8. Kislev
mocný poroučí, co si zamane, a všichni kují pikle. Nejlepší z nich je jako trní,
poctivec horší než plot z bodláčí. Už přichází ten vyhlížený den – den, kdy se s
tebou zúčtuje! Teď přijde zmatek nad zmatek!
Nespoléhejte na bližní, nevěřte ani příteli, chraň se svá ústa otevřít i před
ženou, co máš v náručí! Syn pohrdá svým otcem, dcera se staví proti matce,
snacha své tchyni vzdoruje – člověk má nepřátele ve vlastní rodině.
Já ale Hospodina vyhlížím, čekám na Boha – on mě zachrání, můj Bůh mě vyslyší!
Mým světlem je Hospodin Nejásej, nepříteli, nade mnou – i když jsem padl,
povstanu! I když teď sedím vprostřed tmy, mým světlem je Hospodin. Proti
Hospodinu hřešil jsem, a proto nesu jeho hněv, dokud se mého sporu neujme a
neobhájí mě. Vyvede mě znovu na světlo a spatřím jeho spravedlnost. Až to uvidí
můj nepřítel, hanba ho přikryje – toho, který mi říkával: „Kdepak je Hospodin,
ten tvůj Bůh?“ Na vlastní oči se podívám, až ho jak bláto na ulicích rozdupou!
Bude to den obnovy tvých zdí, den, kdy se tvé meze rozšíří; den, kdy připutují
až k vám z Asýrie i z měst Egypta, ze zemí od Egypta až po Eufrat, od moře k
moři a od hor k horám. Země se však stane pustinou kvůli svým obyvatelům; to
bude ovoce jejich skutků.
Mi c h e á š 7 Kdo je jako ty?
Svou holí pas svůj lid, stádo, jež je tvým dědictvím. Ať žijí sami v zarostlé
krajině, uprostřed země po-dobné zahradě. Ať se pasou v Bášanu i Gileádu jako za
dávných dnů! „Jako tehdy, když jste opustili Egypt,
ukážu vám své zázraky.“ Ať se národy zastydí, až to uvidí, ať jsou zbaveni vší
odvahy! Ať si ústa rukou přikryjí, ať jim ohluchnou uši! Ať lížou prach jako
had, jako nějaký zeměplaz! Ať lezou s chvěním ze svých děr k Hospodinu, našemu
Bohu, s děsem, ať z tebe mají bázeň!
Kdo je Bůh jako ty? Kdo odpouští viny a hřích promíjí pozůstatku svého dědictví?
Nezůstáváš rozhněvaný navždycky, neboť sis milosrdenství oblíbil. Znovu se nad
námi slituješ, naše provinění pošlapeš, všechny naše hříchy smeteš hluboko do
moře! Projevíš svou věrnost Jákobovi, své milosrdenství Abrahamovi, jak jsi
přísahal našim otcům tehdy za starodávných dnů.
pondělí 15. listopadu 2010
neděle 14. listopadu 2010
3. KISLEV
3.9. se ohlížím na předvčerejšek. Už dlouho jsem vás VŠICHNI v pondělí nevynechal, zvláště ne ve svátek novměsíce Kislev. Ale stalo se. Hledáte-li dokonalost, musíte hledat Jej a chodit s Ním a opustit, aspoň na chvíli, tuto zemi. Můžete, pokud jste občané nebes a jste na zemi jenom hosté a příchozí. I my jsme nebyli s vámi, ale tam. Ještě ne nastálo, pořád máme týž úkol ve víře milovat 1) Boha Otce, Syna i Ducha svatého a 2) vás VŠECHNY své bližní. A jsme nejen v původním stvoření, ale i v čase, stále trvá
doba milosti (mine v krátkosti. Dnes chce Ježíš spasit tebe, zbavit hříchu, dáti nebe. Božích slov to hlas:
Dnes je spásy čas! NYNÍ je ta „doba příhodná“, je ten „den spásy“!
Kéž Boží Duch oživí vyznání církve z Písně nového života č.36 stejně nám, kteří ji zpíváme šedesát let, i pavlíčkovi a Ivance, neboť i dnes se vám může zdát pravdivá zpráva o Boží lásce v Kristu nevěrohodná a k mnohým se vůbec nedostává. Příčina tkví v tisíciletém díle podvodu a lži nepřítele Božího a lidského, satana. Pýchou jsme se odcizili Bohu, vzpourou a zkažeností jsme oslepli pro duchovní skutečnosti nebe a ztratili jsme schopnost správného úsudku o své situaci a potřebách, boháči, chudí i bezdomovci.
Nejpřednější věc Božího slova, které vám mluvíme, je pravda. Setkání s ní nijak nepodporuje vaše se-bevědomí, ale oslňuje vás jako blesk a sráží vás na kolena poznáním Boží svatosti a spravedlnosti, i vlastní bídy a ztracenosti. Prosvítí i tvůj život a odhalí nádor vin. Duch Boží i Vyvolaná a my v ní za tebe prosíme, aby ti byly otevřeny oči mysli k poznání pravdy a abys těsnou branou vstoupil na úzkou strmou stezku k životu. Pán Ježíš Kristus je ta CESTA, PRAVDA I ŽIVOT. Pojď k Němu! Vím, že už se to už někdy sta-lo, ale odpadl jsi. Pojď k Němu znovu, abychom se tu setkali. Evangelium kážeme pohanům i odpadlíkům:
Doba milosti mine v krátkosti. Dnes chce Ježíš spasit tebe,
zbavit hříchu, dáti nebe. Božích slov to hlas: „Dnes je spásy čas.“
Bez odpuštění nemáš spasení. SLOVO, které z kříže říká:
„Otče, odpusť!“ se tě týká – není spravedliv, kdo je bez Něj živ.
Běda ztraceným, neobráceným (a odvráceným)! Věčně bude v odlouzení
kdo nedošel odpuštění. Jen Kristova krev ztiší Boží hněv.
Poradit si dej, pomoc vyhledej! I v tom, co tě k smrti tíží,
Boží láska k tobě míří: Chce tě synem mít. Vše ti odpustit. I my, VŠICHNI.
Kislef, Kislev (Ne 1,1, Za 7,1), devátý měsíc. Žádný věčný svátek, jenom židé 25. Kislevu slaví posví-cení na památku znovuvysvěcení chrámu roku 165 před n.l. po jeho znesvěcení Antiochem IV. Epifanem, jak je psáno v Janovi 10,22. Takže: žádné dušičky, žádný advent, žádné vánoce, žádný silvestr a žádný nový rok ani „mytřikrále“ ani hromnice před sebou nemáme, to jenom jsme-li v břiše „velké ryby“, totiž té bestie z moře, jako Jonáš a církev. Ivanka vám, VŠICHNI, překládá Rickovo The Call, však (kromě farizeů a znalců Písma) uvidíte.
doba milosti (mine v krátkosti. Dnes chce Ježíš spasit tebe, zbavit hříchu, dáti nebe. Božích slov to hlas:
Dnes je spásy čas! NYNÍ je ta „doba příhodná“, je ten „den spásy“!
Kéž Boží Duch oživí vyznání církve z Písně nového života č.36 stejně nám, kteří ji zpíváme šedesát let, i pavlíčkovi a Ivance, neboť i dnes se vám může zdát pravdivá zpráva o Boží lásce v Kristu nevěrohodná a k mnohým se vůbec nedostává. Příčina tkví v tisíciletém díle podvodu a lži nepřítele Božího a lidského, satana. Pýchou jsme se odcizili Bohu, vzpourou a zkažeností jsme oslepli pro duchovní skutečnosti nebe a ztratili jsme schopnost správného úsudku o své situaci a potřebách, boháči, chudí i bezdomovci.
Nejpřednější věc Božího slova, které vám mluvíme, je pravda. Setkání s ní nijak nepodporuje vaše se-bevědomí, ale oslňuje vás jako blesk a sráží vás na kolena poznáním Boží svatosti a spravedlnosti, i vlastní bídy a ztracenosti. Prosvítí i tvůj život a odhalí nádor vin. Duch Boží i Vyvolaná a my v ní za tebe prosíme, aby ti byly otevřeny oči mysli k poznání pravdy a abys těsnou branou vstoupil na úzkou strmou stezku k životu. Pán Ježíš Kristus je ta CESTA, PRAVDA I ŽIVOT. Pojď k Němu! Vím, že už se to už někdy sta-lo, ale odpadl jsi. Pojď k Němu znovu, abychom se tu setkali. Evangelium kážeme pohanům i odpadlíkům:
Doba milosti mine v krátkosti. Dnes chce Ježíš spasit tebe,
zbavit hříchu, dáti nebe. Božích slov to hlas: „Dnes je spásy čas.“
Bez odpuštění nemáš spasení. SLOVO, které z kříže říká:
„Otče, odpusť!“ se tě týká – není spravedliv, kdo je bez Něj živ.
Běda ztraceným, neobráceným (a odvráceným)! Věčně bude v odlouzení
kdo nedošel odpuštění. Jen Kristova krev ztiší Boží hněv.
Poradit si dej, pomoc vyhledej! I v tom, co tě k smrti tíží,
Boží láska k tobě míří: Chce tě synem mít. Vše ti odpustit. I my, VŠICHNI.
Kislef, Kislev (Ne 1,1, Za 7,1), devátý měsíc. Žádný věčný svátek, jenom židé 25. Kislevu slaví posví-cení na památku znovuvysvěcení chrámu roku 165 před n.l. po jeho znesvěcení Antiochem IV. Epifanem, jak je psáno v Janovi 10,22. Takže: žádné dušičky, žádný advent, žádné vánoce, žádný silvestr a žádný nový rok ani „mytřikrále“ ani hromnice před sebou nemáme, to jenom jsme-li v břiše „velké ryby“, totiž té bestie z moře, jako Jonáš a církev. Ivanka vám, VŠICHNI, překládá Rickovo The Call, však (kromě farizeů a znalců Písma) uvidíte.
středa 3. listopadu 2010
26.8. končí měsíc Bul (Marchešvan), má 30 dni, 9.11. bude slavnost novměsíce devátého, Kislév
26.8. končí měsíc Bul (Marchešvan), má 30 dni, 9.11. bude slavnost novměsíce devátého, Kislév. Kteří se dnes postí, začali včera v 18:37 do dnešních 18:35. Dnešní přílohou je konečná redakce skvostu Súdná stolica Kristova. Podravujeme drahého bratra Daniele Scotta Matthewsona, slovenského překladate-le i toho, kdo mi to nahrál na flešku, a radujeme se z vás, i když vás dosud neznáme podle těla, ale známe a milujeme vás podle Ducha. A VŠICHNI můžete nahrát na flešku či ROMku a v rozmnožovně vám z toho vytisknou krásnou brožurku A5, můžete nám jich také pár poslat na rozdávání sirotkům, vdovám, opuštěným a chudým, nějak na další náklady nemáme. Milujeme vás a Kristus v nás žije pro vás. Nashledanou na sedadlech nebeské arény soudné stolice Kristovy. pavel+Ivanka+mvstarší.
