo nemohlo prostoupit. Mnozí změní své myšlení a budou zachráněni, když půjdeš k těm, ke kterým tě Pán posílá, a sdělíš jim Jeho varování.“ A pokračoval Jonáš: „Když odpadneš od Pánovy milosti a zapleteš se hříchem, je pro tebe těžké k Němu přijít. V takových případech se musíš naučit vždycky běžet k Němu a ne běžet od Něj. Projdeš-li těmito dveřmi, vstoupíš do času, kdy bude Pánova moc a sláva vypuštěna na zem takovým způsobem, jak se to ještě nikdy od počátku času nestalo. Celé nebe čekalo a čeká na věci, které brzy uvidíš. Bude to také čas té největší temnoty. Nemůžeš ustát tu slávu ani temnotu bez Jeho milosti. Nemůžeš chodit v Jeho cestách bez toho, aniž bys k Němu denně přicházel. Hledej Jeho přítomnost, ale když ji najdeš, neustále v Jeho přítomnosti zůstávej. Ti, kteří se snaží Jej následovat tak, že ho jednou za týden hledají na bohoslužbě, zatímco zbytek týdne stráví hledáním světa, brzo odpadnou. Ti, kteří volají Jeho jméno a myslí si, že Ježíš je tu kvůli nim, také brzo odpadnou. ON je Pán všech a všeho, a všichni to brzy poznají.
Nejprve to musí poznat Jeho lidé, protože jeho soud započne v Jeho vlastním domě. VŠICHNI k Němu volají jenom tehdy, když něco chtějí. To je drzost. Měli by k Němu volat a ptát se ho, co On chce, a jen co oni chtějí. Mnozí z těch, kteří mají nějakou víru,. jsou také velice smělí, a hranice mezi smělostí víry a drzostí sobeckého stvoření může být velmi tenká. Až přijdou Pánovy soudy na jeho vlastní dům, poznají jeho lidé rozdíl mezi vírou a troufalostí. Ti, kteří se snaží dělat Jeho práci bez Něj, odpadnou.
Mnozí věří v Ježíše jako v Pána, ale znají Jej pouze z doslechu. Dělají velké činy v Jeho Jménu, ale On je nezná. Kdo jej znají jen z dálky a nehledají prohloubení svého osobního vztahu s Ním, brzy zapláčou nad svým bláznovstvím. Bůh neexistuje pro svůj dům, Jeho dům existuje pro Něj. Ve své trpělivosti čekal a čeká vně svého vlastního domu venku, klepal, volal, ale jen málokdo mu otevřel. Ti, kteří slyší Pánův hlas a otevřou mu, s Ním zasednou u Jeho stolu. Také s Ním zasednou na Jeho trůnu a uvidí svět tak, jak jej vidí ON. Troufalost s Ním nemůže sedět u Jeho stolu ani na Jeho trůně. Troufalost je pýchou, která způsobila první pád a všechna temnota a zlo, které budou již brzy sklizeny, přišly na zem skrze troufalost. Když satan uviděl Boží slávu, odvrátil se na cestu troufalosti. Přebýval v Jeho Přítomnosti, a přesto se od Něj odvrátil. Je to největší nebezpečí pro ty, kteří vidí Jeho slávu a znají Jeho Přítomnost. Nestaň se troufalým kvůli tomu, co jsi tady viděl! Nikdy se nestaň pyšným pro svoje vize. To vede vždy k pádu.

Milostiplný soud
Když Jonáš mluvil, každé jeho slovo bylo jako úder kladivem. Byl jsem zděšený svým hříchem. Nejen že jsem se styděl kvůli tomu, jak jsem o něm smýšlel, ale ještě víc jsem se styděl, že jsem se Jonášovi vysmíval za úplně stejné věci, které jsem dělal sám. I když jsem se zoufale snažil stát, kolena mě už nedokázala udržet a padl jsem na tvář. Jonášova slova švihala jako bič, ale přitom byla ta bolest vítaná. Věděl jsem, že to potřebuji slyšet, a nechtěl jsem, aby mě Jonáš přestal učit, dokud nebudou odhaleny všech moje zlé cesty. Odhalující moc těch slov byla velká, ale bylo v tom ještě mnohem víc. Byla v nich taková moc, která ukázala odpornost každé výmluvy. Slova prošla každou bariérou až přímo do mého srdce. Jak jsem tam ležel na zemi, cítil jsem se jako bych podstupoval operaci.
„Mnoho věřících udělalo z padání na tvář v Pánově Přítomnosti věc povrchní a bezvýznamnou, ale církev už brzy padne jako ty – usvědčení. Padneš-li, když nemůžeš vstát, bude mít tvůj pád za výsledek, že budeš stát pro pravdu.“ Stále jsem se nechtěl pohnout. Nechtěl jsem dělat vůbec nic, dokud mě pevně neuchopilo to, co Jonáš řekl. Nechtěl jsem, aby mě to usvědčení opustilo, dokud nevykonalo svou práci. Zdálo se, že tomu rozumí. Bylo na chvíli ticho, a až potom Lot pokračoval:
„Jonáš měl největší pomazání ke kázání dané dosud člověku. Když kázal, tak bez jakýchkoliv zázraků nebo znamení se i ta nejzvrácenější města, jaká kdy existovala, dala na pokání. Kdyby Jonáš kázal Sodomě, zůstalo by to město zachováno až do dnešního dne. Moc Jonášova kázání je znamením. Když se probudil a byl vyvrhnut bestií, měl tuto moc. Tato moc kázání bude dána církvi posledních dnů. Pán čeká, aby tuto moc usvědčení dal své církvi. Až bude vyvržena bestií, která ji spolkne, potom i ti nejvíc zlí budou naslouchat jejím slovům. Toto znamení Jonáše proroka bude dáno církvi. Slova těch, kteří prožijí zmrtvýchvstání z hlubin budou mít moc.“ Byl jsem stále ohromený. Byl jsem předurčen, abych běžel k Pánu a neutíkal od Něj. Proto jsem se otočil a podíval se přímo na Moudrost:
„Pane, já od tebe také mohu odpadnout v tom, co přichází. Provinil jsem se vším. Viděl jsem už tolik tvé slávy a stále padám do pasti rozptýlení, které mě odvádí od přibližování se Tobě. Prosím, pomož mi s tím. Zoufale potřebuji Tvou moudrost, ale také Tvoji milost. Prosím, sešli milost a pomoz nám před tím, než pošleš Tvůj soud, který si zasloužíme. Žádám Tě o milost kříže.“ Moudrost odpověděla:
„Bude ti dána milost, protože jsi o ni požádal. Dám ti víc času. Využij tento čas moudře, protože už brzy žádný nebude. Ten čas (kairos) je už blízko. Každý den, kdy prodlévám se svým soudem, je milost. Dívej se na to tak a používej jej moudře. Vždy raději ukazuji milost než soud, ale konec už je blízko. Temnota roste a čas velkého soužení už brzo přijde. Pokud nevyužiješ ten čas, který ti dávám, přicházející soužení tě přemůže. Využiješ-li čas, který ti dávám, moudře, zvítězíš a budeš přemáhat. Je jedna charakteristika, která je společná všem vítězům v každém věku: nemrhali svým časem! Ve své milosti ti dávám toto varování. Varuj můj lid, že ve své milosti je už nenechám déle spoléhat troufale na mou milost. V mé milosti je budu ukázňovat. Varuj je, aby nezatvrzovali své srdce, ale aby své smýšlení změnili a obrátili se ke Mně.
Je pravda, že i ty můžeš odpadnout. Tvoje láska ochladne a ty mě odmítneš, pokud neodmítneš sám sebe a nebudeš brát svůj kříž na sebe každý den. Kdo hledají záchranu svého vlastního života, ho ztratí. Ti, kteří ztratí svůj život pro mne, najdou pravý život. Svým lidem dám život v mnohem větší hojnosti, než kdy žádali, dokonce i ve své troufalosti. Když dokončím soud nad svým vlastním domem, sešlu své soudy na celou zem.
Ve svém spravedlivém soudu zjevím rozdíl mezi svým lidem a těmi, kteří mě neznají. Nyní leží celý svět v moci toho zlého. On nyní odměňuje nespravedlnost a klade odpor spravedlivým. Až přijde den soudu, celý svět pozná, že odměňuji spravedlnost a kladu odpor pyšným. Spravedlnost a soud (to není jen slovíčko, to je souhrn všech výroků Boží spravedlnosti od počátku do konce) je základem mého trůnu. Pro svůj soud ukázňuji mnohem přísněji ty, kteří znají pravdu, ale nežijí podle ní. Přivedl jsem tě sem, abys mé soudy viděl. Získal jsi zde porozumění, ale bude to pro tebe mnohem přísnější soud, nebudeš-li chodit podle toho, co jsi zde viděl. Komu je hodně dáno, bude po něm hodně požadováno. Zde jsi poznal milost mých soudů. Pokud i nadále dovolíš, aby ses zamotal do hříchu, poznáš přísnost u mého soudu. Mnoho mých lidí stále miluje hřích. Ti, kteří milují hřích a své vlastní pohodlí (komfort) a užitek (prosperitu), brzy poznají mou přísnost. Neobstojí v časech, které přicházejí. Ukážu přísnost pyšným a milost poníženým.
Největším rozptýlením pro můj lid nejsou potíže, ale prosperita. Kdyby mě hledali i v časech prosperity, mohl bych jim věřit a svěřit mnohem větší bohatství a hojnost mého Království. Toužím, abys měl hojnost za každý dobrý skutek, abys přetékal štědrostí, velkorysostí. Mí lidé budou prosperovat v pozemském bohatství v časech, které jsou před vámi, dokonce i v časech soužení, ale toto bohatství bude ode mne a ne od vládce tohoto přítomného zlého věku. Nemohu-li ti důvěřovat s pozemským bohatstvím, jak ti mohu důvěřovat v moci věku, který přijde? Musíš se naučit mě hledat stejně v době prosperity, jako mě hledáš v nedostatku. Vše, co ti svěřím, je stále moje. Svěřím víc pouze těm, kteří jsou víc poslušní. Věz, že i kníže temnoty dává prosperitu. Stále nabízí totéž mým lidem, co nabídl i mně. Těm, kteří se před ním (penězi) pokloní a budou ho uctívat a sloužit mu tím, že budou jednat podle něj, dá království tohoto světa. Je tu prosperita tohoto světa a prosperita mého Království. Přicházející soudy pomohou mým lidem rozlišovat mezi tím. Zbohatlíkům službou vládci tohoto zlého věku a využíváním jeho cest, bude prosperita mlýnským kamenem, zavěšeným na jejich krku, až přijde potopa. Vše bude brzy souzeno v pravdě. Ti, kteří bohatnou mnou, nehledají kompromis mezi pravdou a prosperitou. Hledají pravdu.
Můj soud začíná v mém domě k tvému ukáznění, abys chodil ve větší poslušnosti. Mzda za hřích je smrt, a mzdou za spravedlnost jsou pokoj, radost, sláva a čest. Svou zaslouženou mzdu už brzo všichni obdrží. Toto je soud a je spravedlivé, že začíná v mém vlastním domě.“ Lot a Jonáš řekli spolu: „Hle, spatři nyní laskavost a přísnost Pána. Budeš-li jej znát víc, poznáš víc i Jeho přísnost i Jeho dobrotu.“ Usvědčení se na mne hrnulo jako příval vodopádu, ale byl to vodopád živoucí vody, očišťující, osvěžující, ale také těžký. A také jsem věděl, že Jeho náprava (obnova) mě ochrání před tím, co čeho mám vstoupit, až projdu dveřmi. Zoufale jsem toužil po opravě všeho ze stavu, než jsem tam vstoupil. Potřebuji Jeho nápravu.

Kapitola 3. Cesta života
Přemýšlel jsem nade vším, co mi řekl Lot a Jonáš, když v tom promluvil Pán: „Žádal jsi o poznání reality tohoto místa až budeš zpět na zemi. Skutečnost, pravda o níž jsi žádal, je vidět věci tak, jak je vidím já. Realitou není toto místo. Skutečnost je všude, kde jsem já. Moje přítomnost dává skutečnost jakémukoliv místu a vše, na co se v ní podíváš, se zdá tak živé, protože já jsem život, můj Otec mě stvořil jako život všeho stvoření v nebi i na zemi. Všechno stvoření existuje skrze mně a pro mne a mimo mne není žádný život a žádná pravda=skutečnost. Já jsem život, který je ve stvoření. Jsem dokonce životem v mých nepřátelích. Jsem ten, který jsem. Vše, co existuje, existuje skrze mne. Jsem Alfa i Omega. Jsem Počátek a jsem Konec všech věcí. Mimo Mne není žádná pravda ani skutečnost. Nehledáš pouze skutečnost tohoto místa, nebe, hledáš skutečnost mé přítomnosti. Hledáš pravé poznání mne a toto poznání dává život. Skutečnost je ti dostupná na zemi stejně jako tady, ale musíš se naučit vždy mě nejen hledat, ale vždy se na mě dívat. Já jsem Boží moc. Jsem zjevením Jeho slávy. Já jsem život a já jsem láska. A jsem také osoba. Miluji svůj lid a chci s nimi být. Otec miluje mne a také miluje vás. Miluje vás tolik, že mě vydal za vaše spasení. Chceme vám být blízko. Milujeme lidský druh a náš věčný příbytek bude s vámi. Moudrostí je znát mne, znát Otce a znát naši lásku. Světlo, sláva a moc, kterou brzy zjevím na zemi, bude vypuštěna skrze ty, kteří poznali moji lásku. Můj Otec mi svěřil všechnu moc. Můžu přikázat nebesům a poslechnou mě. Ale nemůžu přikázat lásce.
Nařízení láska není vůbec láska. Přijde čas, kdy budu požadovat poslušnost od národů, ale to už bude pozdě na dokázání (ověření) vaší lásky. Zatím ještě poslušnost nevyžaduji, a ti kteří ke mně přijdou, mě poslouchají, protože mě milují a milují pravdu. To jsou ti, kteří budou hodni se mnou vládnout v mém Království, ti, kteří mě milují a slouží mi i přes persekuce a odmítnutí. Musíš chtít ke mně přijít. Ti, kteří se stanou naším příbytkem, nepřijdou z žádného rozkazu nebo jenom proto, že by znali mou moc. Přijdou, protože mě milují a protože milují Otce. Ti, kteří přijdou v pravdě, přijdou proto, že nás milují a chtějí být s námi. Kvůli temnotě je tento věk také věkem pravé lásky.
Nejjasněji září pravá láska na pozadí největší temnoty. Miluješ mě víc, když se díváš očima svého srdce a jsi mne poslušný i přesto, že tvé oči mě nemohou vidět tak jako nyní. Láska a uctívání budou největší v obrovské temnotě, která přichází na zem. Po tom všechno stvoření pozná, že vaše milování mne je pravé. A to je, proč toužíme přebývat s lidmi. Ti, kteří ke mně přijdou nyní a bojují přitom se všemi silami světa, které proti mně rebelují, přicházejí, protože mají pravou Boží lásku. Chtějí se mnou být tak moc, že i když se jim všechno zdá nereálné a dokonce i když já se jim zdám jako vágní sen, riskují všechno pro naději, že ten sen je pravdou = skutečností.
To je láska. To je láska v pravdě. To je víra, která potěšuje mého Otce. Vše poklekne, až uvidí mou moc a slávu, ale ti, kteří pokleknou nyní, i když mě vidí nejasně očima víry, jsou ti poslušní, kteří mě milují v duchu a v pravdě. Těmto brzy svěřím moc a slávu přicházejícího věku, které jsou silnější než jakákoliv temnota. Čím víc roste na zemi temnota, tím víc zjevím svou slávu. Tu budeš potřebovat pro to, co přichází. Pamatuj si, že ti, kteří mi slouží, i když nevidí mou slávu, jsou ti věrní a poslušní, kterým svěřím svou moc. Poslušnost v bázni Boží je počátek moudrosti, ale plnost moudrosti je v poslušnosti pro lásku Boží. Potom uvidíš moc a slávu.
Nejsi tady pro svoji věrnost. Ta pokora, která způsobila, že jsi se modlil za moje soudy, byla dar. Jsi zde, protože jsi posel. Protože jsem tě povolal pro tento záměr, dal jsem ti moudrost žádat o poznání mých soudů. Moudrostí pro tebe je zůstat věrný v tom, co tady vidíš, ale tvoje největší moudrost je přicházet ke mně každý den. Čím víc ke mně budeš přicházet, tím skutečnější pro tebe budu. Mohu být pro tebe na zemi tak skutečný jako zde a nyní, a když budeš znát skutečnost mé přítomnosti, pak budeš chodit v pravdě.

JSEM TEN KTERÝ JSEM
Nyní mě vidíš jako pána soudu. Ale musíš mě také vidět jako pána soboty=odpočinutí. Jsem obojí. Musíš mě znát jako Pána vševládného zástupů nebeských i pozemských. A musíš mě vidět jako knížete (vladaře) pokoje. Já jsem lev z Judy a také jsem beránek. Znát moji moudrost znamená také znát moje časy (lhůty). Nechodíš s moudrostí, pokud mě prohlašuješ za lva, když chci přijít jako beránek. Věz, jak mě následovat jako Pána zástupů do bitvy, a věz, kdy se mnou odpočívat jako s Pánem soboty. Abys to dělal správně, musíš znát mé časy a můžeš je znát jedině, když budeš stát blízko mne. Pro ty, kteří volají mé Jméno, ale nehledají mne, způsobí přicházející soud, že budou od mého načasování stále víc odpadat. Budou na špatných místech, dělat špatné věci, a dokonce kázat špatné poselství. Budou se snažit sklízet, když bude čas setí, a sít v čase sklizně. Neponesou kvůli tomu žádné ovoce. Moje Jméno není JÁ JSEM BYL ani JÁ BUDU, ale JSEM KTERÝ JSEM.
Abys mě opravdu znal, musíš mě znát v přítomnosti. Nemůžeš mě znát jako toho který JSEM, nebudeš-li ke mně přicházet každý den. Nemůžeš mě znát jako toho, který JEST, nepřebýváš-li ve mně. Zde jsi dostal ochutnávku mých soudů a poznáš mě také po jiných stránkách. Nebudeš schopen mě plně znát, dokud nebudeš žít ve věčnosti. Zde všechny rozdílné aspekty mé povahy do sebe perfektně zapadají, ale je to těžké, pokud jsi v říši času. Tato velká hala odráží část mne, kterou svět teprve uvidí. Bude to důležitou součástí tvého poselství, ale nebude to všechno. Na jedno město vyšlu svůj soud, a na další mohu poslat milost. Na jeden národ pošlu hladomor, a na druhý nadbytek. Abys rozuměl tomu, co dělám, nesmíš soudit podle zdání, ale ze skutečnosti mé přítomnosti.
V časech, které na zem přicházejí, se může stát, že pokud tvá láska ke mně neporoste, ochladne. Já jsem život. Pokud nebudeš zůstávat v mé blízkosti, ztratíš život, který je v tobě. Já jsem světlo. Pokud nebudeš zůstávat v mé blízkostí, naplní se tvé srdce temnotou. Všechny tyto věci jsi už znal ve své mysli a už jsi je vyučoval. Ale teď je musíš znát ve svém srdci a musíš je žít. Prameny života vycházejí ze srdce, ne z mysli. Moje moudrost není ve tvé mysli a ani ne jen ve tvém srdci. Moje moudrost je perfektní jednota srdce a mysli. Člověk byl stvořen podle mého obrazu a proto jeho mysl a srdce nemohou souhlasit mimo mne. Až budou tvá mysl i srdce v souladu, budu schopen ti svěřit svou autoritu. Potom budeš-li žádat, co budeš chtít, udělám to, protože se mnou budeš v jednotě.
Doba, ve kterých jsi povolán chodit, je těžká. Dal jsem ti zkušenost spatřit mou soudnou stolici ještě před stanoveným časem mého soudu. A nyní byla tvá modlitba vyslyšena. Čemu jsi nerozuměl bylo, že během doby tvého čekání na mou odpověď na tuto modlitbu, jsem ji zodpovídal každý den skrze všechno, co jsem dovolil, aby se stalo ve tvém životě. Je lepší naučit se mým cestám a mým soudům díky zkušenostem v životě, než touto cestou zjevení. Dal jsem ti tuto zkušenost, protože jsi posel a čas se krátí. To, co jsi se tady naučil, jsi už znal, ale nežil jsi podle toho poznání. Dal jsem ti tuto zkušenost jako milost, ale žít podle ní si musíš zvolit sám. Mnoho poslů budu používat k vyučování mého lidu, aby žili ve spravedlivém soudu, aby nezahynuli v příchodu mých soudů na zem. Musíš naslouchat mým poslům a bez otálení se řídit podle jejich slov, která jsou od mne, protože čas je krátký.
Naslouchat jim bez poslušnosti vám přinese mnohem přísnější soud. To je spravedlivý soud. Komu je více dáno, po tom je víc požadováno. Toto je doba, kdy poznání vzrůstá. Můj lid roste v poznání mých cest. Tvé generaci bylo dáno mnohem více poznání než jakékoliv jiné generaci, ale málo lidí žije podle tohoto poznání. Přišel čas, kdy už déle nebudu tolerovat ty, kteří prohlašují, že ve mně věří, ale nejsou mne poslušní. Vlažní budou oddělení od mého lidu. Ti, kteří nejsou poslušní mých pokynů skrze mé posly, ve mně opravdu nevěří, nevěří ve mne jako v pána. Svými životy učí můj lid, že neposlušnost je akceptovatelná. Jak napsal Šalomoun: Není-li rozsudek za zlý čin vykonán rychle, má lidské srdce chuť páchat zlo. (Kz 8,11)
To se stalo mnohým z mého lidu. Jejich láska postupně ochladla. Moje soudy přijdou na zem náhle, aby ochránily srdce mého lidu od sebevydání zlu. Již brzy poznají, že mzda za hřích je smrt. Nebudou moci nadále volat ke mně, abych je vytrhl z jejich trápení, zatím co stále milují hřích. Dám vám trošku víc času soudit sami sebe, abych já vás nemusel soudit. Ale čas už se krátí.
Protože jsi byl tady, bude od tebe víc požadováno, ale také ti dám víc milosti, abys mohl žít podle pravdy, kterou znáš, ale ty musíš přijít k mému trůnu milosti každý den, abys ji dostal. Říkám ti znovu: na zemi už přichází ten čas, kdy nikdo nebude schopný stát v pravdě, aniž by přicházel k mému trůnu milosti každý den. A teď ti povím, že ty a ti, kteří jsou s tebou, nemohou jenom přežívat, ale musí stát a zvítězit. Bude-li můj lid stát a přemáhat časy temnoty, které přicházejí, potom svět pozná, že světlo je mocnější než temnota.
Život a smrt byly zasety na zemi a život a smrt budou také sklizeny. Já jsem přišel dát život. Ten zlý přišel dát smrt. V nadcházejících časech bude oboji viděno ve své zralosti. A proto těm, kteří mi budou poslušní, dám hojnost života v takové míře, v jaké jej ještě nikdo na zemi neviděl. Bude zde rozdíl mezi mými lidmi a těmi, kteří slouží tomu zlému. Vyvol (Vyber) si život, abys mohl žít. Vyber si život tím, že mě budeš poslouchat. Pokud si vybereš mě a světlo, které je v tobě je moje pravé světlo, potom bude stále jasnější každým dnem. Podle tohoto poznáš, že chodíš v Mém světle. Semínko, které je zaseto do dobré půdy, vždy roste a nese užitek, znásobuje se: poznají tě podle tvého ovoce.“

Kapitola 4. Pravda a život
Jak Pán promlouval, zdálo se, že Jeho sláva roste. Pomyslel jsem si, že jí budu pohlcen. Jeho sláva pálila, ale nebylo to jako oheň – pálila směrem zevnitř ven. Nějak jsem věděl, že až projdu těmi dveřmi, budu pohlcen buď Jeho slávou nebo dnem, jemuž budu čelit. Jeho Slova byla prostupující a poutala, uchvacovala mne. Ale důležitější bylo spatřit Jeho Slávu. Vydržel jsem ji pouze tak dlouho, jak jsem byl schopen.
Pán se jevil mnohem zářivější než slunce. Nemohl jsem vidět všechny jeho rysy kvůli té záři, ale jak jsem se na něj díval, mé oči si zvykly na Jeho Záři. Jeho oči byly jako plamen ohně, ale ne červené. Byly modré, jako ta nejžhavější část ohně. Jeho oči byly pronikavé, razantní, a přitom byly přitažlivé, atraktivní jako nekonečný zázrak. Jeho vlasy byly černé a zářily něčím, co jsem nejdříve považoval za hvězdy, ale pak jsem zjistil, že to byl lesknoucí se světélkující olej. Byl to olej jednoty, který jsem ve vidění viděl už dříve. Září jako drahocenné kameny, ale je krásnější a hodnotnější než jakékoliv jiné pozemské poklady.
Jak jsem se díval na Jeho tvář, cítil jsem jak po mně ten olej stéká. Přitom jsem cítil, že bolest ohně Jeho slávy byla snesitelnější než dřív. Zdálo se, že mi poskytuje pokoj a odpočinek a že na mne přijde, jakmile se podívám na Jeho tvář. Přestalo to, když jsem od Jeho tváře odvrátil pohled. Cítil jsem nutkání se podívat na Jeho chodidla. Byly také jako plameny ohně, ale víc z bronzu nebo ohnivého zlata. Nádherné, ale zároveň jakoby měly chůzí nahánět hrůzu. Pohledem na Jeho nohy mnou procházelo zemětřesení a věděl jsem, že když On chodil, tak všechno, co mohlo být otřeseno, bylo otřeseno. Mohl jsem to vydržet jen na chvíli, a potom jsem padl na tvář.
Vzhlédl jsem a uviděl před sebou dveře. Byly ještě odpudivější. Z představy, že bych jimi měl projít, jsem byl zoufalý a vůbec se mi nechtělo to udělat. Ale projít jimi, k tomu jsem byl povolán. Neprojít jimi by byla neposlušnost. V Jeho přítomnosti se i pouhá myšlenka na neposlušnost zdála jako mrzká sobeckost, odpornější než myšlenka na návrat do bitvy v pozemské realitě. Při pohledu na dveře jsem uslyšel jiný hlas, který jsem neznal. Otočil jsem se, abych uviděl, kdo to hovoří. Byl to jeden z přirozeně nejúchvatnějších lidí, jaké jsem dosud viděl, královský a statný.
Řekl: „Jsem Ábel. Autorita, kterou dá Pán brzy svým lidem, je pomazání pravé jednoty. I když jsme byli na zemi pouze dva bratři, nemohli jsme spolu žít v míru. Od mých časů až do tvých chodilo lidstvo cestou vzrůstající temnoty. Vražda je a bude vypuštěna na zem jako nikdy předtím. Dokonce i vaše světové války byly porodními bolestmi k tomu, co přijde. Ale pamatuj si: láska je silnější než smrt. Láska, kterou Otec dá těm, kteří Mu slouží, ta přemůže smrt.“
„Prosím, řekni mi všechno, co ti pro mně bylo dáno,“ odpověděl jsem, protože jsem věděl, že mi má mnoho co říct. „Moje krev stále mluví. Krev každého mučedníka stále mluví. Tvé poselství bude přetrvávat, pokud budeš věřit životu, který máš v Bohu, víc, než životu, který máš na zemi. Neboj se smrti, a přemůžeš ji. Ti, kteří se nebojí smrti, budou mít největší poselství v časech, do nichž vstoupíte, až bude smrt vypuštěna na zem.“
Pomyslel jsem na všechny války, hladomory a soužení, které přišly na zem pouze v mém století. „Jak může být smrt vypuštěna ještě víc?“ ptal jsem se. Ábel pokračoval bez toho, aniž by mi odpověděl, ale přitom jsem porozuměl, že to odpověď byla. „Krev už za vás byla obětována. Věř v moc kříže, protože je větší než život. Když věříš kříži, nemůžeš zemřít. Na zemi mají lidé moc ti vzít pozemský život, ale nemohou ti vzít život, pokud jsi s Kristem zemřel na kříži.
Velká jednota přijde na Pánův lid, na ty, co přebývají na zemi. Dojde k tomu, až přijdou Pánovy soudy na zem. Ti, kteří budou v jednotě. nejenže podstoupí Jeho soudy, ale také z nich budou brát užitek. Pán tak bude používat svůj lid k varování země. Po varování budou následovat znamení, k nimž použije svůj lid. Pro sváry a konflikty, které vzrůstají v temnotě, bude jednota Jeho lidí znamením, které uvidí celá země. Jeho učedníci se poznají podle své lásky. Láska se nebojí. Pouze pravá láska může přinést pravou jednotu. Ti, kteří milují, nikdy nepadnou. Pravá láska nevychladne, ale naopak roste.