A to, čo som tam práve videl, bolo len manifestáciou jeho obrovskej slávy, chvály a cti. A anjeli - cherubíni a serafíni - stále volali: "Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny." My všetci sme sa k nim pripojili: "Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny." Ježiš nás povzbudil, aby sme spievali chvály Otcovi a začali sme ho chváliť piesňou. 3
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Za rána sa nesie k tebe moja pieseň. Svätý, svätý, svätý, milostivý a mocný,
Trojjediný, požehnaný.
...všetci sme sa postavili, lebo sme predsa nemohli oslavovať Otca posediačky.
Svätý, svätý, svätý, tak ťa všetci svätí uctievajú.
Vrhajú k tvojím nohám všetko zlato a svoje koruny okolo sklenného jazera.
Cherubíni a serafíni padajú na tvár pred tebou, ktorý si bol, ktorý si a ktorý budeš.
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Všetky tvoje diela nech chvália tvoje meno na zemi, na nebi i v mori
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Trojjediný, požehnaný. Trojjediný, požehnaný.
Chváľte Boha, od neho je každé požehnanie
Chváľte ho všetci na nebi. Chváľte ho všetci na zemi.
Chváľte Otca, Syna aj Ducha Svätého.
Požehnanie a česť, sláva a moc Vekom Starému, z každého národa, z celého stvorenia,
pokľaknite pred Vekom starým.
Každý jazyk na nebi aj na zemi, nech vyznáva tvoju slávu.
Každé koleno nech pokľakne pred tvojím trónom v chvále.
Ty si vyvýšený, ó, Boh náš. Tvoje kráľovstvo trvá naveky. (2x)
Tvoje kráľovstvo vládne nad celou zemou. Spievajte vekom starému.
Lebo niekto nie je ako ty. Spievajte vekom starému. (2x)
Svätý, svätý, svätý. Svätý, svätý, svätý,
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Hoden prijať slávu, česť i dobrorečenie,
Hoden všetkej slávy. (2x) Chváľte ho, chváľte ho, vyvyšujte ho.
Chváľte ho, vyvyšujte jeho meno naveky. (2x)
Spievali sme, chválili sme, skákali a tlieskali, až do vyčerpania. Nakoniec sme si našli svoje sedadlá. Keď som si sadol, zistil som, že rozmýšľam o tom, že nikdy som Ježiša takto neoslavoval počas môjho pozemského života. Nie, keby to tu bolo ako na našich bohoslužbách, stál by som tu, obzeral sa okolo a spieval len na "pol srdca". Myslel som na to, že keby som sa mohol vrátiť, spieval by som inak. Keby som dostal ešte jednu šancu. Keď sme sa všetci snažili vydýchať sa, Ježiš vstal zo svojho trónu, podišiel na kraj pódia a povedal: "Dobre, nevesta moja, teraz je čas, aby sme začali súdiť." Predtým však než zač-neme, chcem, aby ste všetci pochopili, o čo pôjde. Nie ste zločinci postavení pred súd. Vaše hriechy sa neobjavia v mojej mysli, keď budem sedieť na súdnej stolici. Moja krv ich prikryla. Uvoľnite sa." ...A všetci sme sa uvoľnili.
Tento súd je príležitosťou, kedy vás odmením za to, čo ste urobili pre moje kráľovstvo. V mojej moci. Budete hodnotení podľa troch kritérií. Prvé kritérium sa týka vašich priorít v živote. Keď som kázal svoju kázeň na Hore, povedal som vám, aby ste si nezhromažďovali poklady na zemi ale v nebi, kde ich moľ a hrdza neničí ani zlodej sa nevláme a neukradne. Niektorí z vás ste to robili. Dnes uvidíte, aký poklad ste si tu nazhromaždili, lebo na súdnej stolici Kristovej dostanete tento poklad, ktorý sem prišiel pred vami. Budete tiež odmenení za vaše správcovstvo. Za to, čo ste urobili s tým, čo som vám zveril. Nebudem vás porovná-vať s ostatnými. Lebo v celom tomto obrovskom zhromaždení nie sú dvaja ľudia, ktorí by mali rovnaké možnosti, zdroje, schopnosti, talenty, zručnosti a podobné veci. Preto budem každého z vás hodnotiť podľa toho, čo ste dostali a čo ste s tým urobili. Niektorí z vás pochádzate z veľmi chudobných národov a veľmi chudobných čias v histórii. Iní ste žili vo veľmi bohatom národe a veľmi bohatých časoch. Budem sa pozerať na to, čo ste dostali a čo s tým vykonali.
Budem tiež hodnotiť vaše motívy. V Písme som vám povedal, že ľudia hľadia na to, čo vidieť očami, ale ja hľadím na srdce. Dnes vám odhalím, čo som videl. Tu na súdnej stolici Kristovej prijmete svoju odplatu. Preto to bude veľmi vzrušujúce. Dostanete poklad, ktorý vás predišiel sem a budete si ho môcť vziať so sebou. Dostanete tiež koruny. Dostanete korunu spravodlivosti. Túto korunu dostane každý, kto žil pre tento deň a žil svoj život podľa toho. Korunu života dostane každý, kto bol prenasledovaný pre moje meno. Korunu slávy dostane ten, kto bol pastierom môjmu ľudu. 4
Teraz nehovorím o profesionálnych pastoroch. Vás, pastori, budem hodnotiť prísnejšie. A nehovorte mi, že som vás nevaroval. Píše sa o tom v epištolách. Ale vy jednoduchí, neškolení ľudia, - my v nebi nepo-užívame takú terminológiu - ale viete, čo tým myslím.... tí z vás, ktorí ste boli neučení a položili ste svoj život pre cirkev, investovali ste svoj život do ľudí, do nevesty Baránkovej, dostanete dnes korunu slávy. Niektorí z vás dostanete korunu viery. Patrí tým z vás, ktorí ste mi dôverovali za každých podmienok až do konca, vytrvali ste vo viere vo mňa. Niektorých z vás pochválim. Pozriem vám do očí poviem: "Dobre, môj verný služobník." Každý z vás bude dnes oslávený. Oslava. To nádherné vyvrcholenie procesu spasenia, ktoré sa začalo toho dňa, kedy vás Duch Svätý začal viesť do vzťahu so mnou. Pokračovalo to tým, že ste sa pokorili predo mnou a moja krv vás očistila. Celé tie roky, čo som vás posväcoval, keď ste sa mi stávali čoraz podobnejšími. Dnes to vyvrcholí, keď vás oslávim. Slávne ukončenie procesu spasenia. Zároveň tiež dostanete svoje nebeské telo. Už sa nemôžem dočkať. Začnime! Pripravte svoje srdcia na ....súd.
Ježiš sa vrátil na svoj trón. Nastalo také napätie, že by ste ho mohli krájať nožom, keď sme si prvýkrát sadli. Na štadióne museli byť dve alebo tri miliardy ľudí. Každý bol presvedčený, že jeho meno vyvolajú prvé. Veľký anjel znovu vypochodoval na kraj pódia a vyvolal prvé meno, pričom trikrát udrel palicou o zem. Timilus Germanikus! Timilus sa postavil. Jeho anjel zletel dole, chytil ho za ramená a letel s ním dole, kde sa začínali schody na pódium, kde stál Kristov trón. Timilus vybehol na pódium a pozrel sa svojmu Spa-siteľovi do tváre. Začali sa rozprávať. Nepočuli sme o čom sa bavia. Bol to súkromný rozhovor. Stala sa však tá najčudnejšia vec...zatiaľ čo sa rozprávali, mohli sme vidieť Tumilov život rovno pred našimi očami. Videli sme veci, ktoré urobil a za ktoré mal dostať odmenu. Každý na celom štadióne. Dozvedeli sme sa, že sa narodil v treťom storočí vo Francúzskom Leone, za vlády Rímskej ríše. Bol chudobným kováčom. Bol diakonom v zbore. Dával svoje prostriedky ešte chudobnejším než bol on sám, i keď skoro nič nemal. Prena-sledovali ho pre vieru a nakoniec hu umučili. Stiahli ho z kože. Položili ho na mučidlá a polámali mu kosti. Nakoniec ho hodili šelmám. Zožrali ho levy a leopardy. Padol na kolená, pozrel k nebu a povedal: Volám sa Tumilus a patrím Ježišovi. Padol na tvár pred svojím Pánom. Ježiš plný súcitu a radosti vstal zo svojho trónu a zdvihol ho na nohy. Potom sa postavil za neho, položil mu ruky na ramená a povedal: Toto je môj chlapec Tumilus. Mám z neho veľkú radosť. Dal mu korunu spravodlivosti, slávy, života a viery. Dostal všetky štyri. Jeho poklady boli navŕšené okolo neho. Ježiš povedal: "Správne, môj dobrý a verný sluha! Buď oslávený!" Zrazu sa Tumilus zmenil a letel aj so svojimi pokladmi na miesto, kde predtým sedel. Keď si znovu sadol, žiaril ako hviezda Severka na čiernom nebi. A my všetci sme boli ohromení.
A to, čo som tam práve videl, bolo len manifestáciou jeho obrovskej slávy, chvály a cti. A anjeli - cherubíni a serafíni - stále volali: "Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny." My všetci sme sa k nim pripojili: "Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny." Ježiš nás povzbudil, aby sme spievali chvály Otcovi a začali sme ho chváliť piesňou. 3
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Za rána sa nesie k tebe moja pieseň. Svätý, svätý, svätý, milostivý a mocný,
Trojjediný, požehnaný.
...všetci sme sa postavili, lebo sme predsa nemohli oslavovať Otca posediačky.
Svätý, svätý, svätý, tak ťa všetci svätí uctievajú.
Vrhajú k tvojím nohám všetko zlato a svoje koruny okolo sklenného jazera.
Cherubíni a serafíni padajú na tvár pred tebou, ktorý si bol, ktorý si a ktorý budeš.
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Všetky tvoje diela nech chvália tvoje meno na zemi, na nebi i v mori
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny. Trojjediný, požehnaný. Trojjediný, požehnaný.
Chváľte Boha, od neho je každé požehnanie
Chváľte ho všetci na nebi. Chváľte ho všetci na zemi.
Chváľte Otca, Syna aj Ducha Svätého.
Požehnanie a česť, sláva a moc Vekom Starému, z každého národa, z celého stvorenia,
pokľaknite pred Vekom starým.
Každý jazyk na nebi aj na zemi, nech vyznáva tvoju slávu.
Každé koleno nech pokľakne pred tvojím trónom v chvále.
Ty si vyvýšený, ó, Boh náš. Tvoje kráľovstvo trvá naveky. (2x)
Tvoje kráľovstvo vládne nad celou zemou. Spievajte vekom starému.
Lebo niekto nie je ako ty. Spievajte vekom starému. (2x)
Svätý, svätý, svätý. Svätý, svätý, svätý,
Svätý, svätý, svätý, Pán Boh vševládny.
Hoden prijať slávu, česť i dobrorečenie,
Hoden všetkej slávy. (2x) Chváľte ho, chváľte ho, vyvyšujte ho.
Chváľte ho, vyvyšujte jeho meno naveky. (2x)
Spievali sme, chválili sme, skákali a tlieskali, až do vyčerpania. Nakoniec sme si našli svoje sedadlá. Keď som si sadol, zistil som, že rozmýšľam o tom, že nikdy som Ježiša takto neoslavoval počas môjho pozemského života. Nie, keby to tu bolo ako na našich bohoslužbách, stál by som tu, obzeral sa okolo a spieval len na "pol srdca". Myslel som na to, že keby som sa mohol vrátiť, spieval by som inak. Keby som dostal ešte jednu šancu. Keď sme sa všetci snažili vydýchať sa, Ježiš vstal zo svojho trónu, podišiel na kraj pódia a povedal: "Dobre, nevesta moja, teraz je čas, aby sme začali súdiť." Predtým však než zač-neme, chcem, aby ste všetci pochopili, o čo pôjde. Nie ste zločinci postavení pred súd. Vaše hriechy sa neobjavia v mojej mysli, keď budem sedieť na súdnej stolici. Moja krv ich prikryla. Uvoľnite sa." ...A všetci sme sa uvoľnili.
Tento súd je príležitosťou, kedy vás odmením za to, čo ste urobili pre moje kráľovstvo. V mojej moci. Budete hodnotení podľa troch kritérií. Prvé kritérium sa týka vašich priorít v živote. Keď som kázal svoju kázeň na Hore, povedal som vám, aby ste si nezhromažďovali poklady na zemi ale v nebi, kde ich moľ a hrdza neničí ani zlodej sa nevláme a neukradne. Niektorí z vás ste to robili. Dnes uvidíte, aký poklad ste si tu nazhromaždili, lebo na súdnej stolici Kristovej dostanete tento poklad, ktorý sem prišiel pred vami. Budete tiež odmenení za vaše správcovstvo. Za to, čo ste urobili s tým, čo som vám zveril. Nebudem vás porovná-vať s ostatnými. Lebo v celom tomto obrovskom zhromaždení nie sú dvaja ľudia, ktorí by mali rovnaké možnosti, zdroje, schopnosti, talenty, zručnosti a podobné veci. Preto budem každého z vás hodnotiť podľa toho, čo ste dostali a čo ste s tým urobili. Niektorí z vás pochádzate z veľmi chudobných národov a veľmi chudobných čias v histórii. Iní ste žili vo veľmi bohatom národe a veľmi bohatých časoch. Budem sa pozerať na to, čo ste dostali a čo s tým vykonali.
Budem tiež hodnotiť vaše motívy. V Písme som vám povedal, že ľudia hľadia na to, čo vidieť očami, ale ja hľadím na srdce. Dnes vám odhalím, čo som videl. Tu na súdnej stolici Kristovej prijmete svoju odplatu. Preto to bude veľmi vzrušujúce. Dostanete poklad, ktorý vás predišiel sem a budete si ho môcť vziať so sebou. Dostanete tiež koruny. Dostanete korunu spravodlivosti. Túto korunu dostane každý, kto žil pre tento deň a žil svoj život podľa toho. Korunu života dostane každý, kto bol prenasledovaný pre moje meno. Korunu slávy dostane ten, kto bol pastierom môjmu ľudu. 4
Teraz nehovorím o profesionálnych pastoroch. Vás, pastori, budem hodnotiť prísnejšie. A nehovorte mi, že som vás nevaroval. Píše sa o tom v epištolách. Ale vy jednoduchí, neškolení ľudia, - my v nebi nepo-užívame takú terminológiu - ale viete, čo tým myslím.... tí z vás, ktorí ste boli neučení a položili ste svoj život pre cirkev, investovali ste svoj život do ľudí, do nevesty Baránkovej, dostanete dnes korunu slávy. Niektorí z vás dostanete korunu viery. Patrí tým z vás, ktorí ste mi dôverovali za každých podmienok až do konca, vytrvali ste vo viere vo mňa. Niektorých z vás pochválim. Pozriem vám do očí poviem: "Dobre, môj verný služobník." Každý z vás bude dnes oslávený. Oslava. To nádherné vyvrcholenie procesu spasenia, ktoré sa začalo toho dňa, kedy vás Duch Svätý začal viesť do vzťahu so mnou. Pokračovalo to tým, že ste sa pokorili predo mnou a moja krv vás očistila. Celé tie roky, čo som vás posväcoval, keď ste sa mi stávali čoraz podobnejšími. Dnes to vyvrcholí, keď vás oslávim. Slávne ukončenie procesu spasenia. Zároveň tiež dostanete svoje nebeské telo. Už sa nemôžem dočkať. Začnime! Pripravte svoje srdcia na ....súd.
Ježiš sa vrátil na svoj trón. Nastalo také napätie, že by ste ho mohli krájať nožom, keď sme si prvýkrát sadli. Na štadióne museli byť dve alebo tri miliardy ľudí. Každý bol presvedčený, že jeho meno vyvolajú prvé. Veľký anjel znovu vypochodoval na kraj pódia a vyvolal prvé meno, pričom trikrát udrel palicou o zem. Timilus Germanikus! Timilus sa postavil. Jeho anjel zletel dole, chytil ho za ramená a letel s ním dole, kde sa začínali schody na pódium, kde stál Kristov trón. Timilus vybehol na pódium a pozrel sa svojmu Spa-siteľovi do tváre. Začali sa rozprávať. Nepočuli sme o čom sa bavia. Bol to súkromný rozhovor. Stala sa však tá najčudnejšia vec...zatiaľ čo sa rozprávali, mohli sme vidieť Tumilov život rovno pred našimi očami. Videli sme veci, ktoré urobil a za ktoré mal dostať odmenu. Každý na celom štadióne. Dozvedeli sme sa, že sa narodil v treťom storočí vo Francúzskom Leone, za vlády Rímskej ríše. Bol chudobným kováčom. Bol diakonom v zbore. Dával svoje prostriedky ešte chudobnejším než bol on sám, i keď skoro nič nemal. Prena-sledovali ho pre vieru a nakoniec hu umučili. Stiahli ho z kože. Položili ho na mučidlá a polámali mu kosti. Nakoniec ho hodili šelmám. Zožrali ho levy a leopardy. Padol na kolená, pozrel k nebu a povedal: Volám sa Tumilus a patrím Ježišovi. Padol na tvár pred svojím Pánom. Ježiš plný súcitu a radosti vstal zo svojho trónu a zdvihol ho na nohy. Potom sa postavil za neho, položil mu ruky na ramená a povedal: Toto je môj chlapec Tumilus. Mám z neho veľkú radosť. Dal mu korunu spravodlivosti, slávy, života a viery. Dostal všetky štyri. Jeho poklady boli navŕšené okolo neho. Ježiš povedal: "Správne, môj dobrý a verný sluha! Buď oslávený!" Zrazu sa Tumilus zmenil a letel aj so svojimi pokladmi na miesto, kde predtým sedel. Keď si znovu sadol, žiaril ako hviezda Severka na čiernom nebi. A my všetci sme boli ohromení.
24. Marchešvan s dr. Janem Zemanem
Milí Petře a Danielo, s velkým dojetím jsem díky přeposlání od Petra Martykána strávil nádherné odpoledne u nohou dr. Jana Zemana a jeho přiloženého spisu. Přikládám ho k odkazu svým dětem, Ivance a svatým v Československu. Jsem šťastný, že spolu s The Call Ricka Joynera mohu s rodinou a svatými toto sdílet a prosím vás, máte-li ještě podobné texty, darujte nám je.
Rubrika: Putující Církev
Anabaptisté – Baptisté - Novokřtěnci
Jakou zásadní pravdu novokřtěnci zastávali? V čem spočívalo hrdinství Hubmeyera a jeho ženy? Kdo to byl Johanes Denck? Kterých sedm bodů dohodli bratři na konferenci v Badenu? Jaké prostředky se užívaly proti lidem, kteří byli pokřtěni až po znovuzrození a kolik jich trpělo? Jak se vůči pronásle-dování postavil markrabí Filip Hessenský? V čem spočíval protest evangelického pastora Jana Odeba-cha?
Kolem roku 1524 opakovaly mnohé bratrské sbory bratrů v Německu, které tam a v jiných zemích trvaly od nejdávnějších dob, co se stalo ve Lhotě roku 1467. Prohlásily jako shromáždění věřících svou nezávislost a své rozhodnutí, že se budou jako církve řídit podle učení Písma. Jako předtím ve Lhotě, podobně nyní při těchto příležitostech, byli oni příslušníci, kteří jako věřící ještě nepřijali křest ponoře-ním, pokřtěni.1 To dalo vznik novému označení, které oni sami zavrhovali, poněvadž jim bylo přikládá-no jako hanlivá přezdívka, která měla vzbuzovat dojem, že oni založili nějakou novou sektu. Ono po-jmenován znělo anabaptista (opět pokřtěný). Průběhem doby tím jménem označovali také jisté násilné lidi takových způsobů a zásad, které ohrožovaly řád a mravnost. S těmito lidmi neměli bratři vůbec nic společného, ale tím, že je jejich pronásledovatelé označovali týmž jménem, budili zdání, že pronásledo-váním bratrů potlačují nebezpečné buřičství. Jako byla v dřívějších dobách ničena literatura křesťanů a jejich dějiny psány nepřáteli, tak tomu bylo opět v 16. století. Vzhledem k tomu, že v oné době převlá-dala nevybíravá hrubost ve výrazech při náboženských sporech, je nanejvýš naléhavě nutné vyhledávat vše, co zbývá z jejich vlastních spisů a zpráv.
Ve zprávě kolínského koncilu arcibiskupů,2 podané císaři Karlu V., se praví o „hnutí anabaptistů“, že tito novokřtěnci se nazývají „pravými křesťany“, že žádají, aby jmění bylo všem společné, „což byl způsob anabaptistů před více než tisíci lety, jak dokazuje stará historie a císařské zákony.“ V rozpravě parlamentu ve Špýru bylo zjištěno, že nová sekta novokřtěnců byla již před mnohými staletími odsou-zena a „obecným zákonem zakázána.“ Je skutečností, že po více než dvanáct století bylo zachovávání křtu tak, jak je představen a popsán v Novém Zákoně, urážkou zákona, za kterou byl trest smrti.