Láska uvolňuje život. Přišel další muž, který vypadal stejně jako Ábel, a postavil se vedle něj. A řekl: „Jsem Adam. Byla mi dána autorita nad celou zemí, ale já jsem ji dal tomu zlému, tím, že jsem ho po-slechl. On nyní vládne na mém místě, i na tvém. Země byla dána člověku, ale ten zlý ji uloupil. Autorita, jíž jsem ztratil, byla obnovena křížem. Ježíš Kristus je poslední Adam a již brzy převezme autoritu a vládu. Bude vládnout skrze lidstvo, protože On dal zemi lidstvu. Ti, kdo žijí v tvé době, připraví zemi na Jeho vládu.“ „Prosím, řekni mi víc.“ Trošku překvapený, že vidím Adama, jsem chtěl slyšet všechno, co mi měl říct. „Jak se pro Něj připravíme?“
„Milujte! Musíte se milovat navzájem. Musíte milovat zemi a život. Můj hřích vypustil smrt, která se nyní pohybuje jako tečou řeky na zemi. Vaše láska vypustí řeky života. Když vládne zlo, je smrt silnější než život a vítězí nad životem. Když vládne spravedlnost, vítězí život, a život je silnější než smrt. Již brzy spolkne život Božího Syna smrt, která byla uvolněna mou neposlušností. Není tu jenom žití, které musíte milovat, ale život samotný. Smrt je váš nepřítel. Jsi povolán k tomu být poslem života.
Když Pánův lid začne milovat, potom je Bůh použije k uvolnění svých soudů. Jeho soudy mají být chtěny. Jsou žádoucí. Celý svět sténá v porodních bolestech v očekávání Jeho soudů. Až přijdou, celý svět se naučí spravedlnosti. To, co brzy vykoná, vykoná skrze svůj lid, a Jeho lidé budou stát stejně jako Eliáš v posledních dnech. Jejich slova uzavřou nebesa nebo přinesou déšť, budou prorokovat zemětřesení a hladomory (celkový nedostatek), a ty se stanou; anebo tyto hladomory a zemětřesení zastaví.
Když vypustí armády v nebesích, budou pochodovat na zem. Pokud armády zastaví, bude mír. Rozhodnou, kde ON ukáže svou milost a kde ukáže svůj hněv. Tuto autoritu budou mít, protože budou milovat. Ti, kteří milují, s Ním budou jedno. To, co uvidíš, až projdeš těmito dveřmi, ti pomůže se připravit na to, co ON udělá skrze svůj lid.
Znám autoritu. Také znám odpovědnost za autoritu. Byla mi dána velká autorita, a proto jsem odpovědný za to, co se stalo zemi. I přesto mě milost Boží přikryla, a Boží velké vykoupení brzy pohltí mou chybu. Pokoj bude vzat ze země, ale ty jsi povolán na pomoc k jeho obnovení. Pokoj vítězí v nebi a ty jsi povolán přinést nebe na zem. Kdo přebývají v Jeho přítomnosti, budou znát pokoj a budou ho šířit.
Sama země se zachvěje a otřese. Časy soužení, větší než je cokoliv známo, se na zemi začnou pohybovat jako velké vlny oceánu. Ti, kteří znají Pána, nebudou souženi. Budou stát před zuřícími moři národů, a když řeknou: „Zmlkni!“, moře národů se uklidní. Dokonce i ti nejmenší z Jeho malých budou jako velké pevnosti pokoje. Budou stát uprostřed toho, co přijde. Jeho Sláva bude zjevena nejprve Jeho lidu, a potom skrze ně celému světu. Všechno stvoření Jej pozná v Jeho lidu a bude je poslouchat stejně jako Jeho.
To je autorita, kterou jsem měl já, a bude znovu dána lidstvu. Použil jsem svoji autoritu ke změně ráje na divokou pustinu. Pán použije svou autoritu ke změně divočiny na ráj. To je autorita, kterou dává svým lidem. Já jsem svou použil špatně a přišla smrt. Když je Jeho autorita použita spravedlivě, propustí život. Buďte opatrní při používání autority. S autoritou přichází odpovědnost. I ty ji můžeš použít špatně, ale nestane se tak, když to budeš dělat v lásce. Celé nebe ví, že láska nikdy nevypadá.“
„Ale co všechna ta zemětřesení, hladomory a dokonce i války, o nichž jsi říkal, že budou vypuštěny na zemi. Nebude to spíše vypuštění smrti?“
„Všechna smrt, která přijde na svět, je vypuštěna, aby připravila cestu pro život. Vše, co je zaseto, musí být sklizeno. Smrt tedy sklidí všechny, kteří zhřešili=zaseli zlo, ledaže by volali ke kříži v duchu a v pravdě. Armáda kříže bude brzy vypuštěna a bude mašírovat v moci kříže, nabízejíc spasení všem. Ti, kdo Boží milost odmítnou, odmítli tím život.“
„To je ale velká odpovědnost,“ řekl jsem. „Jak poznáme, kdy odmítli Jeho milost?“ „Neposlušnost přinesla smrt a poslušnost přinese život. Když jsem chodil s Bohem, učil mě svým cestám. Jak jsem s Ním chodil, začal jsem Ho poznávat. Musíš chodit s Bohem a učit se Jeho cestám. Tvoje autorita je Jeho autorita, a ty s Ním musíš být jedno, abys ji správně používal. Zbraně Jeho armády nejsou pozemské, tělesné, jsou duchovní a mnohem mocnější než ty pozemské. Nejmocnějšími zbraněmi jsou pravda a láska. Dokonce i poslední soud zániku je Boží láska, rozšířená v milosti.
Když je odmítnuta pravda vyslovená v lásce, byla dána přednost smrti před životem. Tomu porozumíš, až s Ním budeš chodit. Porozumíš Duchu, jehož ti dal, abys přinášel život a ne smrt. Přijde čas daný lidem, aby sklidili, co zaseli. Ty musíš dělat všechno v poslušnosti. Ježíš přišel dávat život. On netouží, aby někdo zahynul. Totéž musí být i tvou touhou. Z tohoto důvodu musíš milovat i své nepřátele, pokud ti má být svěřena autorita, kterou chce On dát svým.
Blízko je čas k naplnění toho, co bylo psáno. Jeho lidé se modlili za víc času a On jim ho dal. Ale jen málokteří jej využili moudře. Máte ještě trošku času, ale konec už nebude oddalován. Blízko je doba, že čas se zrychluje. Jak je psáno: Až On přijde, přijde rychle. Ale ty se této doby neboj. Budeš-li mít bázeň Boží, nepotřebuješ se bát ničeho, co přijde na zem. Vše, co přijde, přijde, aby Jeho moudrost mohla znovu na zemi zvítězit stejně jako v nebi. Zlo, zaseté v lidech, bude sklizeno. Dobro, které On v lidech zasel, bude sklizeno. Dobro je silnější než zlo. Láska je silnější než smrt. On chodil po zemi, aby (z)rušil skutky ďábla, a co započal, to i dokončí.“

Moc a láska. Jak Adam mluvil, byl jsem uchvácen jeho laskavostí a důstojností. Začal jsem přemýšlet, zda je možné, aby celý svůj život po pádu žil bez dalších hříchů, protože se mi zdál tak čistý. A protože znal mé myšlenky, odpověděl mi: „Žil jsem dlouho na zemi, protože hřích ve mně neměl hluboké kořeny. Ale i přesto jsem zhřešil: byl jsem stvořen, abych chodil s Bohem, a stále jsem po Něm toužil. Neznal jsem hloubku hříchu tak jak ji poznaly následující generace. Jak hřích rostl, život byl zkrácen, ale v každé generace byli ti, kteří chodili s Bohem a dotkli se života, který je v Něm. Protože Mojžíš chodil s Bohem tak blízko, žil by dál, pokud by ho Pán nevzal. Enoch s Ním chodil tak blízko, že ho Pán také musel vzít (zaživa do nebe). To je, proč Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život, a kdo ve mně věří, bude žít, i když zemře, a každý, kdo žije pro mě a věří ve mne, nikdy nezemře.“
„To, co ve mně vidíš, není jenom nedostatek hříchu, ale přítomnost života, který jsem měl na zemi. To, čím jsme byli na zemi, zůstane součástí toho, čím budeme navždycky. Můžu se podívat na všechny ostatní, kteří jsou součástí velkého oblaku svědků, a znám mnoho o jejich životě na zemi.“
„Takže ty jsi součástí velkého oblaku svědků?“
„Ano. Můj příběh je součástí věčného evangelia. Moje žena a já jsme byli první, kdo poznali hřích, a také první, kdo viděl své děti sklízet následky své neposlušnosti. Spatřili jsme, jak se smrt rozprostírá všemi generacemi, ale také jsme spatřili kříž a viděli vítězství nad hříchem. Satan se chvástal od doby kříže, že Ježíš sice mohl smířit lidstvo s Bohem, ale nemohl je změnit. V dobách největší temnoty a zla, které přijdou, budou Jeho lidé stát jako svědectví pro všechny časy, že Ježíš nejen lidi z hříchu vykoupil, ale také z nich ten hřích odstranil. Skrze ně odstraní hřích z celé země. Nyní bude vystavovat na odiv celému stvoření původnímu moc svého nového stvoření. Nepřišel jenom odpustit hřích, ale zachránit lidstvo od hříchu, a vrací se pro lidi, kteří jsou bez poskvrny světa. To se stane v těch nejtěžších časech.
Byl jsem stvořen milovat Pána a milovat zemi jako všichni lidé. Hnusil se mi pohled na to, jak se řeky světa stávají stokami. Ještě víc se mi hnusilo, co se stalo s lidskou myslí. Filosofie lidských myslí nyní plní proudy lidských myšlenek a jsou stejně tak odporné jako stoky kanalizace, vlévající se do řek. Ale řeky lidských myšlenek budou znovu jednou čisté, stejně jako řeky na zemi. Tím bude jednou provždy prokázáno, že dobro je silnější než zlo. Pán nešel na kříž pouze pro vykoupení, ale také pro obnovu. Chodil po zemi jako člověk, aby lidstvu ukázal, jak žít. A nyní zjeví sám sebe skrze své vybrané, aby jim ukázal, k čemu byli stvořeni. Toto zjevení (demonstrace) nepřijde silou, ale láskou. ON je všemocný a moc je také Jeho zjevení. Ale i tak svou moc používá kvůli lásce. I ty. I Jeho soudy přicházejí z lásky. Když ty soudy vyslovíš, musí to být pro lásku. I Jeho konečný soud země bude Jeho konečná milost.“
Podíval jsem se na Adama, Ábela, Lota a Jonáše, jak tam společně stáli. Věděl jsem, že by to trvalo celou věčnost, porozumět hloubkám zjevení velkého Božího evangelia, které bylo představena v každém jejich životě. Adamova neposlušnost připravila cestu pro Ábelovu poslušnost. Jeho krev stále mluví jako posel spasení. Spravedlivý Lot nemohl zachránit město, zatím co nespravedlivý Jonáš mohl. Jako čtyři evangelia; zdála se být bez konce pro porozumění. Toto také byl můj „The Call“ -Povolání -Výzva k povolaným stát se vyvolenými.

5. Dveře
Zoufale jsem se snažil vstřebat každé slovo, které ke mně tito muži promluvili. Nikdy mi toho Moudrost tolik najednou neřekla, a přesto jsem cítil, že každá věta je velmi důležitá a nechtěl jsem z toho nic zapomenout. Pomyslel jsem si, jak by bylo dobré, kdybychom měli jejich slova vyrytá v kamenné desce jako Mojžíš, a nosili bychom ta slova Páně Jeho lidem takovým způsobem, že by mohla být uchována mnou nepotřísněná. A protože Moudrost znala mé myšlenky, odpověděla mi:
„To je rozdíl mezi starou smlouvou a novou smlouvou. Ty napíšeš moje slova do knihy a ta inspirují můj lid. Ale pravá moc mých slov je spatřena jen tehdy, když jsou zapsána v srdcích mého lidu a konána. Živoucí epištoly jsou mnohem mocnější než dopisy napsané na papíře nebo kameni. A protože nepíšeš jen litery, budou tě slova, která píšeš, obsahovat. Přesto budou tvé knihy podle mého srdce tak jak toužím, aby byly. Protože já jsem tě připravil pro tento úkol. A nebudou dokonalé. Dokonalost nepřijde na zemi než přijdu já. Na Dokonalost se budou lidé vždy muset podívat u mne. Nenapsal jsem žádnou knihu na pergamenu. Můj lid je tou knihou, kterou píšu. A ti moudří mě mohou vidět v mém lidu i v jeho činech.
Můj Otec mě poslal na svět, protože On miluje svět, a já posílám svůj lid do světa, protože miluji svět. Mohl jsem soudit svět po svém vzkříšení, ale dovolil jsem chodu světa pokračovat, aby moji spravedliví mohli být osvědčeni a aby moc toho, co jsem vykonal na kříži, byla zjevena v lidstvu. Udělal jsem to z lásky. Jste svědkové mé lásky. Zde je pro tebe můj příkaz: Miluj mne a miluj svého bližního.
Jenom pak bude tvé svědectví skutečné, pravdivé. Když ti přikážu mluvit o mých soudech, musí to být v lásce. Život každého člověka je v mé knize a jejich životy jsou knihou, která bude čtena vším stvořením na věky. Historie světa je knihovnou Boží moudrosti. Moje vykoupení je manifestací naší lásky a kříž je tou největší láskou, kterou kdy bude stvoření znát. I andělé, kteří stojí před mým Otcem, tak milují příběh vykoupení, že i oni touží přebývat s lidmi. Žasli, když jsme tvořili člověka podle naší podoby. A také žasli, když si lidé vybrali zlo. Uprostřed ráje, který jsme stvořili pro člověka. A nyní díky vykoupení je zmařený obraz Boha obnoven. Je zjeven člověčenstvu mnohem skvěleji. Sláva je stále v pozemských nádobách, což ji dělá snadněji viditelnou pro ty, kteří mají oči k vidění.
To je nové stvoření, které je velkolepější než to první. Skrze mé nové stvoření tvoříme nový ráj, který je větší než ten první. Každý muž, žena a dítě, kteří přijímají mé vykoupení, jsou knihou, jíž píšu a která bude navždy čtena. Skrze nové stvoření také obnovíme to původní a znovu bude ráj. Já obnovím všechny věci a všechno zlo bude přemoženo dobrem. Kniha, kterou píšu, je Moje Vyvolaná, a ten bestseller bude číst celý svět. Až dosud chtěl svět číst knihu, kterou napsal ten zlý, ale již brzy vydám tu svoji.
Již brzy vyšlu své apoštoly posledního dne. Budu jich mít mnoho jako Pavla, Jana, Petra a ty další. Abych je připravil, posílám mnohé jako Jana Křtitele, kteří je budou učit oddanosti mně, a položí základy pokání v jejich životě. Tito apoštolé budou podobni Janu Křtiteli. Jako Janova největší radost v životě bylo slyšet hlas ženicha, budou mít jedinou prioritu, jediný cíl vidět mou nevěstu pro mne připravenou. Proto je použiji, aby stavěli dálnice přes pustinu a řeky přes pouště. Zplanýrují, co je vysoké a vyzdvihnou ponížené. Když projdeš těmi dveřmi, potkáš je.
Brzo vyšlu své proroky posledních dní. Budou mě milovat a budou se mnou chodit stejně tak jako Enoch. Budou manifestovat moji moc a dokáží světu, že já jsem jediný a pravý Bůh. Každý bude jako čistý pramen, ze kterého vytékají jen živoucí vody. Někdy budou jejich vody horké pro očištění a někdy studené pro občerstvení. Také jim dám do jedné ruky blesk a do druhé hrom. Budou nad zemí kroužit jako orlové, ale na můj lid budou sestupovat jako holubičky, protože budou uctívat mou rodinu. Budou přicházet do měst jako vichřice a zemětřesení, ale budou dávat světlo pokorným a poníženým. Když projdeš těmi dveřmi, také je potkáš.
Již brzy vyšlu své evangelisty posledního dne. Dám jim kalich radosti, který bude bezedný. Budou uzdravovat nemocné a vyhánět nečisté duchy, budou milovat mě a spravedlnost a ponesou své kříže každý den. Nebudou žít pro sebe, ale pro mě. Skrze ně svět pozná, že já žiji a že mi byla dána všechna autorita a moc. To jsou ti nebojácní, kteří budou útočit na brány nepřítele a budou plenit tmavá místa země a povedou mnohé k mému spasení. Jsou za dveřmi a potkáš je hned.
Brzy vyšlu své pastýře, kteří budou mít své srdce (ne pro své denominace a své postavení, ale) pro ovce. Ti budou krmit mé ovce, protože mě milují. Budou se starat o každého z mých maličkých, jako kdyby byli jejich. A budou za mé ovce pokládat své vlastní životy. To je ta láska, která se dotkne lidských srdcí – budou-li mí lidé pokládat životy jeden za druhého. Po tom mě svět pozná. Tento vybraný pokrm jsem dal, aby byl prostřen mému domu. To jsou ti věrní, jimž svěřím dohlížení ve svém vlastním domě. Jsou také za dveřmi a potkáš je.
Brzy vyšlu své učitele posledního dne. Budou mě znát, a budou učit můj lid, aby mě znal. Budou milovat pravdu. Nebudou ustupovat před temnotou, ale naopak ji odhalí a odrazí. Prameny, které vykopali vaši otcové, vyčistí, obnoví, a budou servírovat čistou vodu života. Budou také vynášet egyptské poklady a užívat je ke stavbě mého příbytku. Potkáš je hned za dveřmi.
Jak Pán mluvil, podíval jsem se na dveře. Nyní po prvé jsem jimi chtěl projít. Každé slovo, které vyřkl, přineslo vzrůstající očekávání v mém srdci, a moc jsem chtěl potkat tyto služebnosti posledních dnů. „Už mnoho let jsi ve svém srdci věděl, že přijdou. Vzal jsem tě sem, abych ti ukázal, jak je rozeznat a pomoci jim na jejich cestě.“
Prošel jsem dveřmi.
Vězení
Rázem jsem se ocitl na velkém vězeňském dvoře. Byly tam mohutné zdi, jaké jsem nikdy předtím neviděl. Táhly se tak daleko, kam až jsem viděl, stovky stop vysoké a velmi silné. Před zdí byly ještě ploty a ostnaté dráty. Každých padesát metrů tam byly strážní věže podél vrcholu zdí. Mohl jsem vidět strážné, ale byli ode mě daleko, abych o nich mohl říct podrobnosti. Bylo tam šero, tma, a pochmurno, což perfektně odráželo masu lidí, kteří stáli na vězeňském dvoře. Po celém dvoře seděli lidé ve skupinách, rozdělených podle společných znaků. Staří černoši byli v jedné skupině, mladí černoši v jiné. Staří a mladí běloši stáli ve své vlastní, a ženy byly také odděleny. V každé rase bylo toto rozdělení stejné. Podle jakékoliv charakteristiky byli odděleni, až na nejmladší děti. Zdálo se, že mezi skupinami se pohybuje mnoho lidí. Jak jsem se na ně díval, dalo by se říct, že se snažili najít svou vlastní identitu, tím, že se přifaří ke skupině, která jim bude nejpodobnější. Ale bylo zřejmé, že tyto skupiny je hned tak nenechaly k sobě připojit.
Když jsem se na tyto lidi zadíval pozorněji, mohl jsem vidět, že měli VŠICHNI hluboké rány a hodně jizev od předchozích zranění. Až na děti. Ty se zdály být skoro slepé. Viděli pouze na tu vzdálenost, aby ve své skupině zůstali. Ve skupinách se lidé stále snažily zjistit u ostatních rozdíly. Když našli jakýkoliv i ten nejmenší rozdíl, zaútočili na toho, kdo byl rozdílný. VŠICHNI byli hladoví, žízniví a nemocní.
Zamířil jsem k jednomu staršímu muži, a zeptal se ho, proč jsou všichni ve vězení. Podíval se na mne v úžasu, a důrazně tvrdil, že nejsou ve vězení, a proč se ptám na takovou stupidní věc. Ukázal jsem na plot a na stráže, a on mi odpověděl: „Jaký plot? Jaké stráže?“ A podíval se na mě, jako bych ho ošklivě urazil. Věděl jsem, že kdybych se ho dál ptal, zaútočil by na mě. Tak jsem se stejně zeptal jedné mladice, a dostal jsem stejnou odpověď. Potom mi došlo, že byli tak slepí, že nemohli vidět ani ty ploty ani ty stráže.

Stráže. Rozhodl jsem se, že se půjdu zeptat stráží, proč jsou tito lidé ve vězení. Jak jsem se k plotu přibližoval, mohl jsem v něm vidět díry, kterými se dalo jednoduše prolézt. Došel jsem ke zdi a zjistil jsem, že je postavená tak nepravidelně, že se po ní dá snadno vyšplhá nahoru. Kdokoliv mohl jednoduše utéct, ale nikdo se o to nesnažil, protože nikdo nevěděl, že je zajatcem. Když jsem se dostal až na vrchol zdi, viděl jsem daleko. Zářilo tam slunce. Na vězeňský dvůr nesvítilo, protože zdi byly tak vysoké, a také kvůli mrakům, vznášejícím se nad vězením. Na vězeňském dvoře vzadu jsem uviděl ohně, blízko místa, kde byly děti. Kouř ohňů se zformoval do silného oblaku nad dvorem, který přeměňoval stín zdí do dusivého a ponurého oparu. Pomyslel jsem si, že to musí pálit. Šel jsem po vrcholku zdi až ke strážní stanici, a byl jsem překvapen, že strážník, jehož jsem našel, byl oblečen v hezkém obleku s límečkem, naznačujícím, že to je pastor (farář). Nebyl šokován, že mě vidí. Asi mě pokládal také za pastora.“
„Pane, proč jsou VŠICHNI tito lidé ve vězení?“ zeptal jsem se. Ta otázka ho šokovala, a zdálo se, že ho strach a podezření přikrylo jako houně. Odpověděl mi: „Jaké vězení? O čem to mluvíte?“ „No přece o těch lidech na tom vězeňském dvorku,“ řekl jsem, a cítil jsem zvláštní neohroženost.
„Vy jste přece vězeňský strážný, protože jste ve strážnici, ale proč máte ten talár?“
„Já nejsem žádný strážný ve vězení, jsem přece farář, učitel evangelia. Nejsem jejich strážný. Jsem jejich duchovní vůdce. Tohle není žádná strážnice. Toto je Pánův dům, církev! Synu, jestli si myslíš, že jsou tvé otázky zábavné, tak já se nesměji.“ Uchopil svou zbraň, a zdálo se, že je připraven na mě vystřelit.
„Prosím, promiňte, že jsem vás vyrušil,“ odpověděl jsem, protože jsem cítil, že by stoprocentně svou zbraň použil. Když jsem od něj odcházel, čekal jsem, že na mne vystřelí. Byl tak nejistý, že jsem věděl, že kdyby se cítil ohrožen, beze smyslu by vystřelil. Mohu také říci, že byl upřímný. On opravdu nevěděl, že byl bachař.