Všeobecné probuzení, podněcované renesancí, přineslo mnoha sborům věřících, kteří byli dohnáni ke skrývání se před perzekucí, nutnost opět se osvědčit. Církevní edikt, vydaný proti jednomu sboru, pravil: „Z Valdova popele vzešlo mnoho výhonků a je nutno pro příklad uložit přísné a těžké potrestá-ní.“ Mnozí věřící se vynořili též ve švýcarských údolích; nazývali se bratry a sestrami a věděli dobře, že nenalezli nic nového, nýbrž že pokračují ve svědectví těch, kteří před staletími byli pronásledováni jako kacíři, jak ukazují zápisy o jejich mučení.
Útočiště většiny věřících bylo ve Švýcarsku v horách, zatím co v Německu byl nejmocnější úkryt poskytován obchodními cechy. Období reformace odhalilo i zde mnoho skrytých bratrů, kteří se připoji-li k již existujícím sborům, nebo vytvořili nové. Rychle se rozrostli v takový počet a rozvinuli takovou aktivitu, že z nich státní církve, římskokatolická i luteránská, měly strach. Sympatický pozorovatel, kte-rý nebyl příslušníkem žádné z těchto církví, napsal, že v roce 1526 vznikla nová společnost, která rostla tak rychle, že její učení se rozšířilo celým krajem a bylo pronásledováno. Mnozí, kteří byli upřímného srdce a horliví pro Boha, se k nim připojovali. Zdálo se, že neučí ničemu jinému nežli lásce, víře a kříži.
Jevili se v mnohých utrpeních trpělivými a pokornými. Jeden s druhým lámali chléb na důkaz jednoty a lásky a věrně si vzájemně pomáhali. Jejich soudržnost a rychlý vzrůst zděsil svět, který se bál aby jednou nebyli příčinou revoluce, avšak oni vždy byli prosti podobných myšlenek, ačkoli s nimi bylo na mnoha místech nakládáno velmi krutě.
Baltazar Hubmeyer 1480-1527
Třebaže bratři velmi pečlivě hledali v Písmu vedení a nechtěli se dobrovolně podrobit vedení člo-věka, vděčně přijímali starší a dohlížitele v různých sborech – takové muže, kteří byli vyzbrojeni dary Ducha, aby jim mohli být vůdci. Z nich pak v tomto čase nejvznešenější byl Dr. Baltazar Hubmayer.3 Po skvělé kariéře jako student na freiburské universitě a profesor teologie v Ingoldstadtu, byl určen (1516) za kazatele v katedrále v Řezně, kde jeho kázání přitahovala zástupy posluchačů. O tři léta poz-ději se přestěhoval do Waldshutu a zde prožil duchovní změnu, přijal učení Luthera a začalo se na něj pohlížet jako na ovlivněného „českým kacířstvím“, tj. učením bratrů shromažďujících se v Čechách. Jeho pozvání Bratří 11.1.1524 vybízí ty, kteří mají zájem, aby se sešli v jeho domě a vzali si sebou své Bible. Vykládá, že předmětem tohoto shromáždění je, aby si vzájemně pomohli seznámením se Slovem Božím, jak mají pokračovat v pastýřské službě Kristových oveček a připomněl jim, že bylo zvykem od apoštolských dob, že ti, kteří byli povoláni ke službě Božím Slovem, se mají scházet a hledat křesťan-ské poučení, aby mohli jednat o záležitostech, působcích obtíže z hlediska víry. Byl navržen velký počet otázek a bratři byli vybídnuti, aby o nich vážně a usilovně ve světle Písma přemýšleli, a on sám se jim pak nabídl, že podle svých možností jim bratrsky poskytne stravu na vlastní náklady. Vyjádřil své vlastní myšlenky a učení následovné:
„Všeobecná svatá církev křesťanská je společenství svatých a bratrství mnohých zbožných, věří-cích lidí, kteří jednomyslně ctí jednoho Boha, jednoho Pána, jednu víru a jeden křest. To znamená shro-máždění všech křesťanů celého světa, ať jsou v kterékoli části této země.“ Dále pokračuje:
„Oddělená společnost skupiny lidí věřících v Krista jsou dvě církve, které ve skutečnosti kryjí jedna druhou, všeobecná a místní církev… neboť místní je částí všeobecné církve, která zahrnuje všechny lidi, kteří ukazují, že jsou křesťany.
Co se týče společného majetku, učil, že ten spočívá v ustavičném pomáhání těm bratrům, kteří pomoc potřebuj, neboť to, co máme, není naše, ale bylo nám svěřeno, jako správcům, od Boha. Soudil, že pro hřích moc meče byla odevzdána světským úřadům, a že proto je nutno se jim v Boží bázni podří-dit. Tato shromáždění se častěji konala v Basileji, kde Hubmeyer a jeho přátelé horlivě zkoumali Písmo a dle nich řešili předložené otázky. Basilej byla centrem čilé duchovní aktivity. Tiskaři se neobávali vydávat knihy, jimž bylo vypáleno znamení kacířství a tak z jejich lisů vycházela díla Marsiglia z Pa-duy a Jana Viklefa, která se rozbíhala do celého světa. Mezi těmi, s nimiž se Hubmeyer stýkal při roz-jímání Písma, byli bratři překypujících darů a schopností. Jedním z nich byl Vilém Reublin, o němž je zapsáno, že vykládal Písmo Svaté tak význačně křesťanským způsobem, jak až do té doby nebylo slyšet a že získával velmi mnohé. Byl knězem v Basileji a během jedné slavnosti (Těla Páně) nesl v procesí místo monstrance Bibli. Byl pokřtěn a žil nějaký čas poblíž Curychu, když byl však vyhnán z tohoto kraje, pokračoval v kázání v Německu a na Moravě. Sem často docházeli bratři ze zahraničí a těmito návštěvami bylo udržováno spojení s církvemi jiných zemí. Mezi těmito byl Richard Crocus z Anglie, vzdělaný muž, který měl veliký vliv na studenty. Přicházeli však také mnozí z Francie a Holandska.
Roku 1527 byla svolána nová bratrská konference, tentokrát na Moravě, na které byl přítomen ta-ké Hubmeyer. Uskutečnila se pod ochranou hraběte Leonarda a hraběte Jana Lichtensteinů. Hubmeyer při této příležitosti pokřtil prvního zmiňovaného, přičemž sám Hubmeyer byl pokřtěn o dva roky dříve Reublinem. Tehdy bylo pokřtěno 110 jiných a dalších 300 bylo nato pokřtěno Hubmeyerem a mezi ni-mi i jeho vlastní žena, dcera měšťana z Waldshutu. Téhož roku Hubmeyer se svou ženou unikl před blížící se rakouskou armádou, ztrativ vše, dosáhl Curychu, kde byl však brzy odhalen skupinou Zwing-liho a uvržen do vězení.
Hubmeyer a Zwingli
Město i celý curyšský kanton byly v té době úplně pod vlivem Ulricha Zwingliho, který počal reformační práci ve Švýcarsku dříve než Luther v Německu. Učení švýcarských reformátorů, které se v několika bodech lišilo od toho, čemu učil Luther, se šířilo mnoha kantony a daleko do německého území. Curyšský koncil uspořádal diskusi mezi Hubmeyerem a Zwinglim, ve které první, zlomen vězením, byl přemožen svým statným odpůrcem. Obávaje se, že bude předán do císařských rukou, zašel tak daleko, že se zřekl některých míst svého učení, ale ihned trpce litoval svého lidského stra-chu a vyhledával Boha, aby mu odpustil a napravil ho. Odtud přišel do Kostnice, pak do Augšpurku, kde pokřtil Jana Dancka. V Mikulově na Moravě byl Hubmeyer velmi činný jako spisovatel, vydal asi 16 knih. Během krátké zastávky v tomto okrsku, bylo pokřtěno asi 6000 osob a počet členů v církvích vzrostl asi na 15000 osob. Bratři však nebyli v mínění o některých bodech učení jednotní. Když přišel do Mikulova nadšený kazatel Hans Hut, kázal, že není podle Písma, aby věřící nosili zbraně, stojíce ve službách své země nebo v sebeobraně, nebo aby platili daně, sloužící k vedení vál-ky, Hubmeyer mu však odporoval. Roku 1527 král Ferdinand donutil vrchnost, aby mu vydala Hub-meyera a dopravil ho do Vídně, kde trval na tom, aby byl umučen a usmrcen. Za několik měsíců po svém převezení do Vídně byl vysazen na hranici na Tržním náměstí. Tehdy se hlasitě modlil:
„Ó, milostivý Bože, dej mi trpělivost v mém mučení! Ó, můj Otče, děkuji ti, že mě již dnes vy-svobodíš z údolí zármutku. Ó, Beránku, Beránku, který nesls hřích světa! Ó, můj Bože, do tvých rukou poroučím svou duši!“ Ještě z plamenů zaslechli jeho výkřik: „Ježíši! Ježíši!“
O tři dny později uvrhli jeho hrdinnou ženu, mající uvázaný na krku kámen, z mostu do Dunaje.
Johannes (Hanuš) Denck (1495-1527)
Jedním z nejvlivnějších bratrů, kteří pomáhali vést církve v těchto pohnutých dobách reformace, byl Hanuš Denck.4 Narodil se v Bavorsku, studoval v Basileji, kde dosáhl i hodností, a pravděpodob-ně přišel i do styku s Erasmem a vynikající společností učenců a tiskařů, tam shromážděnou. Pověřen dohledem nad jednou z nejdůležitějších škol přestěhoval se do Norimberku (1523). V tomto městě již přes rok převládalo luteránské hnutí, vedeno mladým, ale nadaným Osiandrem. Denck, mladý muž, okolo 25 let, doufal a očekával, že nové náboženství vneslo mezi lid mravnost, upřímnost a zbožnost. Byl však zklamán, když shledal, že tomu tak není, tázal se po příčině a nutně došel k závěru, že dů-vodem je chyba v učení Luthera, který zatímco trval na učení a ospravedlnění z víry, oddělené od skutků, a na zrušení mnoha zlořádů, převládajících v katolické církvi, zanedbal naléhat na nutnou poslušnost, sebezapření a následování Krista jako na podstatnou část pravé víry. Když postupně po-zoroval tyto věci, dokazoval Osiander (1551), že zkušenost ukazuje, jak wittenberské učení učinilo člověka „ubezpečným a bezstarostným“.
Pravil: „Mnozí nemají rádi učení, které omezuje jejich přirozené touhy. Přesto však chtějí být pokládáni za křesťany a rádi naslouchají pokrytcům, kteří kážou, že naší spravedlností je pouze to, že nás Bůh má za spravedlivé, i když jsme špatní a že naše spravedlnost je mimo nás a ne v nás, neboť, podle takového učení, mohou být pokládáni za svatý lid. Běda těm, kdo kážou, že hříšný člověk může být pokládán za zbožného. Většina byla rozhněvána, když toto slyšeli, jak jsme sami viděli a zakusili, a přála by si, aby takoví kazatelé byli odvlečeni a popraveni, ale kde to není možné, tam posilují své pokrytecké kazatele chválou, přepychem, dary, ochranou, aby mohli šťastně pokračovat, nedávajíce místa pravdě, ať byla jakákoli, a takto falešní svatí a pokrytečtí kazatelé byli jedni jako druzí. Jaký lid, takový je i jeho kněz.“
Denck pozoroval toto vše, když Osiander ještě byl dalek takového poznání, ba naopak, nazval Denckovo učení „hrozným omylem“. Osiander vskutku udal Dencka městské radě, která ho vyzvala, aby se před ní a svými luteránskými odpůrci postavil. V diskusi, která následovala, podle zprávy jed-noho odpůrce, Denck se ukázal tak schopným, že bylo zbytečné zápasit s ním slovně. Tak bylo roz-hodnuto, aby byl požádán předložit písemně konfesi své víry, shrnutou do sedmi důležitých bodů, předem vyznačených. Osiander sám se zavázal odpovědět písemně. Když byla Denckova odpověď předložena, norimberští kazatelé pravili, že by nebylo moudré splnit Osiandrův slib a necítili se schopnými přemoci Dencka, a proto raději předložili svou odpověď městské radě. Výsledkem bylo, že Denck byl požádán (1525), aby do večera opustil Norimberk a vzdálil se 10 mil od města s hroz-bou, že nezaručí-li se přísahou, že tak opravdu učiní, bude uvězněn. Jako příčina se uvedlo, že zavedl nekřesťanské omyly a odvážil se hájit je, že nepřijal poučení a že jeho odpovědi byly tak křivé a lsti-vé, že by bylo zcela zbytečné pokoušet se ho poučit. Příští den se Denck rozloučil s rodinou, opustil své postavení a vydal se na cestu poutníka, kterou neopustil po celý zbytek života.
Ve svém „vyznání“ Denck připouští ubohost svého přirozeného stavu, ale praví, že si uvědomil něco, co se v něm postavilo proti hříchu a co probudilo touhu po životě a blaženosti. Pravil, že toto může být získáno vírou, ale že tato víra musí být něčím víc, než pouhým přijetím toho, co bylo slyše-no a čteno. Přirozený odpor ke čtení Písem byl přemožen hlasem svědomí, který ho nutil tak znovu činit a shledal, že Kristus v Písmech se projevuje shodně s tím, co mu bylo o něm zjeveno v jeho vlastním srdci. Poznal, že nemůže rozumět Písmu pouhým povrchním čtením, ale že Duch svatý je odhalil jeho srdci a svědomí. Doklad luterských učenců, kteří poslali Dencka do vyhnanství, uvádí, že to „mínil dobře“, že „jeho slova byla takovým způsobem a s takovým křesťanským porozuměním, že jeho myšlenky a mínění by mohly být dovoleny“, ale že smysl pro jednotu luterské církve vyžadoval, aby jednali jinak. Přesto však, kamkoli přišel, Denck shledal, že ho všude nařčení předchází a že mu byly přisuzovány všechny druhy ďábelských doktrín, což bylo příčinou toho, že byl všude odmítán jako nebezpečný člověk. Sám si však nikdy nedovolil odplácet protivníkům tak, jak oni jednali s ním. Ačkoli, podle způsobů doby, nejprudší obvinění byla napsaná proti němu, jeho vlastní spisy byly prosty podobného ducha. Při zvláštní provokaci pravil: „Mnozí mě špatně vylíčili a obvinili takovou měrou, že i mírné a pokorné srdce se jen stěží udrží“ a dále „mé srdce rmoutí, že mám žít v nepravos-ti s tolika lidmi, z nichž ani na jednoho se nemohu dívat jinak než jako na svého bratra, neboť uctívá Boha, kterého i já ctím a miluje Otce, kterého i já miluji“. „Proto bych si přál, aby Bůh, jak jen je možno, nečinil protivenství mým bratrům, nýbrž naopak, aby mě smířil s mými protivníky.“
Po čase, stráveném v pohostinném domě jednoho z bratrů v St. Gallen, opustil místo, když jeho hostitel přišel do konfliktu s úřady, a nalezl si vlivem svých přátel místo v Augšpurku. Tam byl tehdy nejen svár mezi Lutherány a příznivci Zwingliho, a mezi oběma těmito a katolíky, ale i všeobecná morální zkaženost, vážně poškozující lid. Maje soucit s rozptýlenými dušemi, začal Denck shromaž-ďovat takové měšťany, kteří byli ochotni se scházet jako církev věřících, kteří chtěli spojit víru v smírčí oběť Kristovu, s následováním Jeho šlépějí v denním životě. Až dosud on sám se nepřipojil ke skupinkám věřících, nazývaných ostatními baptisté nebo Anabaptisté, ale v Augšpurku shledal, že on sám koná totéž, co oni konali všude, kdekoliv byli, a co sám zblízka shlédl teprve ve St. Gallen. Ná-vštěva Dr. Hubmeyera mu přinesla rozhodnutí spojit svůj los s bratry a byl pokřtěn. Před příchodem Denecka bylo pokřtěno v Augšpurku mnoho věřících a církev rychle rostla. Většina byla sice z chu-dých, ale přece bylo mezi nimi několik bohatých a urozených. Z těch byl syn velmi váženého augšpurského měšťana, muže, který byl čtrnáctkrát augšpurským starostou a zaujímal vysoké posta-vení ve státě. Roku 1527 počet členů církve vzrostl okolo jedenácti set a jejich činnost v okolní kraji-ně spěla k vytvoření a posilování církví ve všech hlavních střediscích. Pisatel, velmi obeznámený s prameny praví:5 „Je možné věřit, že mnozí ze skutečné potřeby srdce, trpíce výčitkami a vzájemnými obviněními z kacířství z různých kazatelen, hledali útočiště v poučování, tiše, stranou všeho sektář-ství… To byl krásný ideál, který plynul před očima nejčistějších duchů mezi novokřtěnci. S touhou hleděli upřeně zpět k onomu slavnému období putování apoštolů, kteří chodili od města k městu za-kládajíce první církve Kristovy, kdy se všichni scházeli v duchu a lásce jako údy téhož těla.“
V této době byly napsány mnohé písně, ve kterých učedníci vyjadřovali svou poctu a své zkušenosti.
Capito a Bucer
Když bylo pronásledování namířeno výslovně proti Denckovi, opustil Augšpurk a hledal útočiš-tě ve Štrasburku, kde bylo veliké shromáždění pokřtěných věřících. Vedoucími protestantské skupiny byli dva velmi nadaní muži, Capito a Bucer, kteří se pevně nepřipojili ani k Wittenberku ani k Curychu, ačkoli jejich vztahy k Zwinglimu a švýcarským reformátorům byly velmi důvěrné. Capito doufal, že je možné zůstat ve spojení s oběma stranami a tím vytvořit šťastnější styky mezi oběma. Proto též byl nerozhodnut v otázce křtu a přátelsky se stýkal s mnoha bratry. Přítomnost výstředních lidí, od nichž se nedovedli sami osvobodit, ubližovala jejich vlivu a zdržovala některé od přiblížení se k nim, kteří jinak by tak jistě byli učinili. Zwingliho zavedení hrdelního trestu pro ty, kteří se od něho lišili v bodech učení, oslabilo jeho vliv na Capita. Za takového stavu přišel Denck, kdy bratří již byli tak početní a vlivní, že se zdálo, že se stanou rozhodujícím činitelem v náboženském životě města. On sám se brzy důvěrně sblížil s Capitem, a jeho zbožnost, schopnosti a osobní kouzlo přitahovaly k důvěryhodnému vůdci nejenom bratry, kteří byli pokládáni za baptisty, ale i ostatní, kteří byli neroz-hodní, jaké stanovisko by měli zaujmout. V tak zmatených dobách Bucer hleděl na vývoj událostí poplašně a usoudil, že není pro žádnou ze stran budoucnost, která by se nemohla opřít o světskou vrchnost. Ve spojení s Zwinglim zpracoval úspěšně ustrašenou městskou radu, že za několik týdnů po svém příchodu dostal Denck vyhošťující rozkaz. Počet těch, kteří s ním sympatizovali, byl tak veliký, že by byl pravděpodobně mohl zabránit a předejít svému vyhnání, ale on podle svých zásad, o pod-danosti vrchnosti, opustil město (1526).
Denck putoval v mnohých nebezpečích od místa k místu. Zastavil se na nějaký čas ve Wormsu, kde bylo velké shromáždění. Zde také vytiskl překlad proroků, který pořídil s Ludvíkem Hetzerem (1527). V době tří let bylo vytištěno 13 vydání tohoto překladu. První vydání bylo vytištěno pětkrát a následujícího roku šestkrát víc. V Augšpurku bylo vydání znovu otištěno pětkrát v devíti měsících. Brzy potom Denck převzal vedení konference bratrů z různých okrsků konání v Augšpurku, kde od-poroval těm, kteří byli nakloněni užít sílu proti vzrůstajícím pronásledováním. Tato konference byla nazvána „konferencí mučedníků“, protože mnozí z těch, kteří se jí zúčastnili, byli později vydáni na smrt. Dosáhnuv Basileje se zlomeným zdravím, pro své ustavičné putování a strádání, přišel do styku se svým přítelem z dřívějších let, reformátorem Hausscheinem, zvaným Oecolampadius, který shle-dal, že Denck je blízko smrti. Opatřil mu bezpečné a klidné útočiště , kde mohl v míru dožít. Krátce před smrtí napsal: „Těžce na mne doléhá, že jsem bez domova, ale ještě více mne tísní, že moje úsilí přineslo tak málo výsledků a ovoce. Bůh ví, že si necením jiného ovoce než toho, že velmi mnozí mo-hou celým srdcem a celou myslí oslavovat Otce a Pána Ježíše Krista, ať jsou obřezáni, pokřtěni nebo ne. Neboť soudím zcela jinak než ti, kteří vážou království Boží na tolik obřadů a živlů tohoto světa, ať už jsou jakékoliv.“ Ve dnech, kdy bylo málo snášenlivosti, řekl:
„V záležitostech víry musí být vše svobodné, dobrovolné a z přesvědčení.“
Spory o učení nebyly vždy vedeny na obranu pravdy z jedné strany a omyly na druhé straně. Často neshody vznikly z toho, že jedna strana zdůrazňovala jednu část pravdy a druhá strana mezitím kladla důraz na jinou část téže pravdy. Každá ze stran potom předložila řadu dokladů z Písma potvr-zujících ten náhled, který podporovala, a snižovala počet dokladů a vysvětlovala po svém ty, které uváděla druhá strana jako důležité. Tak vznikaly výtky, že všechno lze dokázat z Písma, které pak pro tyto neshody bylo považováno za nejistého vůdce. Tato charakteristika Písma naproti tomu vyzdvihu-je jeho úplnost. Není jednostranné, nýbrž uvádí na svém místě každou část pravdy. Tak učí Písmo velmi jasně pravdě o ospravedlnění na základě víry bez skutků, ale právě tak, zase na svém místě, je pravda o nutnosti dobrých skutků jako důsledku a důkazu víry. Plně bylo učeno, že padlý člověk není schopen dobra, jakéhokoli citu nebo touhy po Bohu, že spása pramení v lásce a milosti Boží k člově-ku. Ale též, že v člověku je schopnost pro spasení, svědomí hlásící se k božskému světlu a slovu, od-suzující hřích a schvalující spravedlnost. Vskutku každé velké učení, zjevené v Písmu, má vyrovná-vající pravdu a oboje je nezbytné k poznání úplné pravdy. V tom se Boží Slovo podobá Božímu dílu ve stvoření, na kterém odporující si síly pracují společně a vedou je k určitému cíli.