Učitelka. Šel jsem dál po zdi, až jsem věděl, že jsem v bezpečné vzdálenosti. On ve své kazatelně chodil sem a tam, obrovsky pobouřený. Pomyslel jsem si, proč ho mé otázky tak pobouřily? Bylo zřejmé, že mu mé otázky oči vůbec neotevřely, ale naopak jej více znejistily a umrtvily ho.
Jak jsem šel, cítil jsem zoufalství, že nevím, o co jde, a přemýšlel jsem nad tím, jak pozměnit své otázky abych neurazil dalšího bachaře, se kterým se pokusím mluvit. Když jsem se přiblížil k další kazatelně, znovu jsem byl překvapen vzhledem bachařky. Nebyl to další pastor, ale třicátnice.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě, s čím vám mohu pomoci?“, řekla povýšeně. „Jste otcem některého z těchto dětí.
„Ne, jsem spisovatel,“ což byla správná odpověď, kterou jsem jí měl dát. A jak jsem očekával, přitáhl jsem její pozornost. Nechtěl jsem udělat tutéž chybu jako u pastora tím, že jsem jeho kazatelnu nazval bachárnou, a proto jsem se té mladé dámy zeptal, proč zaujímá toto místo. Její odpověď byly okamžitá, a zdála se být překvapená, že to nevím:
„Jsem přeci učitelka, a proto je přirozené, že mám být ve škole.“
„Tak to je vaše škola?“, ukázal jsem na vězeňskou strážní věž.“ „Ano, už tady učím tři roky, a můžu tady zůstat po zbytek svého života. Tak moc miluji, co dělám.“ Tato poslední poznámka byla tak mechanická, že jsem věděl, že kdybych na ni zatlačil, něco bych objevil. „Co učíte? Musí to být pro vás hodně zajímavé, když tím chcete strávit celý zbytek života.“
„Učím obecnou přírodovědu a občanskou nauku. Mým povoláním je tvarovat filosofii a pohled na svět těchto mladých myslí. Co je naučím je bude směrovat po zbytek jejich života. Co vy píšete?“, zeptala se.
„Knihy,“ odpověděl jsem. „Píšu knihy o vedení (leadership).“ Nějak jsem věděl, že kdybych řekl křesťanské knihy o vedení, naše konverzace by skončila. Ale po mé odpovědi se o mne začala zajímat mnohem víc.
„Vedení je důležitý předmět,“ odpověděla stále lehce povýšeným tónem. „Změny se dějí tak rychle, že musíme znát nástroje vedení, abychom tyto změny směřovali tím správným směrem.“
„A jaký směr to je?“, ptám se.
„Směr k úspěchu a prosperitě, která může přijít jenom skrze mír a bezpečnost,“ odpověděla mi, jako kdyby byla překvapená, že se jí na takovou samozřejmost vůbec ptám. „Nechci vás urazit, ale velice mě v této věci zajímá váš názor: jaká myslíte je ta nejlepší cesta k míru a bezpečí?“
„No přeci vzdělání. Jsme na této zemi všichni dohromady a musíme spolu všichni vycházet. Vzděláváním pomáháme přinést vzdělání masám v jejich jeskyních, pomáháme domorodým mentalitám porozumět, že jsme všichni stejní a když budeme všichni hrát svou roli ve společnosti, budeme všichni prosperovat dohromady.“
„To je zajímavé,“ odpověděl jsem, „ale všichni přece stejní nejsme. Vždyť všichni ti lidé dole jsou od sebe čím dál tím víc odděleni. Nemyslíte, že je na čase trochu vaši filosofii modifikovat?“
Podívala se na mě v úžasu a zároveň pobouřeně, ale ne proto, že by se jen na chvilku zamyslela, zda to co říkám, je pravda.
„Pane, jste úplně slepý?“
„Ne, věřím, že vidím docela dobře,“ odpověděl jsem. „Právě se vracím z putování mezi lidmi, a ještě nikdy jsem neviděl takové rozdělení a nepřátelství mezi jednotlivými skupinami lidí. Konflikty mezi nimi jsou horší než kdy předtím.“
Mohu říct, že všechny mé výroky byly jako facka do tváře té mladé ženy. Jakoby nemohla uvěřit, že někdo může říkat takové věci a ještě méně, že by na nich mohl být nějaký kousek pravdy. Jak jsem ji pozoroval, poznal jsem, že byla tak slepá, že mě skoro nemohla vidět. Její věž byla tak vysoká, že vůbec nemohla vidět lidi pod sebou. Opravdu nevěděla, co se děje, ale upřímně si myslela, že vidí úplně všechno.
„My měníme svět,“ řekla se zřejmou přezíravostí, „my měníme svět. Jestliže ještě existují lidé, chovající se jako zvířata, tak jak jste popsal, tak ty taky změníme. My zvítězíme. Lidstvo zvítězí.“
„To je velká odpovědnost pro někoho tak mladého,“ odpověděl jsem.
Po mém výroku se naježila ještě víc, ale ještě než mohla odpovědět, objevily se dvě ženy, které přicházely ke dveřím vězeňské věže po vrcholu zdi. Jedna byla černoška okolo padesáti, druhá dobře oblečená běloška kolem třiceti. Jak šly, povídaly si mezi sebou. Obě působily důvěryhodně a důstojně. Zdálo se, že vidí, díky čemuž se dostaly až na vrcholek zdi. K mému překvapení popadla mladá učitelka svou zbraň, vyšla ze své věže, jim vstříc, a nechtěla, aby ženy přišly blíž. Pozdravila je s velmi povrchní radostí a zřetelnou nadřazeností, jíž na ně chtěla zapůsobit. K mému překvapení byly ty dvě ženy bojácné a přehnaně zdvořilé k osobě o tolik mladší.
„Přišly jsme se zeptat na něco, čemu se učí naše děti a čemu nerozumíme,“ řekla ta černoška, a sbírala přitom odvahu.
„Jsem si jistá, že toho učím hodně, čemu nerozumíte,“ odpověděla učitelka povýšeně.
Žena se dívala na učitelčinu zbraň. Držela ji takovým způsobem, aby se jí stále obávaly. Stál jsem blízko a žasnul jsem nad tou scénou. Učitelka se otočila a podívala se na mě nervózně. Zřejmě se bála, že bych těm ženám mohl něco říct. Namířila na mě zbraň. Dala prst na spoušť a žádala mě, abych odešel. Ženy vzhlédly, aby se podívaly, ke komu mluví. Neviděly mne. Jejich strach je oslepil. Zavolal jsem na ně a naléhal jsem na ně, aby byly víc kurážné a věřily tomu, co cítí ve svých srdcích. Podívaly se mým směrem, jako kdyby slyšely nějaký hluk. A také ztrácely schopnost slyšet. Jak to učitelka uviděla, usmála se. Namířila na mne a zapískala. Měl jsem pocit, že mě viděla jako nejnebezpečnější osobu na světě. Tušil jsem, že nemám čekat na kohokoliv, koho svým hvizdem přivolá. A také mi došlo, že ustoupím-li od ní jen trošku, budu v bezpečí, protože tato mladá učitelka byla hodně slepá. A měl jsem pravdu. Odcházel jsem pryč a ona přitom křičela a pískala. Nakonec se tak rozzuřila, že načala střílet na ty dvě ženy.
Stál jsem na vrcholu zdi mezi dvěma (denominačními kazatelnami) strážními věžemi. Přemýšlel jsem o všem a ucítil jsem přítomnost Moudrosti:
„Musíš se vrátit na vězeňský dvůr. Já budu s tebou. Umíš utéct z jakékoliv pasti i z dosahu nějaké zbraně. Zapamatuj si ale, že strach tě může oslepit. Když budeš chodit ve víře, budu s tebou a vždy uvidíš, kudy jít. Ale musíš být opatrný, abys to, co vidíš, vidění, odhaloval pouze těm, k nimž tě vedu. Toho, co vidíš, se strážní bojí nejvíc. Vím, že se mě chceš zeptat na spoustu věcí, ale budou lépe zodpovězeny zkušenostmi, které tady získáš.

7. Mladý apoštol
Slezl jsem dolů a začal jsem se procházet po dvoře. Míjel jsem vězně a zdálo se, že se o mě vůbec nezajímají. Nezajímal je ani ten rozruch na zdi. A potom jsem si vzpomněl, že tak daleko nevidí a snad ani neslyší. Vstoupil mi do cesty mladý černoch a podíval se na mne jasnýma a zvídavýma očima.
„Kdo jsi?“, vyhrkli jsme oba najednou. Jak jsme tam stáli a dívali se na sebe, nakonec promluvil on: „Jmenuji se Štěpán (VŠICHNI, jmenuji se Ivanka Jindráčková, a vidím!). A vidím. Co o mně chceš ještě vědět, co už dávno nevíš?“
„Jak bych o tobě mohl něco vědět?“, zeptal jsem se. „Ten, který mi pomohl vidět, mi řekl, že jednoho dne sem přijdou svobodní lidé, kteří nejsou vězni. Také budou schopni vidět, a řeknou nám, kdo jsme. Řeknou nám také, jak můžeme uniknout z tohoto vězení (křesťanství).“ Chtěl jsem protestovat, že nevím, kdo je, když jsem si vzpomněl, co mi Moudrost řekla o těch, které potkám, když projdu dveřmi.
„Znám tě a něco o tobě vím. Ale přiznám se, že toto je to nejpodivnější vězení, které jsem kdy viděl.“
„Ale tohle je přeci jediné vězení,“ zaprotestoval.“
„A jak to víš, když jsi byl celý život tady?“ „Ten, který mi pomohl vidět, mi řekl, že to je jediné vězení. Řekl mi, že každá duše, která kdy byla uvězněna, byla v zajetí tady. Vždycky mi říkal pravdu, tak tomu věřím.“
„A kdo je ten, který ti pomáhá vidět?“, zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět, kdo mu pomohl vidět a také mě zajímalo, jak to, že toto bylo vězení, ve kterém věznili každou duši.
„Nikdy mi neřekl své pravé jméno, ale nazýval se Moudrostí.“
„MOUDROST! Jak vypadal?“, zeptal jsem se. „Byl to mladý atlet, černoch. Viděl lépe než kdokoliv, a zdálo se, že tu zná každého. Ale i tak je to divné. Potkal jsem další, a ti mi řekli, že také potkali Moudrost. Ale každý Ji popisoval jinak. Někteří ji popisovali jako bílého muže, a jiní říkali, že Moudrost byla žena. Ledaže by bylo mnoho Moudrostí. Je to Mistr mnoha tváří.“
„Můžeš mě k němu vzít?“, zeptal jsem se.
„Udělal bych to, ale už jsem ho dlouho neviděl. Bojím se, že odešel, anebo dokonce že umřel. Od té doby, kdy se ode mne odloučil, jsem ztratil odvahu. Dokonce i mé vidění se zhoršovalo, až jsem uviděl tebe. Jakmile jsem tě uviděl, poznal jsem, že všechno, co mi Moudrost řekla, byla pravda. Řekl mi, že ho také znáš. Tak proč se mě na něj tolik vyptáváš.“
„Znám ho! A seber se, tvůj Přítel žije. Řeknu ti jeho pravé jméno, ale nejdřív ti položím pár otázek:“
„Vím, že ti můžu věřit a vím, že ty a další tobě podobní, kteří přijdou, budou chtít potkat každého, kdo vidí. Můžu tě k nim vzít. Vím, že ty i ostatní svobodní sem přicházíte pomoci ostatním vězňům vidět. Ale jsem překvapen jednou věcí.“
„Čímpak?“
„Jsi běloch. Nikdy jsem si nepomyslel, že ti, kteří nám přijdou pomoci vidět a osvobodit se, budou běloši.“
„Jsem si jist, že mnozí z těch, kteří přijdou, nebudou jenom běloši,“ odpověděl jsem. A už teď ti můžu říct, že máš nemalou schopnost vidět, a proto porozumíš tomu, co ti teď řeknu.“

Hodnota vidění. Podíval jsem se na Štěpána, abych se ujistil, že mě poslouchá. Byl jsem pohnutý tím, jak byl otevřený a přístupný k učení. Byl to do očí bijící kontrast k té učitelce, která byla stejně stará jako Štěpán. „Tento muž bude pravý učitel,“ pomyslel jsem si, a pokračoval jsem: „Až se dostaneme na místo konečného úplného vidění, nebudeme soudit lidi podle barvy kůže, pohlaví nebo věku. Nebudeme soudit podle vzhledu, podle toho, co je před očima, ale podle jejich ducha.“
„To zní jako to, co nás učívali učitelé Písma!“
„Ano, ale je zde menší rozdíl: oni se snažili vám říct, že jsme všichni stejní, ale z určitého důvodu jsme byli stvořeni rozdílní. Pravý mír přijde teprve tehdy, když začneme respektovat své rozdílnosti. Až opravdu poznáme, čím jsme, nebudeme nikdy ohroženi těmi, kteří jsou odlišní. A když jsme svobodní, jsme svobodní, abychom mohli těm, kteří jsou rozdílní, prokazovat úctu a respekt, a stále hledat, co bychom se od sebe navzájem mohli naučit. Stejně, jak to nyní děláš se mnou.“
„Tomu rozumím,“ řekl Štěpán, „a doufám, že jsem tě neurazil tím, že jsem řekl, že jsi běloch.“
„Ne, neurazilo mě to. Rozumím tomu. Naopak jsem povzbuzen tím, že jsi mě byl schopen rozeznat i přes mou barvu kůže. Pamatuj si, že pokaždé, když otevřeme svá srdce, abychom se naučili od těch, kteří jsou rozdílní, naše vidění vzroste. A tvoje oči jsou už nyní mnohem jasnější než tehdy, kdy jsme se poprvé potkali.“
„Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jak rychle se mé vidění obnovuje,“ odpověděl Štěpán. „Nyní vím, proč tady jsem.“
„Proč?“
„Pamatuj si, že tvoje vidění je tvým nejhodnotnějším majetkem. Každý den musíš dělat to, co ti pomáhá zvětšovat tvé vidění. Drž se dál od lidí a věcí, kterými své vidění ztrácíš.“
„Ano, jako ztratit odvahu.“
„Přesně! Ztráta odvahy znamená většinou počátek ztráty vidění. Abychom dosáhli svého cíle, musím odolávat zastrašování v jakékoliv formě. Zastrašování oslepuje.“
„Když jsem začal vidět, začal jsem mít pocit, že můj život má smysl a že má nějaký důležitý smysl. Můžeš mi pomoci poznat smysl mého života?“ „Ano, myslím, že můžu. Znám svůj vlastní. Poznat své duchovní povolání (smysl svého života) je nejlepší způsob, jak zvětšit svou schopnost vidění (intuice). Je to také jeden z největších obranných mechanizmů proti věcem, jako je ztráta odvahy, které ničí vidění. Myslím si, že můj hlavní účel zde je pomoci tobě a dalším, aby bylo vaše vidění obnoveno a abyste poznali své duchovní povolání (smysl svého života). Ale nejdříve si musíme promluvit o něčem ještě důležitějším.“

Skrytý poklad. Když Štěpán mluvil, slyšel jsem v jeho hlase Moudrost, a tak jsem poznal, že tohoto mladého muže učil Pán. Ale neznal Pánovo jméno a bylo pro něj obtížné změnit své smýšlení a poznat, že jméno Moudrosti je Ježíš. Budu sám potřebovat moudrost, abych se s ním mohl podělit o Jméno Moudrosti. Pomyslel jsem na všechny ty apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele, o nichž Moudrost řekla, že je potkám, když projdu dveřmi. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych je mohl potkat v místě, jako je tohle.
Podíval jsem se na velký zástup lidí, a cítil jsem Jeho Přítomnost. On byl se mnou a dokonce i v pošmournu tohoto hrozného vězení ve mně sílila eufórie: To je ono! K tomu jsem byl povolán a nyní i vyvolen, kvůli tomu žiju!
„Štěpáne, co vidíš, když se podíváš na tenhle dav?“
„Vidím zmatek, beznaděj, hořkost a nenávist. Vidím temnotu,“ odpověděl.
„To je sice pravda, ale podívej se ještě jednou očima svého srdce. Použij své vidění!
Zadíval se na ně na delší dobu, a potom v rozpacích řekl: „Nyní vidím velké pole se zakopaným pokladem. Poklad je všude, kam se podíváš, je skrytý ve všem.“
„To je pravda,“ odpověděl jsem. „To je také zjevením tvého duchovního povolání (smyslu tvého života).
„Jsi hledač pokladů. Některé z těch největších duší, které kdy žily, jsou vězněny zde. Ty budeš pomáhat je hledat a vysvobozovat je.“
„Ale jak je najdu a osvobodím je, když já sám nejsem svobodný?“
„Už víš, jak je najít, ale je pravda, že je nebudeš moci osvobodit, dokud sám nebudeš svobodný. To je další věc, co se musíš naučit. A musíš si také pamatovat, že budeš své duchovní povolání znát v každé situaci tím, že se budeš dívat očima svého srdce. Ponoříš-li se co nejhlouběji do svého ducha, najdeš tam vždy své duchovní povolání.“
„Právě tak jsi poznal, že jsem hledač pokladů?“
„Ano, ale nejprve musíš být sám svobodný, než se můžeš stát tím, k čemu jsi stvořen. Proč jsi neutekl těmi dírami v plotu?“, zeptal jsem se.
„Když jsem poprvé uviděl, uviděl jsem ploty i zeď. Viděl jsem i díry v plotě a prošel jsem jimi. Když jsem se dostal ke zdi, párkrát jsem se snažil po ní vylézt, ale strach mě přemohl, protože se bojím výšek. A taky jsem si myslel, že kdybych se dostal přes zeď, že by mě zastřelili.“
„Ty stráže nevidí ani zbla tak dobře, jak si myslíš. Jsou skoro tak slepí jako vězňové tady dole.“ Zdálo se, že to Štěpána velmi překvapilo, ale zároveň mu to otevřelo oči. „Dohlédneš až na vrchol zdi?“
„Ano, dohlédnu tam až odsud.“
„Chci, aby sis pamatoval toto: Už jsem byl na mnoha místech. Můžeš jim říkat rozdílné světy nebo reality, jak chceš. Poznal jsem princip, který je pravdivý na každém místě, a ty si ho zapamatuj po zbytek svého života.“
„Co to je?“
„Vždy můžeš jít tak daleko, kam dohlédneš. Můžeš-li tedy vrchol zdi vidět, můžeš tam také jít a dosáhnout ho. Když dosáhneš vrcholu zdi, uvidíš dál, než jsi byl dřív schopen. A znovu pokračuj a dojdi až tam, kam dohlédneš. Nikdy se nezastavuj, dokud stále vidíš dál.“
„Tomu rozumím, ale stále se bojím vylézt na tu zeď. Je tak vysoká. Je to bezpečné?“
„Nebudu ti lhát, že to je bezpečné. Ale vím, že je mnohem nebezpečnější zůstat tu a nevylézt na ni. Pokud nebudeš používat ducha k vidění i konání Boží vůle, ztratíš je. A potom zde uhyneš.“
„Ale když odejdu, jak budu hledat ten poklad, který je zde?“
„To je správná otázka. Právě to mnohým zabraňuje naplnit své duchovní povolání. Nyní ti mohu říct jen to, že máš před sebou dlouhou cestu, kterou musíš nejdřív projít. A na konci své cesty najdeš dveře, které tě dovedou zpátky do tohoto vězení. Našel jsem je i já. Až se vrátíš, bude tvé vidění tak velké, že už tě zde nebudou moci znovu uvěznit. A tvoje duchovní rozeznání (vize) bude také dost velké na to, abys viděl poklad zde skrytý.“

8. Světlo
Štěpán se otočil a znovu se podíval na zeď. „Stále se ale hodně bojím,“ lamentoval, „a nevím, jestli to dokážu.“
„Máš vidění, ale máš málo víry. Vize a víra musí jít ruku v ruce. A je to důvod, proč je tvá víra tak slabá.“
„Prosím, řekni mi, co to je! Existuje něco, co mi pomůže zvětšit moji víru?“
„Ano. Víra přichází s poznáním, kdo Moudrost opravdu je. Musíš znát její pravé jméno. Už poznání Jeho Jména ti dá dostatek víry k přelezení zdi do svobody. Čím lépe budeš znát Jeho Jméno, tím budeš schopnější překonávat větší překážky a bariéry na své cestě. A jednoho dne budeš znát Jeho Jméno tak dobře, že pohneš každou horou, jakoukoliv horou.“
„Jaké je jeho jméno?“, Štěpán skoro žebral.
„Jeho Jméno je Ježíš.“ Štěpán se podíval na zem, potom nahoru do vzduchu, a zdálo se, že na něj padá nevíra. Pozoroval jsem zápas mezi jeho srdcem a jeho myslí. Konečně se na mě znovu podíval, a k mé velké úlevě byla v jeho očích naděje. Poznal jsem, že poslechl své srdce.
„Myslel jsem si to. A dokonce po celou dobu, co jsi mluvil, jsem nějakým způsobem myslel, že to řekneš. A také vím, že mi říkáš pravdu. Ale mám pár otázek. Můžu se tě na ně zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Znám mnoho lidí, kteří používají jméno Ježíš, ale nejsou svobodní. Ve skutečnosti jsou někteří z nich nejspoutanější lidé, jaké znám. Proč?“
„To je dobrá otázka. Mohu ti odpovědět jen to, co jsem se naučil na své cestě. Myslím si, že každý případ je odlišný, ale jsou zde mnozí, kteří znají jeho jméno zprostředkovaně, ale neznají jeho samého. Místo toho, aby se k němu přibližovali a nechali se změnit tím, že se na něj dívají jako na takového, jaký je, snaží se ho vykreslit podle své představy, přesně jako všichni tvůrci náboženství. Znát Jméno Ježíš je mnohem víc, než vědět jak se hláskuje. Je to poznání, kým ON opravdu je. A to je, odkud pochází pravá víra.“
Ve Štěpánových očích byly stále ještě pochyby, ale byl to dobrý druh pohyb, ten, co chce raději věřit než nevěřit. A pokračoval jsem:
„Jsou také další, kteří milují Ježíše, a začnou Jej opravdově poznávat, přece však zůstávají spoutáni. Nechají se utrpěnými zraněními nebo vykonanými chybami pohoršit, odradit od Cesty. Ochutnali svobodu, ale kvůli zklamání nebo chybám se do vězení vrátili. Snadno je rozeznáš: hovoří vždycky o minulosti, místo o budoucnosti. Kdyby stále chodili podle svého duchovního povolání, neotáčeli by se pořád zpátky.“
„Těch jsem potkal hodně,“ odpověděl Štěpán.
„Chceš-li na tuto otázku někdy dostat správnou odpověď, musíš porozumět tomu, že chceš-li naplnit své určení, nesmíš se nechat odradit ostatními, ani se přehnaně nadchnout těmi, kteří používají jméno Ježíš. Nejsme povoláni vkládat svou víru v Jeho lid, ale v Něj. I ty největší duše tě časem zklamou, protože jsou to stále lidé. Ti, které jsem teď potkal, se také mohou stát velkými dušemi. Vidění a víra mohou být obnoveny dokonce i v těch nejvíc zklamaných a zastrašených. A pro tebe, hledače pokladů – to je tvé povolání. Nikoho nemůžeme vyřadit, všichni jsou pro Něj pokladem. Abys Ho opravdu poznal a mohl chodit v opravdové víře, nesmíš ho posuzovat podle Jeho lidí, ani nejlepších ani nejhorších.“
„Vždycky jsem si myslel, že Bůh je bůh bílých. Nikdy se mi nezdálo, že by toho Bůh pro černochy moc udělal.“
„No, není Bůh bílých. Ježíš nebyl běloch. Není Bohem ani bělochů ani černochů. ON stvořil všechny a je pánem všeho a všech. Začneš-li Ho vidět jako Boha jakékoliv skupiny, obrovsky zmenšíš, kým je, a tím obrovsky zmenšíš své vlastní vidění.

Víra a poslušnost. Tiše jsem pozoroval Štěpánův zápas s mnoha věcmi v jeho srdci. Znovu jsem pocítil přítomnost Moudrosti. Věděl jsem, že On by mohl vysvětlit všechny věci mnohem lépe než já. Konečně se na mě Štěpán podíval a světlo, zářící z jeho očí, bylo mnohem jasnější než před tím:
„Vím, že všechny otázky, s nimiž jsem zápasil, nemají nic společného s tím, kdo Ježíš opravdu je, ale s tím, co o Něm říkali lidé. Vím, že vše, co řekneš, je pravda. Vím, že Ježíš je ten, kdo mi dal vidění a je ON je Moudrost. Musím sám najít, kým opravdu je. Musím Ho hledat. Musím Mu sloužit. ON je Pán. Také vím, že tě sem poslal, abys mi pomohl v začátcích.“
„Moudrost je tu s námi. Slyšíš? Ty jsi Ho slyšel, když jsem mluvil já, a já jsem ho slyšel skrze tebe. Už znáš Jeho hlas. On je tvůj Učitel. Bude k tobě mluvit skrze hodně různých lidí a někdy dokonce skrze ty, kdo Ho neznají. Buď rychlý k slyšení a řiď se tím, co ti říká. Víra a poslušnost jsou totéž. Víra je poslušnost a poslušnost je víra. Nemáš-li pravou víru, jsi neposlušný. Máš-li pravou víru, vždycky uděláš, co ti říká. Řekl jsi, že mu budeš sloužit. To znamená, že už nebudeš dál žít sám pro sebe, ale pro Něj. V přítomností Moudrosti poznáš rozdíl mezi dobrým a zlým. Porozumíš také tomu, co je zlo. Zřekni se zla, kterému jsi už dal průchod, i toho, které tě bude pokoušet v budoucnosti.
Už nemůžeš žít jako ostatní. Jsi povolán být vojákem kříže. Když jsi poznal Jeho Jméno a pravdu o tom, kdo je, když to nádherné světlo přišlo do tvých očí, když pokoj a satisfakce zaplavily tvou duši, byl jsi znovuzrozený a začal jsi nový život. Moudrost k tobě mluvila již po nějaký čas, vedla tě a učila, ale nyní žije v tobě. Už tě nikdy znovu neopustí, ale není tvým služebníkem. Ty jsi Jeho.“
„Ano, cítím Ho. Ale jak rád bych ho znovu viděl.“
„Očima svého srdce Ho můžeš vidět kdykoliv. A to je také tvůj úkol, tvé povolání (the call): vidět Ho čistěji a následovat Ho stále z větší blízkosti. Proto je tady ta cesta. Na své cestě se naučíš o Jeho Jménu a o moci kříže. Až budeš vytrénovaný, vrátíš se sem v moci, pomůže ti Moudrost - Ježíš osvobodit odsud mnoho vězňů.“
„A ty tady taky budeš?“
„To nevím. Někdy budu mít práci tady a jindy budu pomáhat ostatním na jejich cestách. Můžu tě také znovu potkat někde na tvojí cestě. I já jsem stále na své cestě a toto je její součástí. Na tvé cestě bude mnoho dveří, kterými musíš projít. Nikdy nebudeš vědět, kam tě zavedou. Některé tě mohou přivést zpátky sem, některé tě mohou přivést do pustiny, jíž budeš muset projít. Některé vedou k úžasným nebeským zkušenostem a je pokušení vždycky hledat jen takové dveře, ale nejsou to vždy ty, které potřebujeme, abychom naplnili své duchovní povolání (záměr svého života), Nevybírej si dveře podle jejich vzhledu, ale vždycky se ptej Moudrosti, aby ti pomohla.“
Štěpán obrátil pohled na zeď a na tváři se mu objevil úsměv. „Nyní na tu zeď mohu vylézt. Dokonce se na tu výzvu i těším. Přiznávám - stále cítím strach. Ale na tom nezáleží. Jsem svobodný. Už nejsem vězněm!“
Šel jsem se Štěpánem k prvnímu plotu. Byl překvapený, když objevil, že v něm byly díry, a kdykoliv se ho dotknul, rozpadl se mu pod rukou a vznikaly nové díry.
„Z čeho je ten plot?“ „To ti hned vysvětlím. Pokaždé, když jim někdo uteče, vytvoří tím díru pro ostatní. Můžeš projít dírou, která už je tady udělaná nebo sám jednu udělat.“ Štěpán si vybral místo, které bylo zesílené ostnatým drátem, napřáhl před sebe ruce, vešel přímo do plotu a tím vytvořil velikou díru. Věděl jsem, že se jednoho dne vrátí a povede mnohé ven tou dírou, kterou nyní udělal. Dívat se na něj byla učiněná radost. Cítil jsem přítomnost Moudrosti tak silně, že kdybych se otočil, uviděl bych Ji. Udělal jsem to. Byla tam. Tu velkou radost, kterou jsem zažíval, jsem mohl vidět i na její tváři.

Svoboda. Stál jsem vedle Moudrosti a díval se, jak Štěpán prochází plotem, když vtom zavolal:
„Z čeho je ta zeď?“
„Ze strachu.“ Díval jsem se, jak se Štěpán zastavil a díval se na zeď. Byla obrovská. Mnozí se nikdy nedostali za plot. Věděl jsem, že je to pro Štěpána bod zlomu, rozhodující test.
Aniž by se na mně otočil, znovu zavolal: „Pomůžeš mi na ni vylézt?“
„Nemohu ti pomoci. Kdybych se ti snažil pomoct, trvalo by ti to dvakrát tak déle a bylo by to ještě těžší. Abys porazil své strachy, musíš jim čelit sám.“
„Čím víc se podívám vzhůru, tím se mi to zdá horší,“ slyšel jsem Štěpána mluvit si pro sebe.
„Štěpáne, udělal jsi svou první chybu.“
„Co jsem udělal?“ volal sklíčeně.
„Zastavil jsi se!“
„Jak to mám vědět? Cítím, mám nohy tak těžké, že s nimi nemohu hýbat.“
„Podívej se na tu díru, kterou jsi udělal v plotu. A teď se podívej na vrchol zdi, a běž k ní. Až se dostaneš ke zdi, pokračuj. Nezastavuj se k odpočinku. Tím, že se na zdi zastavíš a budeš na ní viset, si neodpočineš. Prostě lez nahoru, až tam budeš.“
K mé velké úlevě se začal pohybovat směrem ke zdi, mnohem pomaleji, ale šel. Když se dostal ke zdi, začal na ni lézt, pomalu, ale vytrvale. Viděl jsem, že to zvládne. Šel jsem ke zdi a rychle jsem na ni vylezl, abych ho nahoře mohl přivítat.
Čekal jsem na něj u pramene. Věděl jsem, že bude mít žízeň. Když se dostal nahoru, byl překvapený, že mě tam vidí, ale měl radost. A já jsem byl také překvapený tím, jak se změnil. Jeho oči zářily jasněji a čistěji než předtím a v jeho chůzi byla znát důvěra a ohromující noblesa. Uviděl jsem ho jako vojáka kříže, ale ještě jsem ho neviděl jako velkého vladaře, jímž byl očividně povolán se stát.
„Pověz mi o tom šplhání.“
„Bylo tak těžké znovu vyrazit a pokračovat, ale věděl jsem, že kdybych se zase zastavil, bylo by těžší vůbec pokračovat. Myslel jsem na ty, o nichž jsi mi vyprávěl, kdo znali Jméno Pána, ale nikdy nevylezli na zeď, aby mohli chodit ve víře v Jeho Jménu. Mohl jsem se stát jedním z nich. I kdybych spadl nebo dokonce umřel, raději bych umřel na zdi, než abych zůstal v tom vězení. Raději bych umřel, než abych nespatřil, co je na druhé straně zdi a nevydal se na cestu, na kterou jsem povolán. Bylo to těžké, těžší než jsem si myslel, ale už teď to za to stálo.“
„Tu máš. Napij se z tohohle pramene. Na cestě vždycky najdeš vodu a jídlo. Najdeš ho vždy, když ho budeš potřebovat. Nech, aby tě poháněly žízeň a hlad. Když najdeš občerstvení, odpočívej po dobu jeho trvání, a potom zase pokračuj.“ Napil se rychle, potom se postavil a byl dychtivý pokračovat.
„Nějakou dobu tě teď neuvidím, a proto ti musím říct pár věcí, které ti pomohou na tvé cestě.“ Štěpán se na mě pozorně podíval s takovou jasností, která byla až zázračná. Pomyslel jsem si, že ti, kteří znali ta největší pouta, budou milovat svobodu úplně nejvíc.
Nasměroval jsem ho, aby se podíval na nejvyšší horu na obzoru. „Nyní musíš vylézt na tuto horu. Až se dostaneš nahoru, rozhlédni se tak daleko kam dohlédneš. Zapamatuj si dobře, co uvidíš, a hledej cestu, která tě dovede tam, kam náš dojít. Ve své mysli si ulož mapu té cesty, kam máš jít.“
„Tomu rozumím. Ale můžu to vidět i z těch nižších hor? Už se víc nebojím výstupů, jsem tak nadšený, abych se už vydal na cestu.“
„Můžeš vidět cíl i z těch nižších hor a dostat se tam rychleji. Můžeš si vybrat tuto cestu. Vystoupat na tu nejvyšší horu by ti trvalo déle a bylo by to mnohem těžší, ale uvidíš z ní mnohem dál a můžeš uvidět větší věci. Cesta z vysoké hory bude také složitější a delší. Jsi svobodný a můžeš si vybrat, kudy půjdeš.“
„Ty sis asi vždycky vybral tu nejvyšší horu, že jo?“
„Ne, teď už vím, že je to vždycky to nejlepší, ale nevybíral jsem si tu nejvyšší horu. Často jsem si vybral tu nejschůdnější a nejrychlejší cestu, ale potom jsem toho litoval. Věřím, že je moudré si vždycky vybrat tu největší horu. Vím, že ty největší poklady jsou na konci té nejdelší a nejtěžší cesty. Myslím si, že i ty jsi stejný typ hledače pokladů. Přemohl jsi obrovský strach. Nyní je na čase, abys chodil v obrovské víře.“
„To, co mi říkáš, je pravda. Ve svém srdci vím, že musím vystoupat na tu největší horu hned, nebo si už potom vždycky vyberu lehčí věci, než na které mám. Jsem tak nedočkavý, abych se už na cestu vydal a došel do cíle.“
„Víra a trpělivost jsou spolu ruku v ruce. Netrpělivost je nedostatek víry. Netrpělivost tě nikdy nedovede k nejvyšším Božím záměrům. Dobro může být tvým největším nepřítelem. Nyní je na čase si stanovit normu ve svém životě, že si budeš vybírat vždy to nejvyšší a nejlepší. To je cesta, jak zůstat blízko k Moudrosti.“
„Co mi ještě máš říct, než vyrazím,“ zeptal se mě Štěpán, sedl si na skálu, vybral si trpělivost a díky tomu obdržel všechno, co potřeboval, než vyrazil. Pomyslel jsem si, že už nyní může znát moudrost lépe než já.

Varování. „Je tu ještě jedna moudrost, která není Boží moudrostí. A je tu někdo, kdo sám sebe nazývá „moudrost“, ale není. Je to náš nepřítel. Může být těžké ho rozeznat, protože se snaží vypadat jako moudrost, a je v tom dost dobrej. Přichází jako anděl světla a většinou přináší pravdu. Bude mít určitou verzi pravdy a má moudrost. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se naučil ho rozeznat od Pravdy a Moudrosti. Naučil jsem se, že mě může stále oklamat, když si jen na chvilku začnu myslet, že nemůže. Moudrost mi řekla, že nikdy nemůžeme přechytračit nepřítele – naší obranou je naučit se nejprve ho rozeznat a potom mu odolat.“
Štěpánovy oči se rozšířily tím, jak na něj padlo poznání. „Já vím, o kom mluvíš,“ řekl.„Ve vězení jsem potkal spoustu lidí, kteří ho následovali. Vždycky mluvili o vyšším vědomí a vyšším poznání. Zdáli se být noblesní a fér lidé, ale cítil jsem, že jsou nečistí. Kdykoliv jsem jim řekl o Moudrosti, namítli, že také znají moudrost a že je to jejich vnitřní vůdce. Ale když jsem jim potom naslouchal, necítil jsem, že jsem veden k moudrosti a ke svobodě, jak mi tvrdili, ale naopak do silnějších pout v tom vězení. Cítil jsem kolem nich temnotu a ne světlo, které jsem cítil, když jsem hovořil s Moudrostí.
„Věděl jsem, že ty moudrosti nejsou stejné.“
„Pravá Moudrost je Ježíš. To už teď víš. Pravou moudrostí je Ho hledat. Jakákoliv moudrost, která tě nevede k Ježíšovi, je falešná moudrost. Ježíš tě vždy osvobodí. Falešná moudrost tě vždy spoutá. Pravá svoboda často zpočátku vypadá jako spoutání a spoutání většinou vypadá nejprve jako svoboda.“
„Nebude to lehké, co“, zalamentoval Štěpán.
„Ne. Nebudu to jednoduché. Ani to nemá být jednoduché. Podezření není totéž jako pravé rozeznání. Ale když budeš něco podezřívat, podezřívej to, co vypadá snadně. Nikde jsem ještě nenašel nic „jednoduchého“ za žádnými správnými dveřmi nebo na správné cestě. Snadno budeš uveden v omyl, když si vybereš nejsnazší cestu. Byl jsi povolán jako voják a bojovat budeš muset. Nyní je celý svět v moci falešné moudrosti. Budeš muset přemoci svět, abys naplnil své duchovní povolání, svůj záměr.“
„Už nyní jsem musel udělat věci, které byly těžší než cokoliv předtím,“ odpověděl Štěpán. „Ale máš pravdu: je to těžké a stojí to za to. Ale nikdy jsem nepoznal takovou radost, uspokojení a naději. Svoboda je těžká. Je to těžké mít na výběr, na kterou horu vylézt. Vím, že v tom vězení bych si nevybral vylézt na tu zeď. Strach z rozhodnutí na ni vylézt byl jako velká zeď uvnitř mě. Ale když už jsem se rozhodl, tak jsem věděl, že se dostanu až k vrcholu, i dál. Ale bude to vůbec někdy jednodušší?“
„To si nemyslím, ale nějakým způsobem tě to těžké víc naplní. Není žádné vítězství bez bitvy a čím je větší bitva, tím je větší vítězství. Čím víc vítězství zažiješ, tím víc se začneš těšit na bitvy. Povstaneš a zesílíš ještě víc, abys mohl čelit větším bitvám. Co je na tom jednoduché je to, že Pán nás vždycky vedl k vítězství. Pokud mu budeš na blízku, nikdy nepadneš. Po každé bitvě a zkoušce jsi k Němu blíže a znáš Ho mnohem víc.“
„A taky vždycky ucítím tu temnotu, když se bude snažit falešná moudrost mě strhnout do klamu?“
„To nevím. Ale vím, že temnota přichází, když se nás snaží svést k sebezahledění. Prvního muže a ženu oklamal, aby jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. První, co udělali bylo, že se podívali na sebe. Když se falešné moudrosti povede zavést nás k sebezahleděnosti, má nás na háčku. Zbaví nás svobody. Náš pád do otroctví je jistý. Svůdce se vždycky snaží, abychom hledali sami sebe. Povolání, abychom naplnili naše duchovní určení, není pro nás, ale pro Pána a Jeho lid.“
„Zvládnul někdy někdo své poslání, aniž by byl oklamán?“
„To si nemyslím. Dokonce i velký apoštol Pavel přiznal, že byl satanem oklamán. Pavel byl sveden několikrát a bylo to zapsáno v Písmu. Nevíme, kolikrát se to mohlo ještě stát. To zapsáno není. Ale tím se nezabývej, že můžeš být sveden. Je to dokonce jedna z největších pastí. Mnohé svede na scestí strachem ze svedení, než aby měli víru v moc Ducha svatého, že je povede v pravdě. Ti, kteří do této pasti spadnou, nejenom že padnou do zvětšujících se pout strachu, ale dokonce pak zaútočí na kohokoliv, kdo chodí ve svobodě, která pochází z víry. A jsem si jistý, že nedojdeš daleko k hoře, než tě takové obavy přepadnou.“
„A oni znají jméno Ježíš?“, zeptal se Štěpán, trošku zmatený.
„Museli přece znát jeho jméno, aby se dostali přes zeď tak daleko. Myslím tím: neznali jednou jeho jméno opravdu.“
„Jsem si jistý, že znali. Ale podívej se po celém údolí před sebou před horami, co vidíš?“
„Vypadá to jako malá vězení. Zdá se, že je jich hodně takových jako to, ze kterého jsem vyšel.“
„Vidíš, proto jsem byl překvapený, když jsi mluvil o tom, že ti Moudrost řekla, že vaše vězení je jediné. Ale potom, co jsem tam na chvíli byl, jsem porozuměl, co tím myslela. Podívej se na ty vysoké zdi. Podívej se na ty ploty. Jsou všechny stejné. Pokud tě zajmou po cestě, nepřivedou tě zpátky sem. Vědí, že by sis raději vybral smrt, ale odvedou tě do nějakého jiného z těch dalších vězení. Když se k nim přiblížíš zvenku, poznáš, že to je vězení. Ale zevnitř jsou všechna stejná. Lidé jsou v nich rozdělení a uvězněni svými strachy.“
„Jsem moc rád, že jsi mi je ukázal. Dokonce jsem ta vězení ani neviděl, když jsem se rozhlížel na cestu z vrchu zdi, ani když jsem se díval na horu, na níž polezu. A myslíš si, že ti, kteří se mne budou snažit zajmout a umístit mě do jednoho z nich, na mne budou útočit mnohokrát? A tito lidé budou používat jméno Ježíš?“
„Sám Pán osobně varuje v Písmech, že v posledních dnech přijdou mnozí v jeho jménu a budou rozhlašovat, že On je opravdu Kristus, a přesto svedou mnohé. Věř mi, takových je mnoho. Myslím, že většina z nich o tom vůbec neví, že jsou svůdci. Můžu ti povědět charakteristiku, kterou jsem uviděl ve všech, které jsem potkal. – Oni se zastavují na své cestě zvláště na začátku, když vyšli plnit své určení. Potřebuješ víru, abys pokračoval na cestě. Oni si vybrali následovat strach místo víru. Začnou si myslet, že strach je víra a začnou vidět zdi strachu okolo těch vězení jako dogmatiku, jako pevnosti pravdy. Tohle s tvým viděním udělá strach, a ty můžeš tak začít vidět ty pevnosti. Jen málo z nich je opravdu neupřímných. Jsou upřímní, ale jsou oklamáni tím největším klamem ze všech, a to je strach z oklamání.“
„Měl bych s nimi bojovat?“
„Rozumím tvé otázce a sám jsem si ji už několikrát položil. Oni ničí víru mnohých, nadělají víc škody než všechny kulty a sekty dohromady. Přijde čas, kdy takovéto vyviklané kameny, kameny pohoršení, budou odstraněny, ale nyní také slouží svému účelu tím, že nám dělají cestu těžší.“ „A Moudrost chce, aby to bylo těžší? Vždyť už jenom svádět boj se svými vlastními strachy je tak těžké. Proč chce, aby to bylo těžší, tím, že nás nechá bojovat s těmito kameny hořkosti, s těmito hroznými lidmi?“
„Cesta bude přesně tak lehká nebo těžká, jak bude chtít ON. Tento život je dočasná cesta, využívaná k přípravě těch, kteří s Ním budou vládnout v přicházejícím věku jako synové a dcery Nejvyššího navždy. Každá zkouška nás má změnit k Jeho obrazu. Jedna z prvních věcí, které se musíme na té cestě naučit, je nepromrhat jedinou zkoušku, ale chopit se jí jako příležitosti, jíž je. Pokud je tvoje cesta náročnější, je to pro tvoje vysoké povolání.“

Disciplinovanost - nutná potřeba kázně
„Mnozí jsou povoláni, ale málo jich je vybráno. Mnozí přijdou na svatební hostinu, ale málo jich bude nevěstou.“ Otočili jsme se a uviděli za námi stát Moudrost. Zjevila se nám jako mladý atlet, kterého Štěpán znal. Běžte závod, který je před vámi, a jehož odměna bude větší, než byste v tomto čase mohli porozumět. Znáte kázeň, kterou potřebujete k tréninku. Ukázněte se spravedlností pro spravedlnost. Povolal jsem VŠECHNY, aby běželi, ale jen málokdo běží tak, aby vyhrál. Ukázněte se k vítězství!“ A potom zmizel.
„Proč odešel?“- zeptal se Štěpán. „Řekl vše, co jsme potřebovali, aby bylo v tuto chvíli řečeno. Mluvil k nám o kázni. Bral bych to jako nejdůležitější slovo pro tuto chvíli.“
„Kázeň. To slovo jsem nesnášel(a).“
„Říkal o závodě. Nebyl jsi náhodou běžec?“
„Ano. Jsem velmi rychlý. Byl jsem nejrychlejší na střední škole a dokonce mi bylo nabídnuto i stipendium, abych běhal za univerzitu.“
„Takže jsi to nevzal?“
„Ne, nevzal.“
„Bylo to kvůli nedostatku kázně, že jsi nešel na univerzitu?“ „Ne, bylo to...“ odmlčel se na chvíli a sklopil pohled k zemi, „ – ano, myslím, že asi ano.“
„Už se tím netrap. Ale potřebuješ porozumět tomu, že ti, kdo jsou potenciálně nejlepší v jakémkoliv oboru nebo zaměstnání, se nikdy nestanou nejlepšími z jediného důvodu – z nedostatku kázně. Co děláš nyní je mnohem důležitější než atletické závody nebo vysoká škola. Kázeň byla tvou zjevnou slabostí a už tě i mnoho stála, ale v Kristu se všechno stává novým. V Něm se stávají naše největší slabosti našimi nejsilnějšími stránkami. Nyní jsi Jeho učeň. To znamená, že jsi ukázněný.“
„Vím, že mi říkáš pravdu. Tohle je závod, který nechci prohrát.“
„Vidíš tu cestu vedoucí k té hoře?“
„Ano,“
„Její jméno je kázeň. Zůstaň na ní, chceš-li se dostat až nahoru.“

Kapitola 10. Armáda
Najednou jsem stál na vysoké hoře a přehlížel jsem obrovskou planinu. Přede mnou pochodovala armáda na široké frontě. Jako předvoj šlo dvanáct divizí, výrazně vykračovaly z obrovského množství následujícího vojska. Divize se dělily na pluky, prapory, roty a čety. Označením divizí byly jejich standarty. Různé barvy uniforem členily pluky. Prapory, roty a čety se poznaly podle šerp a nárameníků. Každá je měla jiné. Všichni měli brnění z vyleštěného stříbra, štíty měli z čistého zlata a zbraně měli stříbrné i zlaté. Standarty byly široké, 10 až 12 metrů dlouhé. Jak vojáci pochodovali, jejich zbroj a zbraně se blýskaly ve slunci.
Standarty plápolaly a jejich pochod zněl jako burácející hrom. Pomyslel jsem si, že jsem na zemi nikdy nic takového neviděl. Když jsem byl tak blízko, abych mohl rozeznat jejich tváře, viděl jsem muže a ženy, staré i mladé z každé rasy. Na jejich tvářích bylo vidět skálopevné odhodlání. Přesto na nich nebylo poznat žádné napětí. Válka byla na spadnutí, ale mezi šiky jsem cítil pronikavý pokoj. Nikdo se nebál bitvy, co které pochodují. Duchovní atmosféra, kterou jsem cítil, když jsem u nich byl blízko, byla stejně úžasná jako jejich vzhled.
Podíval jsem se na jejich uniformy, které zářily barvami. Každý voják měl na sobě odznaky a medaile. Generálové a vyšší důstojníci pochodovali s ostatními. I když bylo zřejmé, že vyšší šarže velí, nikdo si na tom přehnaně nezakládal. Zdálo se, že jsou mezi sebou od nejvyššího k nejnižšímu blízcí přátelé. Byla to armáda s nevídanou kázní, a přitom se zdálo, že jsou jako jedna velká rodina.
Když jsem je pozoroval, zdálo se mi, že si sami sebe neuvědomují, a to ne pro nedostatek osobnosti, ale protože si byli všichni jisti tím, kdo jsou, čím jsou a co dělají. Nebyli pohlceni sami sebou nebo poznáním, ani nehledali uznání. Nemohl jsem mezi nimi nikde najít ambice ani pýchu. Bylo to senzační, neuvěřitelné, dívat se na tu spoustu unikátních jedinců, kteří byli v takové harmonii a pochodovali stejným krokem. Určitě na zemi nikdy takováhle armáda nebyla.
Potom jsem ocitl za předními divizemi a díval se na mnohem početnější frontu, skládající se ze stovek divizí. Každá byla jinak velká, nejmenší kolem dvou tisíc a největší kolem sta tisíc. Nebyli tak výrazní a pestrobarevní jako předvoj, byla to také velkolepá armáda už jen díky své početnosti. Fronta měla také standarty, nebyly však tak velké a úžasné jako měl předvoj. Všichni měli uniformy a šarže, ale k mému překvapení mnozí neměli kompletní výstroj a mnozí neměli ani zbraně. Brnění a zbraně, které měli, nebyly ani zdaleka tak vyleštěné a blyštící jako předvoj. Když jsem se zadíval na ty, kteří měli šarže, mohl jsem vidět na jejich tvářích odhodlání a záměr, nebyly však ani zdaleka tak koncentrovaní jako předvoj. Zdálo se, že si mnohem víc než bitvu uvědomují svou vlastní šarži i šarže všech ostatních okolo. To je odvádělo od jejich soustředění. Také jsem z nich cítil ambice a žárlivost mezi šaržemi, což bylo nepochybně další rozptýlení. Ale i tak jsem cítil, že fronta za předvojem má vyšší oddanost a smysluplnost, než jakákoliv armáda na zemi. Byla to také mocná síla.
Za hlavní frontou následovala třetí, která pochodovala tak daleko za oběma vlnami, že jsem si nebyl jist, zda o nich vůbec ví. Byla mnohokrát početnější než předvoj a hlavní fronta. Tvořily ji miliony. Zpovzdálí jsem viděl, že se pohybuje různými směry jako hejno ptáků, zmítali se ze strany na stranu a nikdy neudrželi jeden směr na delší dobu. Pro tento proměnlivý pohyb se jejich vzdálenost od předvoje a fronty stále zvětšovala. Měli na sobě otrhané a špinavé šedé uniformy, které nebyly udržovány. Skoro každý měl krvavá zranění. Někteří se snažili pochodovat, ale většina se jen vlekla směrem za ostatními. Mezi šaržemi každou chvíli propukávaly půtky a způsobovaly mnohá zranění. Někteří vojáci se snažili zůstat blízko roztřepaných standart, rozptýlených v jejich řadách. Přesto ani strážci standart neměli vyhraněnou identitu, protože se neustále přesouvali mezi jednotlivými standartami.
Byl jsem překvapen, že v této třetí skupině byly pouze dvě hodnosti: generálové a vojíni. Málokteří měli na sobě aspoň kus výzbroje a neviděl jsem u nich žádné zbraně, až na pár atrap, které měli generálové. Generálové se s těmito šavličkami předváděli, jako kdyby to mělo být něco zvláštního, ale ani generálské zbraně nebyly skutečné, použitelné k boji. A bylo to smutné, protože bylo zřejmé, že velitelé zoufale chtěli najít opravdového vojáka, kterého by mohli následovat. Nezdálo se, že někdo kromě generálů má jakékoliv ambice. A nebylo to kvůli nesobeckosti a obětavosti jako tomu bylo v předvoji, ale proto, že se o nikoho nestarali a sami nebyli dobrosrdeční a soucitní. V hlavní armádě byly ambice rozdělující slabinou, ale tady by i takové ambice byly lepší než celková lhostejnost a beztvarost. Zdálo se, že generálové jsou více zaměřeni na mluvení o sobě a na bojování mezi sebou, což dělali i malé skupiny okolo standart. Bitvy mezi řadami způsobovaly jejich velké zmítání a náhodné změny směru, kterým se toto vojsko vlnilo.
Když jsem se díval na tyto miliony křesťanů, cítil jsem, že ani jejich vysoký počet nepřidá Boží armádě žádnou sílu, ale naopak ji oslabuje. Ve skutečné bitvě by byli spíše přítěží než přínosem. Jsou na nic. Jen jejich zásobování jídlem a ochrana stojí víc prostředků než jejich bojová hodnota. Vojín v předvoji i v hlavní frontě je cennější než mnoho křesťanských generálů. Nechápal jsem, proč skuteční Boží bojovníci vůbec dovolují křesťanům používat jejich jméno. Bylo zřejmé, že ani jejich generálové nejsou praví vojáci.