Často se myslelo, že když se reformace rozvinula, Evropa byla rozdělena na protestanty, na jedné straně (ať to byli Luteráni nebo Švýcaři) a římské katolíky na straně druhé. Ale byl přehlížen velký počet křesťanů, kteří nenáleželi k žádné z těch dvou stran, tvoříce nezávislé církve, nespoléhajíce tak jako ostatní na podporu světské moci, nýbrž se snažili uvádět v život zásady Písma tak, jak tomu bylo za časů Nového zákona. Byli tak četní, že obě státní církve se obávaly, že by jim mohly vyrvat jejich vlastní moc nebo i zničit jejich existenci. Důvod, že tak důležité hnutí zaujímá v historii tak malé místo je ten, že neúprosnou státní mocí byly obě velké církve, protestantská i katolická, sto je téměř zničit a několik málo přívrženců, kteří zůstali, byli rozptýleni nebo zůstali dále jako oslabené, poměr-ně nedůležité skupiny. Vítězná strana byla tak schopná zničit velkou část literatury bratrů a, tím, že psali jejich historii, vkládala jim učení, které oni odmítali a dávali jim jména s hanlivým přízvukem.
Konference v Baden
Roku 1527 byla konána konference v Baden za vedení Michaela Sattlera a jiných, kde se dohodli:
1. Pokřtěni mohou být jenom věřící.
2. Církev musí provádět kázeň.
3. Večeře Páně bude konána na památku jeho smrti.
4. Členové církve se nemohou přátelit se světem.
5. Povinností pastýřů v církvi je učit, napomínat atd.
6. Křesťan nemá používat meč ani podávat žalobu.
7. Křesťan nesmí přísahat.
Sattler byl činný ve zvěstování Slova v mnoha krajích a na jaře roku 1527 přišel ze Štrassburku do Württemberku. V Rottenburku byl uvězněn a odsouzen pro své učení k smrti. Podle rozsudku dvora byl ohavně zmrzačen v různých částech města, pak nesen k bráně, a co z něho zbylo, bylo vhozeno do ohně. Jeho žena a s ní mnohé jiné křesťanské ženy byly utopeny a veliký počet bratrů, kteří s ním byli ve vězení, byli sťati. To byla první série hrozných poprav v Rottenberku. Veliké shromáždění v Augšpurku bylo rozptýleno podobným způsobem. První ke smrti určený byl Hans Leopold, starší církve, který byl zajat s 87 bratry na jednom shromáždění a popraven ( 1528). Ve vězení složil píseň, která byla zařazena do sbírky bratrských písní. Mnohé z baptistických písní byly skládány ve vězení a vyjadřují hluboké zkušenosti o utrpení, jimiž skladatelé prošli, a lásku k Bohu. Šířily se rychle mezi trpícími svatými a přinášely jim útěchu a dodávaly odvahy. O dva týdny později byl popraven nadaný Eitelhans Langenmantel se 4 jinými přesto, že měl styky s velmi vlivnými rodinami. Veliký počet byl vyhnán z města často s vypáleným křížem na čele. Ve Wormsu bylo shromáždění věřících tak veliké, že všechny pokusy o rozptýlení ztroskotaly, takže trvalo potajmu dále.
Filip Hessenský
Markrabí Filip Hessenský byl v těchto časech mezi vládci vznešenou výjimkou. On jediný odo-lával všem následkům hrozícím tomu, kdo odmítl podepsat nebo uposlechnout mandátu císaře Karla VI, který byl vydán ve Špýru, a který slavnostně nařizuje všem vladařům a úředníkům panství, aby všechny a každého již pokřtěného nebo právě znovu křtící, muže nebo ženy věku kdy chápou, soudi-li, přirozeného života zbavili a to smrtí ohněm, mečem nebo podle okolností jiným způsobem bez předběžného výslechu duchovního soudce, podobně se vztahoval na ty, kdo nepřinesli své děti ke křtu, také že nikdo nesměl přijímat, skrývat a chránit ty, kteří by se snažili obejít tato ustanovení. Kurfiřt saský na radu wittenberských kolegů nutil markrabího Filipa, aby vypověděl nebo uvěznil některé z baptistů, ale tento nemohl být nucen k tomu, aby učinil nad to, a může se chlubit, že nikdy nikoho z nich nevydal na smrt. Trval na tom, že má-li někdo v určité době jedno mínění a druhý jiný názor, omyl jednoho může být vyvrácen poučením a ne násilím. Pravil, že viděl krásnější život mezi těmi, kteří jsou označování za „fanatiky“ nežli mezi luterány, a že jeho svědomí mu nedovoluje po-trestat nebo vydat na smrt někoho pro víru, není-li zde jiného důvodu k tomu dostačujícího.
Protest Jana Odebacha
Ve Falcku bylo mnoho bratrů z heidelberského, alzeyského a kreuznašského okresu. Jenom v roce 1529 jich bylo popraveno 350. Několik obzvláště krutých pronásledování v Alzey vyvolalo pro-test statečného evangelického pastora Jana Odebacha, protest, který mu činí čest. Byl adresován „ustanoveným soudcům ubohých vězňů v Alzey, které lid nazývá novokřtěnci“ a stálo v něm:
„Ty ubohý, nevědomý a nevzdělaný lide, měl bys prosit pilně a vážně pravého Soudce o jeho božskou pomoc, moudrost a milost. Pak byste si nechtěli poskvrnit ruce krví nevinných, přes to, že císařské Veličenstvo a světští princové vám to nařídí. Tito ubozí vězňové se svým křtem neprovinili tak hlubo-ce proti Bohu, aby zatratil jejich duše pro toto, neučinili též nic tak zločinného proti vládě nebo lid-skému pokolení, aby museli propadnout smrti. Vždyť ani pravý ani mylný křest není takové moci, aby mohl někoho spasit nebo zatratit. Musíme připustit křest jako znamení, podle kterého vyznáváme, že jsme křesťané, zemřelí pro svět, nepřátelé ďábla, ubohý, ukřižovaný lid, který hledá ne časná, ale věčná požehnání, když stále zápasí s tělem a ďáblem a žije křesťanským životem. Ne mnozí z vás soudců byste věděli, co máte říci o pravém a nepravém křtu, kdybyste byli uvázáni a dotazováni na mučidlech. Odvážili byste se pro toto postavit pod meč? Ne! Neříkám toto na stranu druhého křtu, ten musí být odstraněn podle zkoumání Písma a ne rukou kata. Tedy, drazí přátelé, neosobujte si něco, co náleží Božímu majestátu, aby vás Boží hněv nezastihl hůře než římské a všechny, kdo činí na zemi zlo. S mnohými vrahy, zloději a lotry jste zacházeli mírněji než s těmito bytostmi? Tito lidé nikdy ne-kradli, nevraždili, nebyli žháři ani zrádci, nedopustili se ani jiného ohavného hříchu, naopak se proti všem podobným věcem stavěli, a jedině z upřímného, prostého úmyslu, byli opět pokřtěni ke cti Boží a ne, aby někomu ublížili. Jak je možné, že shledáváte ve svém srdci a svědomí za správné, že pro toto mají být sťati nebo odsouzeni? Kdybyste uměli s nimi jednat jako křesťanští soudci a dovedli je poučit z evangelia, pak by nebylo potřeba kata. Tak by pravděpodobně vítězila pravda a vězení by bylo do-statečným potrestáním. Kdyby vaši kněží jednali takovým způsobem a nesli je na svých ramenou, jako zbloudilé ovce ke Kristovu stádu, dokazujíce jim tímto, že jejich úřadem je ukazovat jim přízeň a bra-trskou lásku, podporujíce a utvrzujíce je sladkým evangelickým rčením. Neklamte se v odsuzování ubohých lidí k smrti. Měli byste být zděšeni tak, že byste potili krev jako v agonii, neboť vy nevíte, v čem spočívá omyl. Vy byste měli věnovat pozornost, když tyto ubohé bytosti praví: „Chceme lepší poučení z Písma a rádi poslechneme, může-li nám být ukázána lepší cesta z evangelia.“ Pomyslete na věčnou hanbu, která vás stihne za takový omyl! Pomyslete na pohrdání a hněv obyčejného člověka, bude-li prolita krev těchto ubohých lidí! Bude se o nich říkat: „Pohleďte s jakou trpělivostí, láskou a velebností umírali tito zbožní lidé, jak rytířsky zápasili proti světu!“ Ó, kéž bychom my byli tak bez viny před Bohem jako tito, vskutku, oni nebyli přemoženi, oni utrpěli pohanu, jsou to svatí mučedníci Boží. Řekne se, že nešlo o odstranění ubohých anabaptistů, k němuž jste vy dali krvavé rozhodnutí, nýbrž že máte v úmyslu zničit násilím svaté evangelium a čistou pravdu Boží…“
Důsledkem tohoto listu bylo, že tito soudci odmítali vynášet soudy v otázkách víry.
Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman
Redakčně upraveno
________________________________________1. Die Reformation und die alteren Reformparteien, , Dr. Ludwig Keller, who gives authorities.
2. Die Taufe. Gedanken uber die urchristliche Taufe, ihre Geschchte und ihre Bedeutung fur die Geg-tenwart, J. Warns, who also gives authorities and sources.