Moudrost Sipory. (2M 4,24-6)
Najednou jsem stál nahoře, odkud jsem uviděl celou armádu. Podíval jsem se na suchou a prašnou planinu před armádou – jakmile prošlo prvních dvanáct divizí, země se zazelenala. Stromy dávaly stín a nesly ovoce. Po celé zemi tekly čisté proudy vody. Tato armáda obnovovala zemi. Jak se to liší od pozemských armád, když projdou nějakou zemí. Zplundrovaly by a zdrancovaly všechno, dokud by země nezůstala úplně pustá.
Potom tím místem prošla hlavní fronta. Ponechali mosty a mnoho budov, ale zemi nenechali v tak dobrém stavu jako předvoj. Tráva už nebyla tak zelená, prameny byly místy znečištěny a utrhali spoustu ovoce. Pak jsem uviděl, co se stalo, když prošla třetí skupina. Tráva vůbec nebyla, nebo byla zadupána do země. Těch málo stromů, které zůstaly, bylo odrbáno. Prameny byly znečištěny. Mosty byly zbořené a neprůchodné. Z domů zbyly jen trosky. Masy zplundrovaly všechno, co předvoj armády obnovil a hlavní fronta zanechala.
Při pohledu na to ve mně stoupal hněv. Cítil jsem, že Moudrost stojí vedle mě. Dlouho nic neřekla, ale cítil jsem, že se také hněvá. Až konečně řekla:
„Sobeckost ničí. Přišel jsem dát život a dát ho v hojnosti. I když má armáda dospěje, budou v ní mnozí, kteří vyslovují mé jméno a následují ty, kteří následují mě, ale nebudou mě znát, neboť nebudou chodit v mých šlépějích. A zničí ovoce těch, kteří mě následují. Kvůli tomu svět neví, zda má Můj lid považovat za požehnání nebo za prokletí.“
Cítil jsem, jak z Moudrosti vychází nesmírný žár; zesiloval do takové bolesti, že jsem se nemohl soustředit na to, co říká. Cítil jsem Jeho pocity, jsou důležitou součásti poselství, k němuž mě vede. Bolest byla kombinací soucitu se zemí a hněvu nad sobeckostí této armády. Oba pocity byly tak silné a jako by do mne byly vypalovány. Pánův hněv stále vzrůstal a měl jsem pocit, že by mohl zničit celou tu armádu. A potom jsem si vzpomněl, jak Pán potkal Mojžíše, který v poslušnosti Pána šel do Egypta. A chtěl ho zabít, dokud jeho žena Sipora neobřezala jejich syna. Až dosud jsem tomu nikdy nerozuměl. Obřízka mluví o odstranění masa, těla, sarxu, lidské přirozenosti. Tento incident s Mojžíšem byl jako prorocké nastínění Éliho hříchu, kněze, který na sebe přivolal prokletí a tím i porážku celého Izraele, když neukáznil své syny.
„Pane, vzbuď v nich moudrost Sipory!“ Žár pokračoval. Rozhodl jsem se, že půjdu za vůdci této armády a řeknu jim příběh Sipory, o tom, že každý v Pánově armádě musí mít obřezané srdce. Lidská přirozenost musí být obřezaná. Věděl jsem, že kdyby pochodovali dál ještě před obřízkou srdce, byli by všichni v nebezpečí, že by je zničil sám Pán, stejně tak, jako skoro zabil Mojžíše při jeho návratu do Egypta.
A najednou jsem stál v soudní síni. Pán byl stále viditelný jako Moudrost. Ale ještě nikdy předtím jsem ho neviděl tak rozhněvaného, ani jeho slova nezněla tak hrozně: „Armádu už jsi ve svém srdci viděl mnohokrát. Velitelé, které posílám nyní, ji povedou. Tebe posílám k mnohým z nich. Co jim povíš?“
„Pane, toto je velká armáda. Ale stále truchlím nad stavem té masy vzadu. A vůbec nerozumím tomu, proč je jim vůbec dovoleno, aby předstírali, že jsou součástí Tvé armády. Rád bych to řekl ještě dřív, než půjdou někam dál, že by se předvoj a hlavní fronta měla nejdřív otočit, a tuto masu vzadu odehnat. Jsou jen o trochu víc než chátra.“
„Cos nyní uviděl je stále ještě v budoucnosti. Služebnosti, které brzy vyšlu, tuto armádu shromáždí a vyzbrojí je, aby byli tím, co jsi viděl. Nyní je má armáda skoro celá, ale mladá, neuspořádaná bez třetí masové skupiny. Jak bych je mohl nechat odehnat?“ Byl jsem tím ohromen, ačkoliv jsem věděl, že jsem nikdy neviděl žádného z Pánových lidí, kdo by byl v dobrém duchovním stavu, aspoň takovém jako hlavní fronta z vidění.
„Pane, vím, že jsem cítil Tvůj hněv nad tímto davem. A pokud je Tvoje armáda skoro celá v této kondici, tak jsem opravdu vděčný, že jsi nás všechny nezničil. Když jsem se díval na ty davy, viděl jejich žalostný stav kvůli nedostatku tréninku, výzbroje a vidění, stejně jako selháním v nesení kříže, které obřezává srdce. Věřím, že k nim musím jít s poselstvím o Sipoře. Potřebují také výcvikové seržanty a důstojníky, kteří je budou cvičit.“
Moudrost pokračovala: „Vzpomeň si na tu první část armády, kterou jsi shora viděl. Oni také nebyli připraveni na bitvu a když bitva začala, ti nepřipravení utekli. Mnozí se ale vrátili v plné zbroji a jejich deziluze byly nahrazeny pravdou. Jak předvoj tak hlavní fronta byly také zakaleny v bitvách, jež je obnovily do správné kondice. Potom ke Mně volali, a já jsem jim poslal pastýře podle svého vlastního srdce. Všichni mí pastýři jsou jako král David. Nejsou to žádní kariéristi, kteří hledají své vlastní místo nebo pozici, ale budou pokládat své životy pro moje lidi. Jsou také nebojácní v boji proti mým nepřátelům a čistí v uctívání Mně. A již brzo tyto pastýře vyšlu. Ty se musíš vrátit s poselstvím o Sipoře. Již brzy přijde čas, kdy nebudu trpět ty, kteří chtějí být počítáni jako můj lid a přitom neobřezávají své srdce. Varuj je před Mým hněvem.
Posílám tě zpět také, abys chodil s proroky, které já vysílám jako Samuely, aby pomazávali olejem mé pravé pastýře. Mnozí z nich jsou nyní považováni za nejmenší ze svých bratří, ale najdeš je sloužit jako věrné pastýře svých malých stád, věrných vykonavatelů čehokoliv, co jim já zadám. To jsou ti mí věrní, kteří jsou povoláni být králi. Těmto budu důvěřovat a svěřím jim svou autoritu. Můj lid připraví na poslední bitvu.“
Potom jsem si ve svém srdci pomyslel, že jsme-li nyní ve stavu třetí skupiny, co by se mělo udělat s těmi generály, kteří se vůbec nezdáli být nejen generály, ale nebyli vůbec vojáky. „Máš pravdu, nejsou to praví generálové. Já jsem je nejmenoval, ale oni jmenovali sami sebe. I přesto budou někteří z nich změněni a já z nich generály udělám. Jiní se stanou užitečnými důstojníky. Ale i tak většina z nich uteče při prvním náznaku bitvy - už je nikdy nikdo neuvidí.“
„Pamatuj si toto: každý z předvoje i z hlavního frontu byl na nějaký čas v té poslední skupině. Když půjdeš s poselstvím o Sipoře a budeš vyhlašovat, že už déle nebudu tolerovat tělesnost, tak ti, které jsem opravdu povolal a jsou oddáni mé poslušnosti, od mé obřízky neutečou, ale postaví se proti tělesnosti v táboře, takže na ně nebudu muset uvalit svůj soud. Moji pastýři jsou odpovědni za stav mých ovcí. Mí generálové jsou odpovědní za stav mých vojáků. A ti, které jsem povolal, na sebe tuto odpovědnost vezmou, protože mě milují, protože milují můj lid a protože milují spravedlnost.“

Velitel zástupů. Najednou jsem stál znovu nahoře a přehlížel armádu. Pán (Moudrost) byl odhodlaný, ale už jsem necítil tu bolest a hněv jako předtím. „Dovolil jsem ti vidět trochu do budoucna,“ začala Moudrost, „posílám tě k těm, kteří jsou povoláni připravit mou armádu a vést ji. Tito bojovali bitvu na Hoře (viz. Poslední bitva). Střetli se s armádou žalobce bratří a zůstali věrni. Hlídali mé lidi a chránili je, i když riskovali své vlastní životy. Jsou povoláni být vůdci mé armády. Budou bojovat ve velké bitvě na konci a budou beze strachu stát proti všem silám temnoty. Jak vidíš, tato armáda pochoduje, ale přijde čas na táboření.
Táboření je stejně tak důležité jako pochod. Je to čas pro plánování, trénink, zdokonalování dovedností a broušení zbraní. Je to také čas, kdy předvoj se vydá mezi hlavní frontu a velitelé druhé armádní skupiny se vydají do té třetí masy hledat ty, kteří mohou být přeřazeni výš. Tohle dělej dokud můžeš. Z 11,1-2 Byla mi dána hůl jako měřicí tyč a bylo mi řečeno: „Vstaň a změř Boží chrám i oltář i ty, kteří se v něm klanějí. Nádvoří, které je venku před chrámem, však vynech a neměř ho, neboť bylo dáno pohanům a ti budou šlapat po svatém městě dvaačtyřicet měsíců.
Až bude toto zjevení naplněno, tak ti, kteří vyslovují Mé Jméno, ale nechodí po Mých cestách, budou zašlapáni. Před velkou poslední bitvou bude moje armáda stejně svatá jako já. Odstraním ty, kteří nemají obřezané srdce a vedoucí, kteří neprosazují mou spravedlnost. Až se bude bojovat poslední bitva, nebude existovat žádná masa třetí části armády, jak ji tady ve vidění vidíš. Až doteď moje armáda tábořila a většina času byla promarněna. A protože jenom já vedu svůj lid objektivně, mám vždy důvod, když pošlu svou armádu tábořit. Síla armády, která pochoduje, je určena kvalitou jejího táboření. Když je čas na určité období se utábořit, je to proto, aby byli mí lidé učeni mým cestám.
Armáda je armádou jak v bitvě tak i v míru. Musí se naučit tábořit, pochodovat a bojovat. Nic nebudeš dělat dobře, dokud nebudeš dělat dobře všechny tyto činnosti. Moje armáda musí být připravena umět všechno, v sezóně i mimo sezónu. Můžeš si myslet, že se má pochodovat, ale já tě nasměruji k utáboření, protože vidím věci, které ty nikdy neuvidíš ani v tomto vidění. Když mě budeš následovat, budeš vždy dělat správnou věc ve správný čas, i když se ti to nebude zdát správné. Pamatuj si: já jsem velitel zástupů. Armádu charakterizuje ušlechtilost její mise, jak dobře je na misi připraveni a jak je dobře vedena. Tato armáda bude pochodovat v té nejušlechtilejší misi, jaká kdy byla dána člověku. Ale stále jen málo z vás je vybaveno na svou misi, a ti, kteří nyní vedou můj lid, následují své vlastní touhy.
Nyní vyzdvihnu vedoucí, kteří vycvičí a vybaví můj lid. Budou vždy následovat Mě, protože já jsem Pán zástupů. Mnoho armád zažije jak vítězství tak porážky. Moje armáda už pochoduje mnoho století. Má za sebou také mnoho vítězství i porážek. Moje armáda už prohrála spoustu bitev, protože zaútočila na nepřítele, když jsem nevydal příkaz. Jiní byli poraženi, protože zaútočili na nepřítele s netrénovanými lidmi. Většina z těchto vůdců to udělala, protože hledali svou vlastní slávu. Jak o nich napsal Pavel: všichni hledají své vlastní zájmy.
Jiní vedoucí znali Mé zájmy ve svém srdci a upřímně hledali vítězství nad zlem pro Mé Jméno, ale své lidi dobře nevycvičili. Nechodili se Mnou jako se svou Moudrostí. To se nyní změní. Já budu Pán zástupů. Nenech se odradit tím, jak se teď mí lidé jeví, ale pamatuj si, čím se mí lidé stanou. Již brzy vyzdvihnu vůdce, kteří budou pochodovat pouze, když jim vydám příkaz. Když Mě moje armáda bude následovat, vyhraje každou bitvu. Při táboření poznají Mou Přítomnost a porostou v Mých cestách. V budoucnu přijde čas, kdy uvidíš mou armádu v reálu přesně tak jako teď ve vidění. V tom času ucítíš Můj spalující hněv, a věz, že už déle nebudu trpět ty, kteří zůstávají v kondici třetí části armádní masy. Potom zastavím pochod celé armády až do té doby, dokud se VŠICHNI neukázní, aby se mohli stát vojáky, nebo se rozprchnou. Ukázním ty v druhé armádní skupině, aby odhodili své ambice a aby žili pro Mne a pro mou pravdu. Potom bude Moje armáda pochodovat ne aby ničila, ale aby dávala život. A Já budu uprostřed nich a zašlapu své nepřátele nohama této armády. Přicházím stát se Pánem zástupů.“

Město. Opět jsem stál na jiné hoře a díval jsem se na nějaké město. Sláva tohoto města převyšovala všecko, co jsem dosud viděl nebo si i představoval. Každá budova a domek byl nádherný unikát, a přesto vše do sebe zapadalo v dech beroucí symetrii s přilehlými poli, horami a vodami. Jakoby to město vyrostlo jako květina, ne že bylo postaveno. Cítil jsem, že se dívám na něco, co bylo postaveno rasou, která nepadla a chodila ve spravedlnosti a čistotě jako Adam a Eva na počátku.
Charakteristickým rysem všech budov bylo obrovské množství okem v každém příbytku. Sklo v těch oknech bylo tak čiré a čisté, okna i dveře byly situovány tak, že jsem cítil, jako bych byl všude nejen vítán, ale i pozván. Vypadalo to, že nic není skryto a neexistuje nebezpečí, že by někdo něco ukradl. Potom jsem se podíval na lidi, kteří byli ve městě. Zdáli se mi povědomí, ale současně jsem věděl, že jsem je dosud nepotkal. Vypadali přesně, jak jsem si představoval Adama před pádem. Oči každého zářily něčím, co vypadalo jako porozumění s intelektuální hloubkou na světě neznámou. Způsobil to řád a pokoj bez zmatení a pochyb. Žádné ambice, každý byl tak smysluplný a měl velkou radost ze všeho, čím byl a co dělal. Protože zde všichni byli svobodní, byli také i velmi otevření. Chudoba nebo nemoc se tu zdála být nepředstavitelná.
Podíval jsem se na ulice města. V centru bylo mnoho hlavních tříd, které směrovaly stejným směrem. Byly propojovány příčnými ulicemi. Podíval jsem se na jednu z největších tříd a dostal jsem poznání o pravdě a svatosti. Když jsem se podíval na další, vnímal jsem pravdu o uzdravování. Z další jsem porozuměl věcem o soudu. Kdykoliv jsem se podíval na nějakou ulici, vždycky jsem porozuměl určité pravdě. Potom jsem zjistil, že každá ulice je cesta k pravdě, po níž se jmenuje. Lidé, kteří na ulici žili nebo se na ní procházeli, odráželi její pravdu. Moje pozornost se stočila k těm mnoha spojovacím ulicím. Zahleděl jsem se na každou z nich a pocítil jsem ovoce Ducha, jako jsou láska, radost, pokoj nebo trpělivost. Přicházely jako pocity, kdežto při pohledu na hlavní třídy přicházelo porozumění.
Některé z těchto spojovacích ulic byly spojené s každou hlavní třídou a k některým hlavním třídám zas vedla jen jedna nebo dvě spojky. Na příklad k hlavní třídě Svatosti jsem se mohl dostat pouze ulicí Lásky. K hlavní třídě Soudu jsem se mohl dostat pouze ulicemi Lásky a Radosti. Hlavní třída Milosti byla spojena se všemi ulicemi. Abych se dostal na jakoukoliv hlavní třídu Pravdy, musel jsem jít ulicí, která byla pojmenována po Ovoci Ducha. Někteří lidé se po hlavních třídách a příčných ulicích procházeli a někteří na nic pouze posedávali. Někteří byli ve svých domech a jiní na nich stavěli nové budovy. Ti, kteří už v domech bydleli, neustále podávali jídlo a pití těm, kteří se tam procházeli či posedávali. Nebyly tam žádné restaurace, hotely ani nemocnice. Snadno jsem pochopil, že nic takového nebylo potřeba, protože každý dům byl CENTREM POHOSTINNOSTI A UZDRAVOVÁNÍ.
Skoro každý dům byl otevřený poutníkům. Ty, které otevřené nebyly, byly používány pro speciální účely: jako studovny a pro dlouhodobé uzdravování. Přemýšlel jsem, proč by někdo na takovém místě vůbec potřeboval uzdravení, a později mi to bylo ukázáno. Neuměl jsem si představit nádhernější místo pro tyto velké služebnosti jako pohostinnost, pomoc nebo uzdravování, dokonce i pro ty, kteří stavěli na hlavní třídě Soudu, která se zdála být místem té největší aktivity. Díky tomu vypadala i hlavní třída Soudu přitažlivě. Bylo zřejmé, že všechny ulice byly bezpečné a kdokoliv by toužil po nich jít víc, než po kterékoliv ulici na zemi, dokonce i v zábavním parku. Město bylo velkolepější než jakákoliv utopie, stvořená filosofy.
Má pozornost se obrátila zpět k hlavní třídě Soudu. Zdálo se, že se po ní chodilo úplně nejméně, ale nyní na ní začínalo být rušno. Bylo to proto, že všechny hlavní třídy i spojovací ulice se sbíhaly do této jediné. A i když se hlavní třída Soudu začínala stávat centrem všech aktivit, lidé stále váhali na ni vstoupit. Nebyla přímá, mírně zatáčela k vysoké hoře, zahalené v něžné, ale pronikavé slávě. Věděl jsem, že kdyby lidé viděli až na konec této třídy Soudu, byla by mnohem víc frekventovaná. Byl jsem k této cestě přitahován. Bylo to proto, že jsem tam měl stejné pocity jako ve velké soudní síni. Tato cesta vedla k poznání Pána jako Spravedlivého Soudce.

Smlouva pokoje. Přemýšlel jsem, je-li toto město nebe nebo Nový Jeruzalém. Potom jsem si všiml, že lidé zde byli nádhernější než kdokoliv na zemi, ale neměli ani zdaleka takovou slávu jako ti na nejnižších pozicích v hale soudu. Přemýšlel jsem nad tím a znovu jsem ucítil, jak Moudrost stojí vedle mne:
„To jsou ti stejní lidé, které jsi viděl v Mé armádě. Město a armáda jsou to samé. Přicházející vůdcové mívali vidění obojího: mé armády i mého města. Budují obojí, a velitele, které nyní připravuji, použiji k dokončení toho, co jsem započal na počátku. Moji generálové se stanou staviteli mého města a stavitelé se stanou generály. Je to to samé. (Vice versa.)
Armády jednoho dne už nebude potřeba, ale Město bude stát navždycky. Připrav armádu na nadcházející bitvy, ale všechno, co stavíš, buduj pro budoucnost, budoucnost pro Zemi. Až přijde můj soud, nastane Zemi věhlasná budoucnost. Svým lidem ji ukážu, aby ji mohli vidět ve svých srdcích. Jak napsal Šalomoun: „Vše, co vykoná Bůh, přetrvá na věky.“ Až se lidé stanou podobnými Mně, budou stavět to, co přetrvá. Vše budou dělat v pokoji pro přítomnost a pro své vidění budoucnosti. Město, které stavím, aby trvalo na věky, je vystavěno na pravdě v srdcích lidí. Moje pravda přetrvá. Ti, kteří chodí v pravdě, přinesou ovoce, které vytrvá.
Přicházím na zemi jako Moudrost v mých lidech, abych postavil své Město. Poznání pravdy naplní mé Město, ale moudrost ho postaví. Moudrost, která sestoupí na mé stavitele, způsobí, že svět bude žasnout nad mým městem ještě víc, než žasl nad městem Šalomouna. Lidé uctívali svou vlastní moudrost od doby, kdy po prvé ochutnali ovoce stromu poznání dobrého a zlého. Moudrost světa vybledne před mou moudrostí, kterou zjevím skrze své Město. Potom se ti, kteří uctívají jakoukoliv jinou moudrost, budou cítit zahanbeni. Vše, co Šalomoun udělal, bylo proroctvím toho, co vystavím já. Co jsi viděl z Města, které stavím, byl jenom letmý pohled. Čas od času ti ukážu víc, ale teď potřebuješ vidět jedno: čeho sis na tom městě všiml nejvíc?“
„Co vyčnívalo ze všeho nejvíc, byla harmonie. Ve Městě do sebe všechno perfektně zapadalo a celé Město perfektně zapadalo do svého prostředí,“ odpověděl jsem.
„Nejlepší zárukou míru je láska,“ pokračoval Pán. „V mém Městě bude jednota. Vše, co jsem stvořil, bylo v souladu. Všechno do sebe ve mně zapadá. Vše, co na zemi dělám, dělám k nápravě původního souladu mezi mým Otcem a Jeho stvořením. Uprostřed stvoření. Když bude lidstvo žít v souladu se mnou, bude Země v souladu s Ním, a už nebudou žádná zemětřesení, potopy ani bouře. Přišel jsem dát na Zemi mír.“
Když mluvil, věděl jsem, že se dívám do budoucnosti, stejně, jako když jsem se díval na tu armádu. A také jsem věděl, že to, co Pán řekl o stavění v míru pro přítomnost a pro vidění budoucnosti, bylo základním prvkem harmonie, kterou jsem uviděl. Čas byl také součástí Jeho stvoření, do kterého jsme měli zapadat. Pak se Moudrost na mě otočila tak, abych se mohl podívat přímo do Jeho očí, a řekla: „Miluji své stvoření. Miluji šelmy na poli a ryby v moři. Napravím všechny věci do podoby, jak jsem je stvořil na počátku, ale nejprve musím napravit lidstvo. Nepřišel jsem jen pro vykoupení, ale i pro obnovu. Abys mohl být součástí mé služby obnovy, nesmíš vidět ostatní tak, jak se ti jeví, ale kým se stanou. Jako Ezechiel musíš vidět i v těch nejsušších kostech obrovskou armádu, a prorokovat kostem život, dokud se nestanou armádou, jíž jsem je povolal se stát. Potom bude moje armáda mašírovat. Až bude moje armáda pochodovat, bude obnovovat, ne ničit. Bude bojovat se zlem a také bude stavět města spravedlnosti.
Všechny poklady světa nemohou vyvážit hodnotu jedné jediné duše. Své Město stavím v srdcích lidí a používám k tomu jejich srdce. Ti, kteří nalézají velkou moudrost - poznání věčných pokladů, budou používáni při stavbě Mého Města. Mé stavitele poznáš podle této moudrosti. Jejich mysl nebude zaměřena na pozemské věci, ale na nebeské poklady. A díky tomu přinese svět své poklady do Mého Města stejně, jako se dělo za časů Šalomouna. Již brzy vyšlu své moudré mistry stavitele. Musíš s nimi chodit a oni musí chodit všichni pohromadě. Každá z ulic, kterou jsi v tomto Městě uviděl, bude mít jako počátek utvrzení pravdy na zemi. Každá tvrz bude stát proti silám temnoty, a ty síly ji nepřemohou. Každá tvrz bude podobná Hoře, ze které tečou řeky do pozemských vod. Každá bude také Městem Útočištným, a přístavem pro všechny, kteří Mě hledají. Žádná zbraň, vytvořená proti nim, nebude fungovat, a žádná zbraň, kterou jim dám já, neselže.“

Pánovi stavitelé. Když Moudrost mluvila, uviděl jsem to nejkrásnější údolí, jaké jsem kdy viděl. Lemováno horami zářilo zelení, jakou jsem předtím nikdy neviděl. Skály jako pevnosti vyrobené ze stříbra, stromy dokonalé a plné ovoce. Údolím protékala řeka, do které se vlévaly prameny, stékající z každé hory okolo. Voda se třpytila nejmodřejším odstínem modré a nádherně ladila s barvou nebe. Každé stéblo trávy bylo dokonalé. Údolí bylo naplněno zvířaty, těmi nejlepšími kusy všech druhů, bez nemocí nebo vad.
Byla v souladu s údolím i mezi sebou. Na zemi jsem nikdy předtím tak nádherné místo neviděl. Dívám se na zahradu Eden? Pak jsem uviděl pár vojáků v plné zbroji, jak na údolí dohlížejí. Jiní vojáci střežili každý pramen až k řece, a potom řeku až ke stanovišti těch prvních vojáků. Napadlo mě, že sem vojáci vůbec nezapadají, ale z nějakého důvodu jsem si na ně rychle zvykl, protože jsem nějakým způsobem věděl, že tam být mají.
Podíval jsem se na vojáky. Byli drsní a zocelení bitvou, a přitom milí a vlídní. Byli razantní a rezolutní a přitom v dokonalém klidu, seriózní a rozvážní, a přitom plní radosti – snadno k rozesmátí. Pomyslel jsem si: i když je válka špatná, tak kdybych musel jít do bitvy, byl bych v boji nejšťastnější s touto jednotkou.
Jejich zbroj byla vyrobena přímo na ně, perfektně jim seděla. Pohybovali se s takovým půvabem, jako by žádné brnění vůbec neměli. Bylo lehčí a odolnější, než co jsem kdy viděl, zbarvené dokonalou kombinací barvy vody, hor a modrého nebe. Barvy odrážely čistotu, jakou jsem dosud neviděl. Samo o sobě bylo brnění z nadpozemského stříbra, ryzejšího než stříbro na zemi. Začal jsem přemýšlet, kdo ti vojáci jsou, když tok mých myšlenek přerušil Pán:
„V domě Mého Otce je mnoho příbytků. Tito jsou Mí stavitelé. Každý z mých domů bude pevností, z nichž budu vysílat své armády. Někteří budou vycházet jako rytíři, aby bojovali za chudé a nuzné, sirotky, vdovy, opuštěné a chudé. Někteří budou vycházet v malých buňkách, které budou napadat pevnosti nepřítele a budou přinášet kořist. Jiní budou vysílat zástupy, aby dobyli celá města, ve kterých bude vládnout moje pravda a spravedlnost. Další se připojí k armádám z jiných pevností, aby frontálně osvobodili celé národy Mou Pravdou, Láskou a Mocí. Tvrze tu nejsou jen pro ochranu mých lidí. Mobilizace, příprava, výcvik a vysílání Mé armády na zemi. Již brzy přijdou ty nejtemnější doby, ale Mí lidé se nebudou schovávat. Budou vycházet a přemáhat zlo dobrem. Získávat budou tím, že nebudou lpět na svých životech a tím, že budou milovat ostatní víc než své vlastní životy. To jsou ti NEOHROŽENÍ, které budu vysílat před svým návratem.
Je prorokováno, jak vyjdou a vzbudí hrůzu v řadách Mých nepřátel. Nebudou znát strach. Budou milovat. Láska je mocnější než strach a jejich láska zlomí moc strachu, jež drží lidstvo v poutech od počátku. Protože si vybrali každodenně umírat pro Mne, nebude mít nad nimi strach ze smrti žádnou moc. Dá jim to převahu nad každým nepřítelem, který manipuluje strachem. Já jsem jednou zemřel, ale nyní žiji navždy. Ti, kteří Mne znají, se nemohou bát smrti. Také proto Mě budou následovat, kamkoliv půjdu.
Každý můj jednotlivý příbytek bude v údolí, jako je toto. Žije životem, který byl na zemi před pádem, protože zde přinesla moc Mého vykoupení pravý život. Pravý život. Mé příbytky budou k nalezení pouze tam, kde se všechny Mé prameny sbíhají do jednoho. Moji stavitelé budou pocházet ze všech pramenů, ale jednat budou jako jeden. Velké domy potřebují různé řemeslníky, i Můj dům. Pouze když pracují společně, mohou postavit Můj dům.
Tak jak to vidíš zde, budou mít Moji stavitelé moudrost, aby nejdříve zmapovali terén, než začnou stavět. Každý z mých domů bude perfektně zapadat do terénu, kam bude umístěn, ne podle lidských měřítek, ale podle Mých.
První dovednost, která se u mých stavitelů vyvine, bude dovednost mapování, znivelování. Pořádně terén prohlédnou, změří a zakreslí. Musí znát zemi, protože jsem ji stvořil pro svůj Lid. Co postavíš s mou moudrostí, bude ladit se zemí.“
Najednou jsem stál u jednoho z pramenů v údolí. Šel jsem proti proudu až na vrchol Hory. Když jsem se přibližoval vrcholu, uslyšel jsem hlasité a hrozné zvuky. Podíval jsem se přes okraj údolí a uviděl jsem války a velká zemětřesení, která trhala zemi, s bouřkami a ohněm. Zdálo se, že toto vše včetně bouřek a ohňů obklopuje údolí. Bylo to, jako bych stál na hranici mezi peklem a nebem, a díval se přímo do pekla samotného. Nějakým způsobem jsem věděl, že celé peklo nemělo sílu zasáhnout do údolí. Ale pohled na ně byl tak strašlivý, že jsem se otočil a běžel jsem zpátky do údolí.
„To je místo, kde musíš žít, mezi umírajícím a živoucím. Neměj strach, ale věř. Byl jsi slabý, ale nyní jsem s tebou, tak buď kurážný a silný. Strach tě nesmí ovládat, ze strachu nedělej nic. To co děláš, dělej z lásky, a budeš vždycky triumfovat. Láska je zdrojem kuráže. Láska na konci převládne, zvítězí. Těmito slovy povzbuď Mé stavitele.“

Slova života. Potom jsem se ocitnul ve velké soudní síni a stál jsem před stejnými dveřmi. Stále jsem byl ohromený tím, co jsem viděl na okraji údolí, a v uších mi stále zněla Jeho Slova. Láska, láska... , opakoval jsem si stále dokola. „Nesmím zapomenout na moc lásky. V lásce je dokonalý pokoj. V lásce je kuráž. V lásce je síla.“
Podíval jsem se na dveře. Věděl jsem, že jsou to dveře k Jeho Vyvolané. Viděl jsem, že ty pevnosti, o nichž mluvila Moudrost, byly církve a hnutí. Začal jsem přemýšlet o různých kongregacích a hnutích, o nichž jsem věděl, že se už připravují na to, co jsem viděl. Přemýšlel jsem o duchovních zeměměřičích, které jsem znal, ale nikdy jsem předtím o nich takto nepřemýšlel.
Zdálo se, že většina z nich je tak unavená z bitvy, že se pouze snaží přežívat a dokonce ve svém zoufalství bojují mezi sebou. Vzpomněl jsem si na bitvu, která se odehrávala na Hoře. Nepřítel využíval křesťany, aby útočili na jiné následovníky Krista, kteří se snažili vylézt nahoru na Horu. I když byla bitva skoro vyhrána a většina jich byla vysvobozena z moci žalobce, věděl jsem, že bude trvat dlouho, než se zahojí zranění z bitvy. Mnozí byli pod mocí žalobce tak dlouho, že obviňování zůstalo součástí jejich přirozenosti, a může trvat nějaký čas, než se jejich mysl obnoví. Církev má před sebou ještě dlouhou cestu, aby mohla být jedno. „Kde začneme?“, pomyslel jsem si. „Co můžu udělat, když projdu těmito dveřmi?“
„Nemusíš nic začínat. Už je dokonáno,“ odpověděla Moudrost. Dokončil jsem jednotu Mých lidí na kříži. I když se zdá, že od doby kříže nepřítel vyhrává, ve skutečnosti napomáhá uskutečnit plán, který jsme, můj Otec a já, měli už na počátku. Když budeš kázat poselství kříže a žít jeho mocí, budeš dělat mou vůli. Ti, kteří slouží mně a ne svým vlastním ambicím, se mezi sebou brzy poznají a budou spojeni. Ti, kteří mají pravou Boží bázeň, se na zemi ničeho bát nemusí. Ti, kteří mají přede mnou bázeň, se nebudou bát jeden druhého, ale budou se navzájem milovat a sedět pohromadě u mého stolu.
Povolal jsem tě, abys viděl, a ty uvidíš, jak Moje Království přijde. Ďábel bude svržen na zem a přijde na zem s velkým hněvem. Ale neboj se jeho hněvu. Protože i já ukážu svůj hněv proti veškeré nespravedlnosti. Ten zlý a všichni, kteří následují zlo, brzy poznají můj hněv. Musíš viděl tyto věci, ale neboj se jich, protože já přebývám uprostřed svého lidu a jsem větší než cokoliv. Drž se mne a nebudeš se bát. Pokud se bojíš, je to proto, že se mě nedržíš.
Když se zlo v lidstvu plně sjednotí s tím zlým, přijde na zem čas velkého soužení. Potom celé lidstvo a celé stvoření porozumí marnosti a tragédii vzpoury. Ve stejné době se moji lidé sjednotí se Mnou, a Mé velké světlo bude stát proti temnotě. Ti, kteří žijí bezprávím, padnou do hluboké temnoty. Ti, kteří chodí v poslušnosti, budou zářit jako hvězdy na nebi.
Pokora a poslušnost vždy vedou ke mně. Když ke mně přijdeš, obdržíš, a budeš manifestovat mou slávu. Nebesa a země brzy obdrží poznání rozdílu mezi světlem a temnotou. Jsi povolán žít mezi temnotou a světlem, abys mohl povolávat ty, kteří žijí v temnotě, do světla. Ani teď nechci, aby někdo zahynul.“
Ve slávě, která nás obklopovala, bylo těžké si vzpomenout na temnotu a hrozné události, kterých jsem byl svědkem. Pomyslel jsem na rozdíl mezi Jeho Slávou a tou největší lidskou okázalostí (pompézností) a nádherou. „Jak jsme uboze bezvýznamní!“, vyhrknul jsem. „Kdyby celé lidstvo uvidělo jen záblesk zážitku Tvé soudné stolice, všichni by rychle změnili své smýšlení. „Pane, proč se prostě neukážeš světu, aby už nemusel snášet toto zlo. Nikdo by si nevybral zlo, kdyby Tě viděli takového, jaký JSI.“
„Zjevím sebe, až zlo dozraje, až se pohár naplní. Potom se světu ukážu. Stejně tak, jako se zlý projevuje skrze padlé lidi, projevím se skrze své obnovené a vzkříšené. Z 11,3-13. A potom Mě svět uvidí, a nejenom mou slávu, kterou mám v nebi, ale jak moje sláva stojí proti temnotě. Moje sláva je víc, než co tady vidíš. Je to moje přirozenost. Až zjevím svou přirozenost ve svých lidech, vrátím se v takové slávě, jakou mám zde. Do té doby budu hledat ty, kteří mě následují, protože mě milují, milují pravdu, nejen proto, že milují mou moc. Ti, kteří si vyberou poslušnost, když celý svět bude ve vzpouře, jsou hodní být se mnou dědicové. Budou hodni se mnou vládnout, vidět mou slávu a sdílet ji. To jsou ti, kteří nežijí sami pro sebe, ale žijí pro mě.
Někteří největší z těchto mých bratří budou teprve zjeveni. Pro pravdu budou stát proti největším temnotám. Zůstanou pevní v kramflecích i v těch největších zkouškách. Vzal jsem tě sem, a posílám tě zpátky, abys jim dodal kuráž, aby stáli a neumdlévali, protože čas jejich spasení je blízko. A také tě posílám zpátky, abys varoval mocné. Satan viděl slávu mého Otce a spatřoval bezpočet těch, kteří mu slouží, a přesto padl, protože začal věřit své slávě a moci, jíž mu Otec svěřil, místo toho, aby věřil Otci. Ti, jimž svou moc a slávu svěřím v tomto čase, nesmí vkládat víru ve svou moc nebo slávu, ale ve mě. Pravou víru nikdy nenalezneš ani v sobě, ani ve své moudrosti, ani v moci, kterou ti dám. Pravá víra je ve mně. Tím, jak pravá víra ve mně poroste, poroste tvoje závislost na mně a sám sobě budeš věřit míň.
Ti, kteří začnou věřit v sebe, nebudou schopni unést tíhu mé moci ani slávy, a mohou padnout stejně jako ten zlý. Moje síla se dokonává ve slabosti, ale nesmíš nikdy zapomenout, že sám jsi slabý, a sám jsi bláznivý. Hodní vládnout se mnou v přicházejícím věku to dokážou životem v temnotě a slabosti lidského pokolení, budou mi sloužit a věřit i při vědomí své slabosti a bláznivosti. Dokonce i ti největší andělé se radostně pokloní těm, kteří byli tímto způsobem prozkoušeni.
Andělé žasnou, když trpící muži i ženy, kteří spatřili tak málo z mé nebeské slávy, zůstávají stále pevní v kramflecích pro mě a moji pravdu v dobách temnoty. Jsou hodni být nazýváni mými bratřími a také jsou hodni být nazýváni syny a dcerami mého Otce.
Na zemi často pravda vypadá slabá a lehce porazitelná. Ti, kteří to vidí odsud, ví, že moje pravda vždycky vítězí. Čas, kdy povstanu a přinesu své soudy na zem, byl pozdržen jen proto, aby mí bratři mohli prokázat svou lásku ke mně tím, že budou stát v pravdě za jakoukoliv cenu. Budou zářit jako hvězdy, které byly stvořeny k jejich poctě.“
Když Moudrost promlouvala, bylo to, jako bych byl omýván sprchou živoucí vody. Chvílemi jsem se styděl, protože i v přítomnosti Jeho slávy jsem byl stejně hloupý a jednoduše roztržitý, zde stejně jako na zemi. Ale nyní, když ke mně promlouval, Jeho slova mě očišťovala a ostře pronikala do mé mysli. Čím více očišťován, tím víc Jeho slova explodovala očišťující září. Nejen, že jsem viděl Jeho slávu, ale cítil jsem ji i uvnitř sebe. V Jeho Přítomnosti jsem pravdu ne jen slyšel, ale absorboval jsem si.

Jeho milovaná nevěsta. To, že mohu být očištěn Jeho slovy, byla nádhernější senzace, než mohu popsat, ale bylo mi to nějakým způsobem známé. Cítil jsem totéž, když jsem poslouchal pomazané kázání od někoho, kdo byl v přítomnosti Pána. Nebylo to opojné, ale naprostý opak. Místo otupování mysli ji to zbystřovalo. V Jeho přítomnosti jsem cítil, jak tisíc střípků informací, které jsem během let nasbíral, bylo složeno dohromady a dávalo hluboký a srozumitelný smysl všemu, co řekl. Tímto způsobem se každý útržek pravdy stal silným pilířem poznání v mé mysli. A potom se mi to stalo vášní, protože jsem cítil hlubokou lásku ke každé pravdě.
Během Jeho řeči byla uvolňována energie, která mi umožnila viděl každou pravdu s větší hloubkou než kdy předtím. Jeho slova nepřinášela pouze informace, ale život. Toto velké objasnění bylo podobné tomu, co jsem zažil před soudnou stolicí Kristovou, když jsem se rozhodl nezkoušet nic skrývat. Čím víc jsem otvíral své srdce Jeho slovům, aby byla temnota ve mně odhalena a změněna, tím víc se do mě Jeho slova vtělovala.
Když Pán promlouval, nepředával pouze informace, ale nějakým způsobem přeuspořádával mou mysl a srdce, aby tyto pravdy mohly být základem porozumění, a aby porozumění mohlo vyústit do lásky k pravdě. Na příklad jsem měl, podle svého mínění, hluboké porozumění církve jako nevěsty Kristovy. Když mluvil o mé službě být vyslán k přípravě Jeho nevěsty, uviděl jsem ve svém srdci, že to vypadalo jako každé shromáždění, které jsem znal. V okamžiku se stali něčím mnohem větším, než specifickou skupinou lidí. Stali se Jeho milovanou, Vyvolanou. Cítil jsem spalující vášeň, abych jim pomohl se pro Něj připravit. Když jsem uviděl, jak věřící hřeší a smilní se světem, téměř svázalo má kolena razantní odmítnutí hříchu a smilnění (alotria) se světem. Věděl jsem, že to, co cítím, cítí i ON.
Jeho očišťující pravda přes mě stékala. Čistota, jíž jsem cítil, byla nádhernější, než jsem kdy věřil, že může být. Bylo to, jako bych celý svůj život žil v kanálu, a nyní dostával horkou sprchu. Síla očišťující pravdy mě dostala (bylo to tak „hustý“), že jsem moc moc moc chtěl jít zpátky a podělit se o ni s Jeho lidmi.
„Již brzy uvolním moc pomazané pravdy k očištění Mých lidí,“ pokračovala Moudrost. „Moje nevěsta bude očištěna od všeho poskvrnění. Vysílám své posly, kteří budou jako plameny ohně. Budou hořet zápalem pro Mou svatost a pro svatost Mých lidí.“
Když mluvil, cítil jsem hloubku a sílu poselství o svatosti. Bez ptaní jsem pak znal moc pravdy tohle uskutečnit. Vidění slavné nevěsty, kterou si ON zaslouží, byla vypálena přímo do mého srdce. S nadšením jsem toužil podělit se o to s Jeho lidmi, aby se mohli plně soustředit na přípravu pro Něj. Jen jsem nemohl pochopit, jak mohu odpočívat, nedělat nic, totiž nedělat cokoliv mi své duchovní povolání (záměr Ducha pro můj život). Když začal mluvit o tvrzích pravdy a spravedlnosti, uviděl jsem mě známá shromáždění, i to, jak zápasí. Začal jsem cítit velké břemeno jako nikdy předtím, aby oni byli posíleni Jeho pravdou. Zármutek, který jsem pro ně cítil, narůstal, a už jsem ho nemohl unést.
„Proč nechodí v pravdě?“, vyhrkl jsem.
„Začínáš cítit stejné břímě jako Nehemiáš, když uslyšel, že Jeruzalém je v ohrožení (troskách), protože jeho zdi jsou zbořeny,“ vysvětlila Moudrost.
„Svým poslům předávám oheň, aby viděly mou nevěstu očištěnou, a též jim předávám břemeno Nehemiáše, aby viděli opravené zdi spasení. Potom už mí lidé nebudou v ohrožení, nebudou troskami. Uviděl jsi můj lid jako mou armádu, město a mou nevěstu. Nyní už je tak nevidíš, ale cítíš to. Pouze pokud moje pravda vychází ze srdce, má moc změnit lidi. Živoucí vody pocházet z nejvnitřnějšího bytí – ze srdce. Stejně, jako jsi cítil, že tě moje pravda očišťuje, vytvářím ze svých poslů plameny ohně, hovořících pravdu s mocí měnit lidská srdce, nejen dávat porozumění. Pravda, kterou posílám, nebude pouze usvědčovat mé lidi z hříchu, ale bude je od něj i očišťovat.“
Dokonce i když jen hovořil, rostl ve mně zápal něco udělat. Přicházely mi Boží strategie, o nichž jsem věděl, že pomohou Jeho lidem. Nemohl jsem se dočkat, abych začal. Nyní jsem věřil, že i ty nejsušší kosti se stanou nesmírně velkolepou armádou. V přítomnosti Moudrosti se nic nezdálo nemožné. Už jsem neměl žádný problém věřit tomu, že Jeho Vyvolaná se stane Jeho nevěstou bez poskvrny a bez vrásky, nebo že se Jeho církev stane velkým Městem, které bude stát jako pevnost pravdy, aby jí tak patřil celý svět.
Už jsem nepochyboval, že Jeho lidé, kteří se nyní zdají slabí a poražení, se stanou armádou pravdy, před kterou neobstojí žádná moc temnoty. Díky tomu, že jsem cítil moc pravdy jako nikdy předtím, jsem cítil, že Jeho moc je mnohem větší než temnota.