3. Neue Studien zur Geschichte der Theologie und der Kirche, Herausgegeben von N. Bonwetsch, Gottingen und R. Seeberg, Berlin. Zwanzigstes Stuck, D. Balthasar Hubmeier als Theologe, Berlin, Trowitzch & Sohn, 1914. Von Carl Sachsse.
4. „Ein Apostel der Wiedertaufer“ Dr. Ludwig Keller.
5. „Reformation-Gesichte Augsburg“ Friedrich Roth. (Munchen).
Rubrika: Putující Církev
Anabaptisté – Baptisté - Novokřtěnci
Jakou zásadní pravdu novokřtěnci zastávali? V čem spočívalo hrdinství Hubmeyera a jeho ženy? Kdo to byl Johanes Denck? Kterých sedm bodů dohodli bratři na konferenci v Badenu? Jaké prostředky se užívaly proti lidem, kteří byli pokřtěni až po znovuzrození a kolik jich trpělo? Jak se vůči pronásle-dování postavil markrabí Filip Hessenský? V čem spočíval protest evangelického pastora Jana Odeba-cha?
Kolem roku 1524 opakovaly mnohé bratrské sbory bratrů v Německu, které tam a v jiných zemích trvaly od nejdávnějších dob, co se stalo ve Lhotě roku 1467. Prohlásily jako shromáždění věřících svou nezávislost a své rozhodnutí, že se budou jako církve řídit podle učení Písma. Jako předtím ve Lhotě, podobně nyní při těchto příležitostech, byli oni příslušníci, kteří jako věřící ještě nepřijali křest ponoře-ním, pokřtěni.1 To dalo vznik novému označení, které oni sami zavrhovali, poněvadž jim bylo přikládá-no jako hanlivá přezdívka, která měla vzbuzovat dojem, že oni založili nějakou novou sektu. Ono po-jmenován znělo anabaptista (opět pokřtěný). Průběhem doby tím jménem označovali také jisté násilné lidi takových způsobů a zásad, které ohrožovaly řád a mravnost. S těmito lidmi neměli bratři vůbec nic společného, ale tím, že je jejich pronásledovatelé označovali týmž jménem, budili zdání, že pronásledo-váním bratrů potlačují nebezpečné buřičství. Jako byla v dřívějších dobách ničena literatura křesťanů a jejich dějiny psány nepřáteli, tak tomu bylo opět v 16. století. Vzhledem k tomu, že v oné době převlá-dala nevybíravá hrubost ve výrazech při náboženských sporech, je nanejvýš naléhavě nutné vyhledávat vše, co zbývá z jejich vlastních spisů a zpráv.
Ve zprávě kolínského koncilu arcibiskupů,2 podané císaři Karlu V., se praví o „hnutí anabaptistů“, že tito novokřtěnci se nazývají „pravými křesťany“, že žádají, aby jmění bylo všem společné, „což byl způsob anabaptistů před více než tisíci lety, jak dokazuje stará historie a císařské zákony.“ V rozpravě parlamentu ve Špýru bylo zjištěno, že nová sekta novokřtěnců byla již před mnohými staletími odsou-zena a „obecným zákonem zakázána.“ Je skutečností, že po více než dvanáct století bylo zachovávání křtu tak, jak je představen a popsán v Novém Zákoně, urážkou zákona, za kterou byl trest smrti.
Všeobecné probuzení, podněcované renesancí, přineslo mnoha sborům věřících, kteří byli dohnáni ke skrývání se před perzekucí, nutnost opět se osvědčit. Církevní edikt, vydaný proti jednomu sboru, pravil: „Z Valdova popele vzešlo mnoho výhonků a je nutno pro příklad uložit přísné a těžké potrestá-ní.“ Mnozí věřící se vynořili též ve švýcarských údolích; nazývali se bratry a sestrami a věděli dobře, že nenalezli nic nového, nýbrž že pokračují ve svědectví těch, kteří před staletími byli pronásledováni jako kacíři, jak ukazují zápisy o jejich mučení.
Útočiště většiny věřících bylo ve Švýcarsku v horách, zatím co v Německu byl nejmocnější úkryt poskytován obchodními cechy. Období reformace odhalilo i zde mnoho skrytých bratrů, kteří se připoji-li k již existujícím sborům, nebo vytvořili nové. Rychle se rozrostli v takový počet a rozvinuli takovou aktivitu, že z nich státní církve, římskokatolická i luteránská, měly strach. Sympatický pozorovatel, kte-rý nebyl příslušníkem žádné z těchto církví, napsal, že v roce 1526 vznikla nová společnost, která rostla tak rychle, že její učení se rozšířilo celým krajem a bylo pronásledováno. Mnozí, kteří byli upřímného srdce a horliví pro Boha, se k nim připojovali. Zdálo se, že neučí ničemu jinému nežli lásce, víře a kříži.
Jevili se v mnohých utrpeních trpělivými a pokornými. Jeden s druhým lámali chléb na důkaz jednoty a lásky a věrně si vzájemně pomáhali. Jejich soudržnost a rychlý vzrůst zděsil svět, který se bál aby jednou nebyli příčinou revoluce, avšak oni vždy byli prosti podobných myšlenek, ačkoli s nimi bylo na mnoha místech nakládáno velmi krutě.
Baltazar Hubmeyer 1480-1527
Třebaže bratři velmi pečlivě hledali v Písmu vedení a nechtěli se dobrovolně podrobit vedení člo-věka, vděčně přijímali starší a dohlížitele v různých sborech – takové muže, kteří byli vyzbrojeni dary Ducha, aby jim mohli být vůdci. Z nich pak v tomto čase nejvznešenější byl Dr. Baltazar Hubmayer.3 Po skvělé kariéře jako student na freiburské universitě a profesor teologie v Ingoldstadtu, byl určen (1516) za kazatele v katedrále v Řezně, kde jeho kázání přitahovala zástupy posluchačů. O tři léta poz-ději se přestěhoval do Waldshutu a zde prožil duchovní změnu, přijal učení Luthera a začalo se na něj pohlížet jako na ovlivněného „českým kacířstvím“, tj. učením bratrů shromažďujících se v Čechách. Jeho pozvání Bratří 11.1.1524 vybízí ty, kteří mají zájem, aby se sešli v jeho domě a vzali si sebou své Bible. Vykládá, že předmětem tohoto shromáždění je, aby si vzájemně pomohli seznámením se Slovem Božím, jak mají pokračovat v pastýřské službě Kristových oveček a připomněl jim, že bylo zvykem od apoštolských dob, že ti, kteří byli povoláni ke službě Božím Slovem, se mají scházet a hledat křesťan-ské poučení, aby mohli jednat o záležitostech, působcích obtíže z hlediska víry. Byl navržen velký počet otázek a bratři byli vybídnuti, aby o nich vážně a usilovně ve světle Písma přemýšleli, a on sám se jim pak nabídl, že podle svých možností jim bratrsky poskytne stravu na vlastní náklady. Vyjádřil své vlastní myšlenky a učení následovné:
„Všeobecná svatá církev křesťanská je společenství svatých a bratrství mnohých zbožných, věří-cích lidí, kteří jednomyslně ctí jednoho Boha, jednoho Pána, jednu víru a jeden křest. To znamená shro-máždění všech křesťanů celého světa, ať jsou v kterékoli části této země.“ Dále pokračuje:
„Oddělená společnost skupiny lidí věřících v Krista jsou dvě církve, které ve skutečnosti kryjí jedna druhou, všeobecná a místní církev… neboť místní je částí všeobecné církve, která zahrnuje všechny lidi, kteří ukazují, že jsou křesťany.
Co se týče společného majetku, učil, že ten spočívá v ustavičném pomáhání těm bratrům, kteří pomoc potřebuj, neboť to, co máme, není naše, ale bylo nám svěřeno, jako správcům, od Boha. Soudil, že pro hřích moc meče byla odevzdána světským úřadům, a že proto je nutno se jim v Boží bázni podří-dit. Tato shromáždění se častěji konala v Basileji, kde Hubmeyer a jeho přátelé horlivě zkoumali Písmo a dle nich řešili předložené otázky. Basilej byla centrem čilé duchovní aktivity. Tiskaři se neobávali vydávat knihy, jimž bylo vypáleno znamení kacířství a tak z jejich lisů vycházela díla Marsiglia z Pa-duy a Jana Viklefa, která se rozbíhala do celého světa. Mezi těmi, s nimiž se Hubmeyer stýkal při roz-jímání Písma, byli bratři překypujících darů a schopností. Jedním z nich byl Vilém Reublin, o němž je zapsáno, že vykládal Písmo Svaté tak význačně křesťanským způsobem, jak až do té doby nebylo slyšet a že získával velmi mnohé. Byl knězem v Basileji a během jedné slavnosti (Těla Páně) nesl v procesí místo monstrance Bibli. Byl pokřtěn a žil nějaký čas poblíž Curychu, když byl však vyhnán z tohoto kraje, pokračoval v kázání v Německu a na Moravě. Sem často docházeli bratři ze zahraničí a těmito návštěvami bylo udržováno spojení s církvemi jiných zemí. Mezi těmito byl Richard Crocus z Anglie, vzdělaný muž, který měl veliký vliv na studenty. Přicházeli však také mnozí z Francie a Holandska.
Roku 1527 byla svolána nová bratrská konference, tentokrát na Moravě, na které byl přítomen ta-ké Hubmeyer. Uskutečnila se pod ochranou hraběte Leonarda a hraběte Jana Lichtensteinů. Hubmeyer při této příležitosti pokřtil prvního zmiňovaného, přičemž sám Hubmeyer byl pokřtěn o dva roky dříve Reublinem. Tehdy bylo pokřtěno 110 jiných a dalších 300 bylo nato pokřtěno Hubmeyerem a mezi ni-mi i jeho vlastní žena, dcera měšťana z Waldshutu. Téhož roku Hubmeyer se svou ženou unikl před blížící se rakouskou armádou, ztrativ vše, dosáhl Curychu, kde byl však brzy odhalen skupinou Zwing-liho a uvržen do vězení.