Slova života. V Jeho přítomnosti jsem se cítil, jako kdybych mohl hovořit o vizi, jíž jsem o Jeho nevěstě obdržel, a kdokoliv by to slyšel, byl by změněn, obnoven. Zdálo se, že bych mohl hovořit těm nejporaženějším malým shromážděním s takovou mocí, že by se rychle staly mocnou tvrzí pravdy. A také jsem věděl, že na zemi moje slova tuto moc nemají.
„Pokud budeš přebývat ve Mně, budou mít tvá slova tuto sílu,“ odpověděla Moudrost. „Nepovolal jsem tě, abys o ní kázal. Povolal jsem tě, abys byl hlasem, skrze který můžu mluvit já. Když ve Mně budeš přebývat a moje slova budou přebývat v tobě, poneseš ovoce, které přetrvá. Mým slovem se zrodilo stvoření, z mého slova vzejde nové stvoření v tobě a v Mém lidu. Moje slova jsou Duch a Život. Moje slova dávají život. Nejsi povolán, abys o Mně jen učil, ale abys Mě nechal učit skrze sebe. Když budeš přebývat v Mé přítomnosti, budou tvoje slova mými Slovy, a budou mít moc.“
Pomyslel jsem na něco, co jednou řekla Margaret Browning: „Keř, který plane Božím ohněm, svědčí o Boží přítomnosti, ale jen ti, kteří přistoupí, vidí a slyší Boží hlas, si sundají svou obuv. Zbytek jenom sbírá plody, bobule.
„Pane, chci Tě vidět úplně ve všem,“ řekl jsem. „Svým poslům dám zjevení, aby viděli Můj záměr ve všech věcech. Ze svých poslů vytvořím plameny ohně stejně tak, jako jsem se zjevil v hořícím keři. Můj oheň na nich bude spočívat, ale nebudou jím stráveni. Potom lidstvo užasne nad tímto úkazem, aby se odklonilo od své široké cesty do záhuby, a přijdou se podívat. Budu hovořit z prostřed svých poslů a povolávat svůj lid k jejich duchovnímu povolání, aby povstali k záměru, k němž jsem je povolal: aby byli vysvoboditeli a doručovali mé spasení.“
Potom jsem se cítil být přitahován ke dveřím. Přistoupil jsem k nim blíž a uviděl jsem na nich něco napsáno. Nic takového jsem předtím neviděl. Bylo to napsáno nejčistším zlatem a nějakým způsobem to bylo živoucí. Začal jsem číst: K 1,16-29 On je přede vším
Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí. On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství, protože se Bohu zalíbilo všechnu plnost složit v něm a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi. I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil. Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony – pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo vyhlášeno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já Pavel stal služebníkem. Proto se teď raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev. Jejím jsem se stal služebníkem podle pověření, které mi Bůh udělil: abych vám plně vyjevil Boží slovo, které bylo tajemstvím bylo po věky a generace skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! Jeho kážeme: ve vší moudrosti napomínáme a učíme každého člověka, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu. To je to, oč usiluji a bojuji veškerou silou, kterou on ve mně mocně působí.
Když jsem četl tato slova, bylo to jako transfúze života. Jediné Boží Slovo je cennější než všechny poklady země. Pomyslel jsem si, jak jsem mohl být kdy tak bláhový, že jsem se nechal zatáhnout do starostí světa, když jsem měl Jeho Slova. Pomyslel jsem si, jak by se vyplatilo procestovat zeměkouli, abych uslyšel jediné pomazané kázání, ale někdy jsem byl tak líný, že se mi ani nechtělo jet na druhý konec města. Byl jsem zděšen tím, na jak lehkou váhu jsem bral Jeho Slovo, když jsem stál před Jeho dveřmi. „Pane, je mi to tak líto,“ vyhrkl jsem.
Jak jsem to vyslovil, dveře se otevřely. Jak se otvíraly, uvažoval jsem nad tím, jak zdálky vypadaly pošmourně a nehostinně. Zblízka byly jasnější a nádhernější. To je, jak lidé soudí církev, pomyslel jsem si, a jak jsem ji i já sám často soudil. Miloval jsem Boha už dlouhou dobu, ale selhal jsem v povinném milování Jeho lidí.
„Taková lítost ti otevře dveře, abys vešel do naplňování smyslu svého života, do kterého jsem tě povolal. Své určení nemůžeš beze Mně naplnit. Svůj lid jsem povolal, aby byli jedno, a nyní se to stane. Mimo mě (Bez nich) nemůžeš žít tím, co jsi viděl ve svých viděních. A nyní musíš přejít od vidění cesty a poznání pravdy k tomu, abys byl nádoba pro Můj život. Nemůžeš žít Můj život mimo Můj lid. Otec ti dal svou lásku pro Mne, aby Jeho láska mohla být v tobě stejně tak jako já jsem žádal. Jan 17.
A nyní ti dám svou lásku pro Můj lid. Mí poslové je musí vidět stejně jako já a milovat je stejně jako já. Pokud opravdu miluješ Mé slovo, otevřou se ti dveře Mého záměru (úmyslu) s Mým lidem.“
Jeho slova se nedotkla pouze mé mysli, ale i mého srdce. Cítil jsem úplně každé slovo. Samo naslouchání lásce, s jakou mluvil o Svém lidu, vštěpovalo tu lásku do mě. Byla to větší láska, než jakou jsem kdy cítil, ale byla mi i známá a s menší intenzitou jsem ji už zažil, když jsem naslouchal pomazanému kázání. Pomyslel jsem si, jak jsem ve svém bláznovství často říkal, že v nebi už nebude žádné kázání, ale nyní jsem cítil, že by to nemohlo být nebe bez kázání. A dokonce jsem začal dychtit po kázání Jeho Slova a žadonit o ně.
„Ano, v nebi bude kázání i učení. Můj příběh bude vyprávěn celou věčnost.“
To je důvod, proč se nazývá Věčná Radostná Zpráva, Věčné evangelium. JSEM Slovo a JSEM Pravda, a slova pravdy navždy naplní Moje stvoření. Všechno stvoření se bude těšit Mými slovy pravdy tak jak to teď děláš ty. I andělé milují poslouchat vaše svědectví, a také je uslyší. Moji vykoupení budou navždy milovat, vyprávět a poslouchat příběhy mého spasení. Ale nyní toto musíš sdělovat těm, kteří přebývají v temnotě. Slovo tvého svědectví osvobodí mnohé. Ti, kteří Mě milují, milují mé Slovo. Milují ho číst a milují ho poslouchat. Byla ti dána pravda, která je Mým Slovem ve tvém srdci a osvobodí spoustu lidí. Jdi s Mým Slovem. Jdi, a uvidíš moc Mého Slova.“

Mana. Vstoupil jsem do dveří. Když jsem jimi prošel, byl jsem překvapený - všechna ta sláva, v níž jsem předtím stál, byla pryč. Byla tam tma a bylo to zatuchlé jako v nějakém starém sklepě. Rušilo to mé soustředění, ale stále jsem ještě cítil moc slov, která ke mně promluvil Pán, a to mě upokojilo.
„To, co cítíš, je pomazání Ducha svatého,“ řekl hlas z temnoty.
„Kdo jsi?“, zeptal jsem se.
„Musíš se ptát?“ Neznělo to jako hlas Moudrosti, ale jako nějaký jiný známý hlas. Postupně si moje oči přivykly na temnotu, a byl jsem překvapen, že vidím svého starého přítele, bílého orla. „On žije v tobě, a proto v Něm můžeš přebývat ve všem, co zde prožiješ, stejně jako když jsi byl v Jeho přítomnosti ve vidění. Vím, že jsi se stal závislým na Jeho Přítomnosti, a to je správně, ale zde se musíš naučit Jej rozeznat v mnoha podobách. Nejprve se nauč rozeznat Jeho hlas ve svém vlastním srdci, a potom jak k tobě mluví skrze ostatní. Už jsi to znal, a čas od času zažil, ale ne tak, jak to musíš znát nyní. Nikdy od tebe nebude vzdálený a vždycky Ho můžeš najít. Vždy tě povede k pravdě = skutečnosti. Jen skrze Ducha svatého můžeš vidět a znát VŠECHNO A VŠECHNY takové, jací opravdu jsou.
V přicházejícím čase zahyneme, pokud se nebudeme držet v Jeho blízkosti.“
„Vím, že to je pravda, protože skrze tebe slyším mluvit Moudrost. Jsi tu proto, abys mi ukázal cestu? Skoro tu nevidím.“
„Čas od času se u tebe stavím, abych si řekl o těch ukazatelích cesty, které ti potvrdí, že jsi stále na správné cestě, ale vést tě musí Duch svatý. A také ti pomohu porozumět, jakým způsobem tě ON povede na různá místa, ale nejprve ti povím o maně, o tvé obživě.“
„Mana!!! Myslíš tu manu, jíž jedl Izrael v pustině? Je to tohle, co zde jíme?“
„Jíme, čím se živili všichni od počátku, kdo chodili s Bohem. Mana, kterou jedl Izrael na pustině, byla jejím předobrazem. Pán ti bude dávat čerstvou manu denně. Jako pokryl zemi každý den svou manou pro Izrael, když byli na poušti, pokrývá zemi každým dnem pravdou pro svůj lid. Kamkoliv se otočíš, tam ji najdeš. Dokonce i uprostřed temnoty a beznaděje, smutku, tě bude obklopovat Jeho Slovo. Můžeš je nashromáždit, očesat, nasbírat a nabídnout. Zajatí v těch nejhlubších vězeních najdou manu po probuzení každý den. Mohou ji najít každý den také žijící v honosných palácích. Jeho mana je však jemná a lehká jako ranní rosa a může být lehce zadupána. Buď jemný a opatrný v srdci, abys ji viděl.“
„Pán mluví ke svému lidu každý den. Každý den osobně ke každému. Nemohou být živi pouze pozemským chlebem, který si za své koupí v supermarketu. Ne toliko chlebem živ bude člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Mana nejsou ta slova, která Bůh vyslovil v minulosti, dokonce ani ta zapsaná ve svatých Písmech, ale jen živá slova, která živý Bůh mluví každý den těm, kteří jsou živi tím, že slyší. Mnozí jsou slabí, protože neslyší, neví, jak sebrat manu, kterou jim Pán dává každý den. Sejdou z cesty, protože neznají Jeho hlas. Jeho ovce znají Jeho hlas a následují ho, protože ho rozpoznají.
Mana je Chléb Života, daný Jeho lidu, každému údu Těla každý den. Nauč se rozpoznat manu, abys pomohl mému lidu dělat totéž a žít. Až ji poznají a ochutnají tak jako nyní ty, budou ji horlivě vyhledávat každý den. Nestarej se o hromadění jídla a nápojů, ale nauč se vidět a pojíst a pít (podílet se a uhasil žízeň) manu, kterou ti denně dávám. To tě ochrání, když všechno ostatní padne.
Písmo je masem, které nám Pán dává, ale Jeho manu najdeš v živoucích epištolách Jeho lidu, které Pán píše dnes. Bude k tobě denně mluvit skrze svůj lid. Otevři své srdce způsobu, jakým je ON k nalezení ve svém lidu, každý den. Chceš-li mít účastenství (koinonii) na té maně, otevři své srdce způsobu, cestě, po které se dá najít v Jeho lidu. Jako říká Jeruzalému, říká i nám: „Neuvidíte Mě, dokud neřeknete: Požehnaný, který se béře ve Jménu Páně!“
To řekli, když procházel po zemi, a stejně mluvte, když nyní prochází skrze svůj lid. Poroste-li naše láska k maně, poroste vzájemná láska nositelů Krista. Porosteš-li v lásce, mana, jíž nám dává, nikdy neokorá ani se nezkazí, ale bude nová každé ráno. Jeho mana k tobě může přijít skrze slova blízkého přítele i skrze někoho z Jeho lidí, který žil mnohem dřív než ty, když dumáš nad tím, co napsal. A také k tobě bude mluvit skrze ty, kteří ho neznají, ale ty poznáš, že je k tobě poslal. Rozeznáš Jeho manu, když pokročíš od snahy slyšet Jeho slova a naslouchat jim, ale když budeš hledat Jeho samého. Není to jen o slyšení Jeho slov, ale o slyšení Jeho hlasu, který tě povede na cestu, ke které jsi povolán. Mnozí pouze opakují slova, která již vyřkl, ale Jeho mana je slovo, které hovoří nyní. Potřebujeme pořádný flák masa jeho psaného slova, ale také si potřebujeme smlsnout, vyvinout chuť na Jeho manu. Maso Jeho psaného slova nás vybuduje a připraví nás na to, co přichází, ale mana nás provede tím, co je před námi. Slova, která k tobě promluvil skrze svaté v soudní síni Kristově, byla pro tebe Jeho manou. Jeho lidé jsou jeho manou pro svět. Mana je chlebem života – je to živé slovo, které promlouvá ke svému lidu denně. Je promlouvána skrze Jeho lid.
Písma jsou dána a nemohou být změněna. Jsou zakotvením, přístavem pro naše duše. Ale kniha života se stále píše. ON píše novou kapitolu v knize života, a to každou duší, která k Němu přijde.

Vítězství nebo porážka.
„Písma jsou náčrtem Jeho příbytků, které staví uprostřed lidí. Jsou svědectvím cesty, jak Bůh konal skrze muže a ženy od počátku, aby dosáhl jejich spásy. Jeho lidé jsou nádobami Jeho živého slova a také svědčí světu, že Jeho slova nejsou pouze historií, ale že jsou stále živá a stále dávají život. Chceš-li znát Jeho slova, musíš znát obojí – Písmo i Jeho manu. Znalci Písem neznají nic, ani Písma, neví o potřebě many, neznají Boží moc. Písma jsou Jeho věčným záměrem, který se nezmění. Abychom chodili po Jeho cestách, musíme je znát. Jeho mana ti dá sílu chodit každý den. Abychom díky tomu mohli mít koinonii = společenství, a abychom díky jim měli společenství. Budeme-li chodit ve světle stejně jako ON je ve světle, budeme mít mezi sebou společenství,“ řekl orel.
„Mnozí z Jeho poslů ani neví, že jsou tímto způsobem používáni. Často ani neví, kdy ON skrze ně mluví. Ti, ke kterým oni hovoří, zřídka poznávají Jeho hlas. To se musí zněmit. Jeho lidé jsou povoláni s Ním být v jednotě ve všem, co Pán dělá. Ale jen málo z nich zná Jeho hlas. A proto Jej zřídka následují tam, kam je chce vést.
ON nyní chce, aby všichni Jeho lidé poznali, kdy mluví – skrze ně nebo k nim. Stejně tak jako precizní komunikace mezi generály a vojáky může rozhodnout o výsledku bitvy, tak síla Jeho komunikace s Jeho lidem rozhodne o vítězství nebo porážce ve dnech, které přicházejí.
Nyní připravuje mnoho poslů, kteří budou vycházet s Jeho poselstvími. A budou také učit Jeho lid, aby znal Jeho hlas i Jeho cesty. Přijmi Jeho posly jako kdybys přijímal Pána samotného. Pomáhej jim na jejich cestě. Úspěch jejich služby rozhodne o vzestupu i o pádu mnohých.“ Na chvilku jsem si pomyslel, že kdyby je Pán vyslal, nepotřebovali by moji pomoc.“ Tím jsem si od orla vysloužil pokárání, rozpoznal mé myšlenky: „Na to nepomysli ani náhodou! Mnozí z Jeho lidí kvůli tomuto klamu padli. Bůh by mohl udělat všechno bez nás, ale rozhodl se všechno udělat skrze nás. My jsme Jeho zajištění jeden pro druhého. Poslal Pomocníka, aby žil v Jeho lidu. A proto pro ně zamýšlí, aby přijímali vzájemnou pomoc. Nikdy na to nezapomeň. Dává nám svou manu jednomu skrze druhého. Všechno stvořil tak, abychom Jej milovali nade všechno, ale abychom zároveň milovali jeden druhého. Nade vše Jej potřebujeme, ale také potřebujeme jeden druhého. Tak nás udržuje v pokoře, aby nám společně mohl svěřit svou slávu a moc.“
„Promiň,“ odpověděl jsem, „všechno dobře znám, ale občas na to zapomínám.“
„Časy, kdys zapomínal, Ho stály víc než potřebuješ nyní vědět, ale kdybys toto zapomněl v budoucnu, stálo by to teď tebe víc, než dokážeš unést. Nade vše potřebujeme Pána, ale také potřebujeme i VŠECHNY Jeho lidi. V Jeho lidech najdeme toho Pomocníka, toho, který nás přivede k pravdě, a přivede nás k Synu.
Nyní vysílá své posly. Někteří budou staří a moudří. Jiní budou mladí a málo zkušení, ale budou znát Jeho hlas. Ale nepřítel bude také vysílat své posly, aby zasel zmatek. I to je součásti našeho výcviku. Někteří budou svedeni posly nepřítele jen na chvíli, jiní kvůli nim utrpí ztráty, ale ti, kteří milují Pána a Jeho pravdu, nebudou svedeni nadlouho. Ti, kteří Ho milují a milují Jeho pravdu, budou pravdu znát. Ti, kteří budou na čas svedeni, se z toho poučí, a budou v nadcházející době užíváni k odhalení svůdců.
Někteří z těch, kteří byli v minulosti nejvíc svedeni, se stanou těmi nejsilnějšími díky své moudrosti. Moudrost je znát Jeho hlas a následovat Ho. Už se od Něj nenechají odvést, rozptýlit. Nesuď ostatní podle jejich minulosti, ale podle toho, čím se stali. V následovnících Moudrosti se slabosti změní v silné stránky. Nikdo není silnější ani důvěryhodnější než ti, kteří znají Jeho hlas a následují Ho.
Nepřestávejme povzbuzovat Jeho lid, aby poznával Jeho hlas. Musíme popohánět Jeho proroky („nabíjejme jejich baterky“), aby konfrontovali a odhalovali falešné proroky. Toto poselství poneseme až do konce. Jsme vysláni, abychom pomohli vybudovat Jeho komunikační linky těm, kteří budou Jeho vojáci ve velké bitvě, která přichází. VŠICHNI Jeho lidé musí znát Jeho hlas. Již brzy přijde čas, kdy všichni, kteří Jeho hlas neznají, budou svedeni temnotou. A ti, kteří znají Jeho hlas proto, že znají Jeho, svedeni nebudou.“
Jak orel promlouval, jeho slova mě obmývala stejně jako v přítomnosti Moudrosti. Neviděl jsem Ho, ale byl přítomný. ON ke mně mluví. Očima jsem toho moc neviděl, ale měl jsem čistou mysl, umožňující mi porozumět. Vždycky jsem cítil, že mám chabou paměť, nyní však toho Pán říkal mnohem víc, než kdykoliv předtím, a přece jsem si pamatoval každé slovo, které řekl skrze někoho jiného. Poznal jsem, že to byla moc Ducha svatého, který přenáší všechny věci do naší paměti, připomíná všecko, co Ježíš činí i učí. V Něm bylo stejně snadné dívat se dopředu nebo dozadu v času, jako dívat se teď okolo. A orel pokračoval:
„Toto místo se zdá být zatuchlé a staré, protože sem už dlouho nebyl vpuštěn čerstvý vzduch. Našels dveře a vstoupils do nich. Stejné dveře, které tě sem přivedly, tě mohou dovést zpět do soudní síně. Co jsi tam v soudní síni obdržel?“ „Moudrost a porozumění,“ odpověděl jsem. „Jedním slovem jsi obdržel MILOST,“ odpověděl orel. Soudná stolice je zároveň trůnem milosti. Můžeš tam jít kdykoliv bez obalu.“ Když toto řekl, otočil jsem se, abych se podíval na dveře za mnou. Nyní jsem je viděl krásnější, než při vstupu do soudní síně. Otevřel jsem je a znovu vstoupil.

The Call. Povolání.
Díval jsem se na Moudrost, a ta mě otočila, abych mohl znovu spatřit soudní síň. Překvapilo mě, že všichni, které jsem tu předtím potkal, stáli přímo za mnou. Ještě překvapenější jsem byl, protože nyní vypadali mnohem slavněji než před tím. „Oni se nezměnili. Ty jsi se změnil. Tvoje oči se víc otevřely, vidíš lépe než před tím. Čím jasněji jsi schopen vidět mne, tím lépe mě uvidíš v ostatních.“
Podíval jsem se na apoštola Pavla. Měl nepopsatelně královský vzhled. Měl velkolepou autoritu a důstojnost, a zároveň z něj vyzařovala taková pokora, že by i ten nejnižší prosťáček venkovan nebo hříšník se nezdráhali se mu přiblížit. Zaplavila mě touha se mu podobat. Pak jsem se podíval na ostatní – měl jsem pocit, jako by toto byla ta nejbližší rodina a přátelé, jaké jsem kdy poznal.
Je skoro nemožné popsat, jak jsem je miloval, a věděl jsem, jak nesmírně milují mne. Žádné společenství na zemi se s tím nedalo srovnávat, ale to nejlepší, co bylo na zemi, bylo nějakým způsobem předzvěstí, ochutnávkou. Nebyla zde přítomná žádná domýšlivost, pozérství ani škatulkování. Každý znal každého kompletně a láska byla zdrojem každé myšlenky. Věčnost s touto rodinou bude mnohem lepší, než jsem si kdy představoval. Velice jsem chtěl je všechny s sebou vzít, ale věděl jsem, že oni nemohou své místo opustit. Moudrost znovu odpověděla na mé myšlenky: „Budou s tebou stejně, jako jsem s tebou já. Pamatuj si, že oni jsou ten velký oblak svědků. I když je nevidíš, jsou ti tak blízko jako nyní. Všichni, kdo mi sloužili od počátku, jsou jedno tělo, a také s tebou budou v tom, co přichází. Ale já budu v tobě.“
Žasnul jsem, jak cokoliv, do zažijeme ve věčnosti, bude lepší, než to, co můžeme najít zde v soudní síni. Souzena byla každá myšlenka tím, že byla ozřejmena. Pokud zde nebyl žádný pokus cokoliv skrýt, byl to soud k osvobození a ne k potrestání. Svoboda přišla tím, že bylo všechno osvětleno, takže tady byla touha každého srdce své chyby a nedostatky odhalovat a vystavit. Láska byla tak velká, že jsem věděl, že všechno bude přikryto a obnoveno.
„Vše, co cítíš v Mé přítomnosti, je pravdivé = skutečné,“ pokračovala Moudrost „Láska a blízkost, kterou zde se svými sourozenci zakoušíš, je skutečná. Všichni jste ve Mně jedno, a v této lásce porosteš, stejně tak, jako porosteš ve Mne. Když v té lásce porosteš, tak ti pomůže, aby i ostatní vstoupili do svobody, kterou jsi zde zažil. Když mí lidé, kteří nyní chodí po zemi, přijmou mé pravé soudy, budou chodit ve svobodě, která mi umožní se dotknout světa láskou. Stále toužím, aby nikdo nezahynul, ani neutrpěl ztrátu, když sem přijde.
Toužím, aby všichni soudili sami sebe, abych vás nemusel soudit sám. Moje soudy již brzo přijdou na zem. Přicházejí ve stále se zvětšujících vlnách, aby svět mohl uvěřit a změnit své smýšlení, (učinit pokání). Každý zvuk polnice bude hlasitější než ten předchozí. Je to práce (džob) Mých poslů, aby pomáhali světu rozumět zvuku polnic.
Pamatuj si, že ti, se kterými chodím po zemi, jsou také součástí Mého Těla. Ještě nebyli oslaveni, ale dívej se na ně skrze to, k čemu jsou povoláni, a ne, jak se ti teď jeví. Miluj je a spatřuj jejich autoritu a slávu, jako je vidíš v těch, kteří jsou už zde. Pamatuj si, že ti, se kterými chodíš po zemi, tě nyní vidí stejně, jako ty vidíš je. Posuzuj je ne podle jejich současného zdání, ale podle toho, čím se stanou.
Pouze ti, kteří žijí podle mých soudů a přebývají se Mnou jako s jejich moudrostí, mohou vidět mou autoritu v ostatních. Ale přesto neusiluj, aby lidé viděli Mou autoritu v tobě. Nestarej se o to, zda tě ostatní vidí takového, jaký jsi, ale starej se, abys ty rozeznal ostatní takové, jací jsou, a abys Mne v nich viděl. Začneš-li se zaobírat tím, jak tě ostatní vidí, svou autoritu ztratíš. Pokud se autorita stane tvým cílem, začneš svou pravou autoritu ztrácet. Znáš službu i autoritu, jíž jsem ti svěřil, ale nežádej po lidech, aby tě oslovovali podle tvé pozice, nýbrž tvým jménem. A potom udělám tvé jméno větší než je tvoje pozice.
V Mém Království pochází autorita z toho, jakým údem Mého Těla jsi, a ne z tvého titulu. Tvoje služba je tvoje funkce, ne hodnost. Zde si hodnost zasloužíš pokorou, službou a láskou. Sluha (řecky diakonos), který miluje víc, je vyšší než apoštol, který miluje míň. Na zemi mohou být proroci užiti, aby otřásli národy, ale zde budou známi podle své lásky. A toto je i tvé povolání: milovat Mou láskou a sloužit Mým srdcem. Potom budeme jedno.“

15. Uctívání v Duchu.
Když jsem poslouchal Moudrost, bylo těžké pochopit kohokoliv, dokonce i tento velký oblak svědků, kdyby toužil po autoritě nebo postavení v Jeho Přítomnosti. Zdálo se, že každou zde strávenou vteřinou se ON stával velkolepějším ve slávě a autoritě, a to jsem přitom věděl, jak je moje vidění Jeho stále omezené. Stejně tak, jako se vesmír rychle rozpíná a jeho rozsah je nesmírný, i naše uvědomování si Jej se bude po celou věčnost zvětšovat. „Jak tě kdy mohou obyčejní lidé reprezentovat, Pane?“ zeptal jsem se.
„Když Můj Otec pohne svým malíčkem, celý vesmír se otřese. Na nikoho, kdo zde přebývá, nezapůsobí, když slovo otřese národy. Když ale ten nejmenší z Mých bratří na zemi ukáže lásku, přinese to radost do srdce Mého Otce. Když nejpokornější či nejprostší shromáždění zpívá Mému Otci ze srdce a v pravé lásce, utiší celé nebe, aby je poslouchalo. ON ví, že ti, kteří zde hledí na Jeho Slávu si nemohou pomoci, než Ho uctívat. Když ale ti, kdo žijí v takové temnotě a nesnázích - a přitom Mu zpívají pravým srdcem, dotkne se ho to víc, než mohou chvalozpěvy nebeských chórů.
Mnohokrát se stalo, že falešné noty ze země způsobily, že celé nebe plakalo radostí, když spatřili, že je Můj Otec dojatý. Utrpení několika svatých, aby Mu vyjádřili své uctívání, mnohokrát způsobilo Jeho pláč. Pokaždé, když vidím, že se ho dotýká pravé uctívání Mých bratří, dělá Mou bolest a zármutek na kříži malou cenou, kterou jsem za to zaplatil. Nic mi nepřináší větší radost, než když uctíváte Mého Otce. Šel jsem na kříž, abyste Ho mohli uctívat skrze Mne. Je to uctívání, ve kterém vy, Otec a já jsme jedno.“
Ze všeho, co jsem kdy zažil, ty Pánovy emoce byly větší, než jsem kdy zakusil. Neplakal a ani se nesmál. Jeho hlas byl pevný, ale to co mi povídal o uctívání, vycházelo z takových hlubin Pánovy duše, že to bylo víc, než jsem mohl unést. Věděl jsem, že naslouchám té nejhlubší lásce Božího Syna – aby viděl radost svého Otce. Tuto Jeho nejhlubší lásku vyjadřuje pravé uctívání nasazených v boji, zápasících a věřících na zemi.
Úplně poprvé jsem strašně moc chtěl opustit toto místo, i když bylo plné slávy, jen abych se dostal na to nejchmurnější malé shromáždění na zemi. Byl jsem ohromený faktem, že bychom mohli dojmout, dotknout se Otce. Jeden jediný člověk, který Jej uctíval na zemi v této temné době, pro Otce znamená víc než miliony milionů nebeských velebitelů. Na zemi bychom se Jeho srdce nyní mohli dotknout tak, jak to už jindy (jako oslavení) nebudeme moci. Tak mě to dostalo, že jsem si ani nevšiml, že jsem odpadl únavou.
Potom jsem padl do něčeho jako hlubokého spánku.
Uviděl jsem Otce. Miliony milionů mu sloužily. Jeho sláva byla tak velkolepá a síla Jeho Přítomnosti tak úžasná, že jsem cítil, jak celá zem by vedle Něj nebyla ani jako zrnko písku. Když jsem zaslechl Jeho akustický hlas, cítil jsem se jako atom stojící před sluncem, ale když jsem Ho uviděl, věděl jsem, že právě slunce je vedle Něj ten atom. Galaxie měl okolo sebe jako záclony. Jeho roucho se skládalo z miliónů živoucích hvězd. Všechno bylo v Jeho Přítomnosti živé – Jeho trůn, Jeho koruna i Jeho žezlo. Věděl jsem, že bych u Něj mohl navždy přebývat a nikdy nevyjít z úžasu. Na světě není nic většího než Ho velebit.
A potom se Otec na něco zaměřil. Celé nebe se zastavilo a pozorovalo. Díval se na kříž. Synovo milovaní Otce, vyjádřené skrze všechnu bolest a temnotu, se Otce dotklo tak, že se začal třást. A když ON se třásl, otřásalo se nebe i země. Když Otec zavřel své oči, na nebe i na zemi padla tma. Otcovy city byly tak velké - myslím, že bych to nepřežil, kdybych to viděl déle než jen na okamžik.
A potom jsem se ocitl na jiném místě a sledoval jsem shromáždění v malém domku. Jako se to občas stává v prorockém vidění, zdálo se, že vím všechno o všech v té malé otlučené místnosti. VŠICHNI zažívali ve svých životech těžké zkoušky, ale tady na ně vůbec nemysleli. Nemodlili se za své potřeby. Snažili se skládat písně díkůvzdání Pánovi. Byli šťastní a jejich radost byla upřímná. Uviděl jsem nebe, a celé nebe plakalo. A potom jsem znovu spatřil Otce a poznal jsem, proč nebe pláče. Plakali pro slzy, které měl ve svých očích Otec. Tato malá skupina zdánlivě sražených a stále bojujících lidí pohnula Bohem tak hluboce, že plakal. Nebyly to slzy bolesti, ale radosti. Když jsem uviděl tu lásku, kterou cítil pro tento malý počet velebitelů, nemohl jsem zadržet své vlastní slzy.
Nic, co jsem kdy zažil, se mne tak nedotklo, jako tato scéna. Nyní jsem mnohem víc toužil po velebení Pána na zemi, než po přebývání v nebeské slávě. Bylo mi dáno poselství, které pomůže připravit svaté na zbývající bitvy na zemi, ale už to pro mě neznamenalo tolik, jako snaha sdělit všem, jak se můžeme dotknout Otce. Pravé velebení vyjádřené i tím nejpokornějším věřícím na zemi mohlo způsobit, že celé nebe plesalo, ale ještě víc – mohlo se dotknout Otce. To je důvod, proč by andělé raději dostali dohled nad jedním jediným věřícím na zemi, než autoritu nad mnoha galaxiemi.
Uviděl jsem Ježíše stojícího vedle Otce. Díval se na radost Otce, kterou měl z malého modlitebního shromáždění, otočil se ke mně a řekl: „To je, proč jsem šel na kříž. I kdybych dal radost svému Otci jen na jediný moment, stálo by to za to. Vaše velebení Mu může způsobit radost každý den. Vaše uctívání uprostřed trablů Jej dojme víc než velebení celého nebe. Zde, kde je vidět Jeho sláva, si andělé nemohou pomoci a velebí Ho. Když ho velebíte, aniž byste Jeho slávu viděli, uprostřed svých zkoušek, jedná se o velebení v duchu a v pravdě. Otec hledá takové, aby byli Jeho velebiteli. Nepromrhejte své zkoušky. Uctívejte Otce ne proto, že něco dostanete, ale abyste Mu přinesli radost. Nikdy nebudete silnější, než když mu budete přinášet radost, protože „Pánova radost je vaší silou“.

Hřích. Potom jsem opět stál vedle Moudrosti. Pán nepromluvil delší dobu, ale slova jsem nepotřeboval. Potřeboval jsem, aby vše, co jsem viděl, prosáklo a nasytilo mou duši.
Pokoušel jsem se ocenit hloubku velkého poslání být velebiteli Otce. Vedle Něj bylo slunce jako atom a galaxie jako zrnka písku. Přesto naslouchá našim modlitbám, neustále se těší pohledem na nás a jsem si jist, že pro nás často truchlí. Je mnohem větší, než si člověk umí představit, ale je také nejcituplnější bytost. Můžeme se dotknout Boha! Každý člověk má tu moc mu přinést radost nebo bolest. Toto jsem už logicky věděl, ale teď jsem to viděl takovým způsobem, že to silně otřáslo zdánlivou důležitostí čehokoliv jiného.
Není žádný způsob jak to popsat slovy. Vím, že čas, který mi na zemi byl dán, strávím Jeho velebením. Bylo to jako nové zjevení. Mohu Bohu přinést radost! Mohu přinést radost Ježíšovi! Nyní jsem pochopil, co tím Pán myslel, když řekl, že toto je důvod, proč šel na kříž. Jakákoliv oběť by stála za to, dotknout se Jeho srdce na tu nejkratší chvíli. Už jsem nechtěl promrhat jediný moment, když jsem věděl, že ho mohu strávit Jeho uctíváním. Způsobilo to, že jsem chtěl procházet zkouškami, abych Ho v nich mohl uctívat.
Zároveň jsem se cítil jako Job, když řekl, že „Dosud jsem o Tobě jen slýchal pověsti, nyní Tě však na vlastní oči spatřuji! Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím pokání!“ Byl jsem jako Filip, který byl s Ježíšem tak dlouhou dobu a nevěděl, že skrze Něj vidí Otce. Jak udivující musí být pro anděly naše stupidita! Potom Moudrost znovu promluvila:
„Nezapomeň na schopnost i těch neposlednějších z mých maličkých se dotknout srdce Mého Otce. Tím mají větší hodnotu než cokoliv jiného. I jen pro jednoho z nich bych šel znovu na kříž. Také cítím vaši bolest. Znám vaše zkoušky, protože je s vámi sdílím. Cítím bolest i radost každé duše. To je, proč se za vás neustále přimlouvám. Přijde čas, kdy setřu slzy z každého oka. Čas, kdy bude znovu známa jen radost. Do té doby může být bolest využita. Nemrhejte svými zkouškami. Vaše nejslavnější velebení a nejvelkolepější vyjádření vaší víry, které nám působí potěšení, přichází zprostřed vašich zkoušek. Musíš Mě vidět ve svém vlastním srdci a musíš Mě vidět v ostatních, ve velkých i v malých. Stejně tak, jako se ti zjevuji rozdílně v těch, se kterými tu mluvíš, budu se ti zjevovat rozdílně v různých lidech. A budu k tobě přicházet v různých okolnostech a situacích. Tvá nejvyšší výzva je Mne rozeznat, slyšet Můj hlas a následovat Mne.“
Když jsem se otočil, abych se na Moudrost podíval, nebyla tam. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Cítil jsem Pána úplně všude, akorát jsem Ho neviděl. Potom jsem se podíval zpátky na svědky, kteří stáli přede mnou. Pán byl mezi nimi. Nemohl jsem ho vidět, ale cítil jsem mnohem hlouběji než předtím, že byl v každém z nich. Když ke mně mluvil reformátor /Luther/, byl to jeho vlastní hlas, ale slyšel jsem v něm hlas Moudrosti, jakoby ke mně mluvila přímo:
„Vždy v nás přebýval. Je i v tobě. Je i v těch, k nimž se vrátíš. Čas od času se ti znovu zjeví, ale věz, že když ho nevidíš ve vidění, můžeš ho lépe rozeznat tam, kde přebývá – ve svém lidu. ON je Moudrost. ON ví jak, kdy a skrze koho k tobě promluvit. Ti, skrze které k tobě mluví, jsou součásti poselství. Pamatuj si, co řekl, když plakal nad Jeruzalémem: „Od nynějška mě neuvidíte, dokud neřeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ A ty ho neuvidíš, dokud Ho nebudeš umět rozeznat v těch, které ti posílá. „Pro mě je jednoduché Ho viděl a slyšet v tobě,“ odpověděl jsem, „ale není to zdaleka tak jednoduché na zemi s těmi, kteří ještě nebyli oslaveni.“
„Také to tam nemá být snadné,“ odpověděl Angelo. „Hledat Ho je umění králů, kteří s Ním budou vládnout. Ti, kteří Ho milují a milují pravdu Ho budou hledat usilovnější, než by hledali největší poklady nebo vítězství.“

Jím přemožen. Přemožitel.
„Největší výzvou pro všechny je být Jím plně přemožen,“ odpověděl muž, kterého jsem nepoznal. „Já bych to měl vědět,“ dodal, a potom mi řekl svoje jméno. Byl jsem šokován, že nacházím tohoto muže ve společnosti svatých. Byl to velký dobyvatel a vždycky jsem si myslel, že pro jméno Krista udělal víc škody než kdokoliv jiný. „Také já jsem našel milost kříže těsně před koncem svého života. Zpět se nevracíš jen proto, abys pro Něj dobýval, ale abys byl Jím dobyt, zlomen, přemožen. Když se mu oddáš a dáš se Mu, použije tě, abys v Jeho Jménu přemáhal.
Pravé vítězství je zajmutí lidských srdcí pravdou, která je osvobozuje. Ti, kdo Ho následují z největší blízkosti, budou přemáhat nejvíc a budou největší z králů. A tito na zemi poznají zřídka, že vůbec něco dobyli. Neuvidí, čeho ve skutečnosti dosáhli, dokud nepřijdou sem. Ti, kteří si střádají velká bohatství na zemi, dokonce bohatství, která mohou být považována za duchovní, budou tady mít málo.“
„Na zemi nemůžeš ocenit věčné poklady,“ řekl Pavel. „Když jsem zemřel, vypadalo to, jako kdyby všechno, pro co jsem dal svůj pozemský život, už zaniklo. Ekklésie, za které jsem položil svůj život, aby vzrůstaly, místo toho odpadávaly. A dokonce i někteří z mých nejbližších přátel se ode mne odvraceli. Za mých posledních dní jsem se cítil jako někdo, kdo zcela selhal.“
„Ano, dokonce i já považuji Pavla za svého duchovního otce,“ pokračoval velký dobyvatel, „stejně jako většina z nás tady. Většina těch, kteří projdou poslední bitvou, zvítězí díky tomu, že Pavel byl věrný a stál v pravdě. Nemůžeš správně ocenit pravé duchovní ovoce, dokud jsi ještě na zemi. Svůj pravý zdar můžeš měřit pouze podle toho, jak čistě jsi schopen vidět Pána, jak rozeznáváš Jeho hlas a jak víc miluješ sourozence.“
Potom znovu promluvil Pavel: „Měsíce před svou popravou jsem se cítil, jako kdybych zklamal. V den mé popravy mi někdo připomněl Štěpána, jehož smrt jsem pozoroval před léty. Vzpomínka na světlo, které bylo v jeho tváři ten den, mne provedla mnohými zkouškami. Vždycky jsem nějakým způsobem cítil, že zemřel kvůli tomu, abych já mohl vidět pravé světlo. Věděl jsem, že zemřít jako Štěpán zajišťuje, aby můj život nepřišel nazmar, i kdyby vše ostatní, co jsem udělal, bylo povrchní. Byl jsem opravdu vděčný, že umírám pro evangelium, i když to nevypadalo, že by moje služba něčeho dosáhla.
Zároveň s tímto zjevením přišla i sláva, a můj poslední den na zemi byl nejkrásnější ze všech. Až potom jsem zjistil, že tím, jak jsem žil a upřímně se snažil denně umírat svým vlastním touhám, abych mohl sloužit evangelium, tak pokaždé, když jsem odmítl sám sebe, byla zaseta věčná semínka, i když jsem je ještě v dočasné realitě na zemi nemohl vidět. Jak jsem zde, mohu nyní vidět, že to je pravda. Nesmíš se soudit podle ovoce, které vidíš na zemi, ale to, co děláš, dělej, protože je to správné.
Tvoje povolání musí být z větší části znát Pána než nést ovoce. Hledej Ho, a vždycky Ho najdeš. Je blízko těm, kteří se k Němu přibližují. Mnozí chtějí být Jeho Přítomnosti, ale nepřibližují se k Němu. Musíš dělat víc, než jenom chtít – hledej Ho! To je součástí tvého povolání. Neexistuje žádný vyšší smysl (účel) života. Tvoje vítězství se bude oceňovat podle tvého hledání. Vždycky mu budeš tak blízko, jak sám budeš chtít. Zvítězíš ve svém životě tím, že po Něm budeš toužit.“
Potom Pavel zvedl svou ruku a ukázal na mě:
„Bylo ti mnoho dáno a mnoho od tebe bude požadováno. Když zakopeš do země mnohý z talentů, které ti byly svěřeny, můžeš sice dosáhnout více než ostatní, ale ve svém úkolu selžeš a své poslání zcela nenaplníš. Nikdy se nepoměřuj s ostatními, ale snaž se jít stále kupředu a hledej Jej víc. A i když ti bude zjevováno více jeho slávy, nikdy si nesundávej ten plášť!“

Setba a žeň
Podíval jsem se na plášť pokory, na který ukázal. Ve vší té slávě, kterou jsem viděl, se zdála být šeď jeho jednotvárnosti ještě nudnější. Zhrozil jsem se, jak špatně vypadám v jejich přítomnosti. Nadzvedl jsem ho, abych se podíval na zbroj, která byla pod ním. Byla mnohem zářivější, než kdykoliv před tím. Byla tak zářivá, že čím víc jsem ji odkrýval, tím víc v té záři skupina přede mnou bledla. Zároveň jsem se cítil méně podřadný, díky záři, které má zbroj vydávala jsem přestával být v rozpacích. A potom jsem se rozhodl plášť sundat úplně, abych se aspoň na chvíli necítil jako ošuntělec v přítomnosti takové slávy.
Bylo ticho, a tak jsem chvíli stál bez pohnutí. Kvůli záři mé vlastní zbroje jsem vůbec nic neviděl. Ale nerozuměl jsem ani tomu, proč také vůbec nic neslyším. A potom jsem zavolal Moudrost. „Honem si obleč svůj plášť,“ slyšel jsem Pánovu odpověď. Udělal jsem, jak řekl, a začal jsem nejasně vidět obrysy velké haly. Matně jsem viděl.
„Pane, co se se všemi stalo? Proč je všechno tak matné?“
„Bez pláště neuvidíš nic.“ „Ale teď už ho mám,“ zaprotestoval jsem a cítil jsem hluboké zoufalství. „Pokaždé, když odložíš pokoru, budeš pravým světlem oslepen, a bude ti nějakou dobu trvat, než znovu uvidíš.“
I když jsem začal znovu vidět slávu, nedalo se to s dřívějškem srovnat. Mé vidění se vracelo zpátky, ale hodně hodně pomalu. Nepopsatelně jsem truchlil.
„Kde je Pavel?,“ zeptal jsem se. „Vím, že mi chtěl říct něco hodně důležitého.“
„Když jsi sundal svůj plášť, všichni se od tebe odloučili.“
„Ale proč? To se ode mne odloučili jenom proto, že jsem odložil plášť? Jenom jsem se styděl na to, jak jsem vypadal. Oni se urazili?“
„Ne, neurazili se. Věděli, že Mně skrze ně nemůžeš vidět ani slyšet bez pláště, a tak se vrátili na své místa.“
Tento výrok mě rozesmutněl ještě víc.
„Pane, já vím, že mi měli říct něco hodně důležitého. Vrátí se zpátky?“
„Je pravda, že tím, že jsi sundal svůj plášť, jsi přišel o důležité zjevení. Pomohlo by ti, ale pokud jsi se naučil lekci „nikdy si plášť nesundávat“, obzvláště z toho důvodu, z něhož jsi to udělal, neučil ses jinou důležitou lekci.“
„Pane, myslím, že svoji lekci už jsem dostal. Nepamatuji, že bych se někdy cítil tak špatně. Nemohou se ke mně nyní vrátit zpátky a doříct mi, co původně měli?“, žebral jsem.
„Všechna pravda a všechna Moudrost pramení ze Mne. Hovořím skrze lidi, protože ti, skrze které hovořím, jsou součástí zvěsti. Když jsi dostatečně pokorně zůstával ve svém plášti, mohl jsem k tobě mluvit ve slávě. Kdykoliv si sundáš ten plášť, staneš se duchovně slepým a hluchým. Vždycky k tobě budu mluvit, když mě zavoláš, ale musím změnit způsob, jakým k tobě budu hovořit.
Nedělám to proto, abych tě potrestal, ale abych pomohl rychleji ti navrátit tvé vidění. Dám ti to poselství, které jsem ti chtěl dát skrze tyto svědky, ale nyní ti musí být dáno skrze tvé nepřátele skrze zkoušky. Budeš se muset sehnout hodně nízko, ponížit, abys je dostal. To je jediný způsob, jak se ti tvé vidění navrátí tak rychle, jak je budeš potřebovat. Pro to, co nastává, musíš mít schopnost vidět.“

Zlomenost. Nemohl jsem snést zármutek, který jsem cítil. Věděl jsem, že to, co jsem mohl obdržet tak slavným způsobem, nyní přijde skrze velké zkoušky, ale mnohem horší byl fakt, že ta velkolepá sláva, kterou jsem viděl před chvílí je nyní tak nejasná.
„Pane, je mi moc líto, co jsem udělal. Teď už vím, jak to bylo špatné. Ta chyba mě bolí skoro víc, než mohu unést. Existuje nějaký způsob, kterým mi může být odpuštěno, abych získal své vidění zpět? Nezdá se mi správné, že jeden krátký moment pýchy by měl být tak devastující,“ hájil jsem se.
„Je ti odpuštěno. Jako trest se ti nic nestane. Za tento hřích i za všechny ostatní už jsem cenu zaplatil. Žiješ Mou milostí. Toto není podle zákona spravedlnosti. Jen díky Mé milosti nejsou žádné následky hříchů. Musíš sklidit, co jsi zasel, protože jinak bych ti nemohl svěřit svou autoritu. Když satan udělal první krok sebezahledění a k pýchy, mnozí z mých andělů, které jsem svěřil do jeho autority, ho následovali. Když Adam padl, mnozí trpěli. S autoritou přichází odpovídající odpovědnost. Pravá autorita nemůže být bez odpovědnosti. Odpovědnost znamená, že ostatní budou trpět, když sejdeš z cesty. Chyby mají následky.
Čím větší autorita je ti dána, tím víc můžeš svým chováním pomáhat nebo ubližovat. Odstranění následků svého chování by znamenalo odstranění pravé autority. Je součástí nového stvoření, které je mnohem vyšší než to první. Těm, kteří jsou povoláni se mnou vládnout, je dána největší odpovědnost. Jsou povolání do vyšší pozice než měl satan. Byl to velký anděl, ale nebyl syn. Jsi povolán být se mnou spoludědicem. Tvůj celý život, a to zkoušky i zjevení, tě mají naučit odpovědnosti a autoritě.
Pro každou lekci, jíž se musíš naučit, existuje jednoduchá i složitější cesta. Můžeš sám poníženě spadnout na skálu a být zlomený, nebo ta skála padne na tebe a rozdrtí tě na prášek. Oba způsoby vedou ke konečnému výsledku - zlomenosti, což jest pokora. Pýcha způsobila první pád ze slávy, a od té doby způsobila ještě mnoho pádů. Pýcha má vždy za následek tragédii, temnotu a utrpení. Je to pro tvoje vlastní dobro i pro dobro těch, kteří budou povoláni sloužit tím že budou mít autoritu. Nebudou dělat kompromisy v kázni, kterou se naučíte tím, že budete sklízet, co jste zaseli.
Adoniáš se chvástal tím, že ho jeho otec David neukázňuje. Šalomoun si ztěžoval, že se nemohl ani pohnout, aniž by ho otec ukázňoval. I když si Šalomoun myslel, že to je nespravedlivé, David nespravedlivý nebyl. Věděl, že Šalomoun byl povolán být králem. Ti, kteří jsou nejvíc kázněni, jsou ti, kteří jsou povoláni chodit v největší autoritě.
Byl jsi oslepený, protože jsi vystoupil z pokory a začal jsi chodit v pýše. Pokorný se nestydí. Pokorný se stydět nemůže. Pokorný se nemá za co stydět, protože nemá nic. Když začneš cítit stud, zahleděl ses na sebe a začínáš jednat v pýše. Ať je pro tebe stud varováním, že ses odloučil od Moudrosti. Nikdy nenech stud převzít kontrolu nad svým chováním. Pokud se jím necháš řídit, propadneš se ještě hloub. Nauč se využít každou příležitost být pokorný a věz, že ti potom budu moci svěřit větší autoritu.
Nevychloubej se svými silnými stránkami, ale svými slabostmi. Pokud budeš otevřeně hovořit o svých chybách, abys pomohl ostatním, víc vystavím tvé vítězství. „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (M 23,12)
Věděl jsem, že vše, co mi řekl, byla pravda. Stejné poselství už jsem kázal hodněkrát. Pomyslel jsem, jak Pavel varoval Timotea, aby obrátil pozornost na vlastní učení, a došlo mi, že cítím, že já potřebuji svoje poselství víc než ti, kterým jsem je kázal. Zastyděl jsem se více za svou zářící zbroj víc než za plášť pokory. Utáhl jsem svůj plášť mnohem úžeji. Jakmile jsem to udělal, oči se mi rozzářily a moje vidění se neobyčejně zlepšilo, i když to ještě zdaleka nebylo takové jako předtím.
Otočil jsem se ke dveřím. Bál jsem se jimi vrátit aspoň do té doby, dokud nezískám lepší vidění. „Nyní musíš jít.“ řekla Moudrost.
„Co je na druhé straně?“ zeptal jsem se.
„Tvůj osud,“ odpověděl Pán.
Je čas jít. Stále jsem litoval, že nemohu do dveří vstoupit se svým původním viděním, protože už jsem věděl, jaká je tam tma. Pomyslel jsem si, že budu na nějaký čas závislý na ostatních, a zavázal jsem sám sebe, že budu věřit víc Pánovi v ostatních než svým viděním. Okamžitě se mé vidění znovu projasnilo. Chtěl jsem se ještě jednou otočit a podívat se na velkou soudní síň, abych zjistil, zda ji vidím stejně jasnou, jako předtím, ale rozhodl jsem se, že ne. Bude lepší, když se nebudu dívat zpátky. A potom se Moudrost zjevila vedle mě, skoro tak jasná jako předtím. Mé oči si rychle zvykly na světlo, takže jsem se na Pána mohl podívat. Neřekl nic. Jen to, že jsem se na Něj díval, mi dodávalo odvahu. I přesto jsem stále cítil lítost, že jsem neslyšel celé poselství, které jsem měl dostat od oblaku svědků.
„Pokud se lítost změní v odhodlání, bude zkouška mnohem jednodušší. Když se potom budou tví nepřátelé nad tebou vyvyšovat, vejdeš do větší autority, abys zvítězil nad mými nepřáteli.“
Když jsem se podíval zpátky na dveře, užasl jsem: Uviděl jsem toho na nich mnohem víc než předtím, že jsem si na chvíli pomyslel, že jsou to úplně jiné dveře. Zdálo se, že vyrostly do krásy, a nepodobaly se žádným jiným dveřím, které jsem kdy viděl, dokonce i v této realitě. Vystupovaly na nich nadpisy napsané tím nejkrásnějším písmem ve zlatě a stříbře. Byly tam i nádherné drahokamy, které jsem neznal, a byly tak přitažlivé, že bylo obtížné od nich odvrátit pohled. Byly živé. Pak jsem zjistil, že i celé dveře byly živé.
Díval jsem se na dveře a Moudrost položila svou ruku na mé rameno.
„Jsou to dveře k Mému domu.“ Když domluvil, okamžitě jsem pochopil přitažlivost, kterou jsem cítil při pohledu na ně – byla stejná, jakou jsem cítil při pohledu na Něj. Nějakým způsobem to byl ON. Přemýšlel jsem, jak mohlo něco tak nádherného vypadat původně tak nevzhledně a nehostinně. A Pán odpověděl na mou otázku:
„Můj dům nemůžeš vidět takový jaký je, dokud v Mém lidu neuvidíš Mne. Těsně předtím, než jsi sundal svůj plášť, jsi začal opravdu slyšet Mne skrze můj lid, a tvé oči byly otevřeny takovým způsobem, abys mohl vidět Můj dům takový, jaký je. Je v něm k vidění mnohem víc slávy než můžeš nyní spatřit. Tyto dveře k němu vedou, ale je za nimi mnohem víc. Toto musíš hledat, když se vrátíš do reality své vlastní doby. To je, k čemu musíš vést můj lid. To je, za co musíš bojovat a co musíš pomáhat stavět, můj dům.“
Vyrazil jsem ke dveřím s rukou Moudrosti, položenou na mne. Neotevřel jsem je, prošel jsem jimi. Nevěřím, že existuje nějaký lidský jazyk, jímž bych mohl popsat, co jsem cítil, když jsem jimi procházel. Na moment jsem uviděl slávu všech věků. Uviděl jsem zemi a nebesa jako jedno. Viděl jsem bezpočet andělů a bezpočet lidí, kteří byli mnohem slavnější než jakýkoliv anděl, jehož jsem viděl. Tito všichni sloužili v Jeho domě.
Nyní jsem věděl, k čemu jsem povolán. The Call. I když jsem toho už hodně zažil, věděl jsem, že moje hledání teprve začíná.


Konec?

Ne, teprve začátek!