Hubmeyer a Zwingli
Město i celý curyšský kanton byly v té době úplně pod vlivem Ulricha Zwingliho, který počal reformační práci ve Švýcarsku dříve než Luther v Německu. Učení švýcarských reformátorů, které se v několika bodech lišilo od toho, čemu učil Luther, se šířilo mnoha kantony a daleko do německého území. Curyšský koncil uspořádal diskusi mezi Hubmeyerem a Zwinglim, ve které první, zlomen vězením, byl přemožen svým statným odpůrcem. Obávaje se, že bude předán do císařských rukou, zašel tak daleko, že se zřekl některých míst svého učení, ale ihned trpce litoval svého lidského stra-chu a vyhledával Boha, aby mu odpustil a napravil ho. Odtud přišel do Kostnice, pak do Augšpurku, kde pokřtil Jana Dancka. V Mikulově na Moravě byl Hubmeyer velmi činný jako spisovatel, vydal asi 16 knih. Během krátké zastávky v tomto okrsku, bylo pokřtěno asi 6000 osob a počet členů v církvích vzrostl asi na 15000 osob. Bratři však nebyli v mínění o některých bodech učení jednotní. Když přišel do Mikulova nadšený kazatel Hans Hut, kázal, že není podle Písma, aby věřící nosili zbraně, stojíce ve službách své země nebo v sebeobraně, nebo aby platili daně, sloužící k vedení vál-ky, Hubmeyer mu však odporoval. Roku 1527 král Ferdinand donutil vrchnost, aby mu vydala Hub-meyera a dopravil ho do Vídně, kde trval na tom, aby byl umučen a usmrcen. Za několik měsíců po svém převezení do Vídně byl vysazen na hranici na Tržním náměstí. Tehdy se hlasitě modlil:
„Ó, milostivý Bože, dej mi trpělivost v mém mučení! Ó, můj Otče, děkuji ti, že mě již dnes vy-svobodíš z údolí zármutku. Ó, Beránku, Beránku, který nesls hřích světa! Ó, můj Bože, do tvých rukou poroučím svou duši!“ Ještě z plamenů zaslechli jeho výkřik: „Ježíši! Ježíši!“
O tři dny později uvrhli jeho hrdinnou ženu, mající uvázaný na krku kámen, z mostu do Dunaje.
Johannes (Hanuš) Denck (1495-1527)
Jedním z nejvlivnějších bratrů, kteří pomáhali vést církve v těchto pohnutých dobách reformace, byl Hanuš Denck.4 Narodil se v Bavorsku, studoval v Basileji, kde dosáhl i hodností, a pravděpodob-ně přišel i do styku s Erasmem a vynikající společností učenců a tiskařů, tam shromážděnou. Pověřen dohledem nad jednou z nejdůležitějších škol přestěhoval se do Norimberku (1523). V tomto městě již přes rok převládalo luteránské hnutí, vedeno mladým, ale nadaným Osiandrem. Denck, mladý muž, okolo 25 let, doufal a očekával, že nové náboženství vneslo mezi lid mravnost, upřímnost a zbožnost. Byl však zklamán, když shledal, že tomu tak není, tázal se po příčině a nutně došel k závěru, že dů-vodem je chyba v učení Luthera, který zatímco trval na učení a ospravedlnění z víry, oddělené od skutků, a na zrušení mnoha zlořádů, převládajících v katolické církvi, zanedbal naléhat na nutnou poslušnost, sebezapření a následování Krista jako na podstatnou část pravé víry. Když postupně po-zoroval tyto věci, dokazoval Osiander (1551), že zkušenost ukazuje, jak wittenberské učení učinilo člověka „ubezpečným a bezstarostným“.
Pravil: „Mnozí nemají rádi učení, které omezuje jejich přirozené touhy. Přesto však chtějí být pokládáni za křesťany a rádi naslouchají pokrytcům, kteří kážou, že naší spravedlností je pouze to, že nás Bůh má za spravedlivé, i když jsme špatní a že naše spravedlnost je mimo nás a ne v nás, neboť, podle takového učení, mohou být pokládáni za svatý lid. Běda těm, kdo kážou, že hříšný člověk může být pokládán za zbožného. Většina byla rozhněvána, když toto slyšeli, jak jsme sami viděli a zakusili, a přála by si, aby takoví kazatelé byli odvlečeni a popraveni, ale kde to není možné, tam posilují své pokrytecké kazatele chválou, přepychem, dary, ochranou, aby mohli šťastně pokračovat, nedávajíce místa pravdě, ať byla jakákoli, a takto falešní svatí a pokrytečtí kazatelé byli jedni jako druzí. Jaký lid, takový je i jeho kněz.“
Denck pozoroval toto vše, když Osiander ještě byl dalek takového poznání, ba naopak, nazval Denckovo učení „hrozným omylem“. Osiander vskutku udal Dencka městské radě, která ho vyzvala, aby se před ní a svými luteránskými odpůrci postavil. V diskusi, která následovala, podle zprávy jed-noho odpůrce, Denck se ukázal tak schopným, že bylo zbytečné zápasit s ním slovně. Tak bylo roz-hodnuto, aby byl požádán předložit písemně konfesi své víry, shrnutou do sedmi důležitých bodů, předem vyznačených. Osiander sám se zavázal odpovědět písemně. Když byla Denckova odpověď předložena, norimberští kazatelé pravili, že by nebylo moudré splnit Osiandrův slib a necítili se schopnými přemoci Dencka, a proto raději předložili svou odpověď městské radě. Výsledkem bylo, že Denck byl požádán (1525), aby do večera opustil Norimberk a vzdálil se 10 mil od města s hroz-bou, že nezaručí-li se přísahou, že tak opravdu učiní, bude uvězněn. Jako příčina se uvedlo, že zavedl nekřesťanské omyly a odvážil se hájit je, že nepřijal poučení a že jeho odpovědi byly tak křivé a lsti-vé, že by bylo zcela zbytečné pokoušet se ho poučit. Příští den se Denck rozloučil s rodinou, opustil své postavení a vydal se na cestu poutníka, kterou neopustil po celý zbytek života.
Ve svém „vyznání“ Denck připouští ubohost svého přirozeného stavu, ale praví, že si uvědomil něco, co se v něm postavilo proti hříchu a co probudilo touhu po životě a blaženosti. Pravil, že toto může být získáno vírou, ale že tato víra musí být něčím víc, než pouhým přijetím toho, co bylo slyše-no a čteno. Přirozený odpor ke čtení Písem byl přemožen hlasem svědomí, který ho nutil tak znovu činit a shledal, že Kristus v Písmech se projevuje shodně s tím, co mu bylo o něm zjeveno v jeho vlastním srdci. Poznal, že nemůže rozumět Písmu pouhým povrchním čtením, ale že Duch svatý je odhalil jeho srdci a svědomí. Doklad luterských učenců, kteří poslali Dencka do vyhnanství, uvádí, že to „mínil dobře“, že „jeho slova byla takovým způsobem a s takovým křesťanským porozuměním, že jeho myšlenky a mínění by mohly být dovoleny“, ale že smysl pro jednotu luterské církve vyžadoval, aby jednali jinak. Přesto však, kamkoli přišel, Denck shledal, že ho všude nařčení předchází a že mu byly přisuzovány všechny druhy ďábelských doktrín, což bylo příčinou toho, že byl všude odmítán jako nebezpečný člověk. Sám si však nikdy nedovolil odplácet protivníkům tak, jak oni jednali s ním. Ačkoli, podle způsobů doby, nejprudší obvinění byla napsaná proti němu, jeho vlastní spisy byly prosty podobného ducha. Při zvláštní provokaci pravil: „Mnozí mě špatně vylíčili a obvinili takovou měrou, že i mírné a pokorné srdce se jen stěží udrží“ a dále „mé srdce rmoutí, že mám žít v nepravos-ti s tolika lidmi, z nichž ani na jednoho se nemohu dívat jinak než jako na svého bratra, neboť uctívá Boha, kterého i já ctím a miluje Otce, kterého i já miluji“. „Proto bych si přál, aby Bůh, jak jen je možno, nečinil protivenství mým bratrům, nýbrž naopak, aby mě smířil s mými protivníky.“
Po čase, stráveném v pohostinném domě jednoho z bratrů v St. Gallen, opustil místo, když jeho hostitel přišel do konfliktu s úřady, a nalezl si vlivem svých přátel místo v Augšpurku. Tam byl tehdy nejen svár mezi Lutherány a příznivci Zwingliho, a mezi oběma těmito a katolíky, ale i všeobecná morální zkaženost, vážně poškozující lid. Maje soucit s rozptýlenými dušemi, začal Denck shromaž-ďovat takové měšťany, kteří byli ochotni se scházet jako církev věřících, kteří chtěli spojit víru v smírčí oběť Kristovu, s následováním Jeho šlépějí v denním životě. Až dosud on sám se nepřipojil ke skupinkám věřících, nazývaných ostatními baptisté nebo Anabaptisté, ale v Augšpurku shledal, že on sám koná totéž, co oni konali všude, kdekoliv byli, a co sám zblízka shlédl teprve ve St. Gallen. Ná-vštěva Dr. Hubmeyera mu přinesla rozhodnutí spojit svůj los s bratry a byl pokřtěn. Před příchodem Denecka bylo pokřtěno v Augšpurku mnoho věřících a církev rychle rostla. Většina byla sice z chu-dých, ale přece bylo mezi nimi několik bohatých a urozených. Z těch byl syn velmi váženého augšpurského měšťana, muže, který byl čtrnáctkrát augšpurským starostou a zaujímal vysoké posta-vení ve státě. Roku 1527 počet členů církve vzrostl okolo jedenácti set a jejich činnost v okolní kraji-ně spěla k vytvoření a posilování církví ve všech hlavních střediscích. Pisatel, velmi obeznámený s prameny praví:5 „Je možné věřit, že mnozí ze skutečné potřeby srdce, trpíce výčitkami a vzájemnými obviněními z kacířství z různých kazatelen, hledali útočiště v poučování, tiše, stranou všeho sektář-ství… To byl krásný ideál, který plynul před očima nejčistějších duchů mezi novokřtěnci. S touhou hleděli upřeně zpět k onomu slavnému období putování apoštolů, kteří chodili od města k městu za-kládajíce první církve Kristovy, kdy se všichni scházeli v duchu a lásce jako údy téhož těla.“
V této době byly napsány mnohé písně, ve kterých učedníci vyjadřovali svou poctu a své zkušenosti.
Capito a Bucer
Když bylo pronásledování namířeno výslovně proti Denckovi, opustil Augšpurk a hledal útočiš-tě ve Štrasburku, kde bylo veliké shromáždění pokřtěných věřících. Vedoucími protestantské skupiny byli dva velmi nadaní muži, Capito a Bucer, kteří se pevně nepřipojili ani k Wittenberku ani k Curychu, ačkoli jejich vztahy k Zwinglimu a švýcarským reformátorům byly velmi důvěrné. Capito doufal, že je možné zůstat ve spojení s oběma stranami a tím vytvořit šťastnější styky mezi oběma. Proto též byl nerozhodnut v otázce křtu a přátelsky se stýkal s mnoha bratry. Přítomnost výstředních lidí, od nichž se nedovedli sami osvobodit, ubližovala jejich vlivu a zdržovala některé od přiblížení se k nim, kteří jinak by tak jistě byli učinili. Zwingliho zavedení hrdelního trestu pro ty, kteří se od něho lišili v bodech učení, oslabilo jeho vliv na Capita. Za takového stavu přišel Denck, kdy bratří již byli tak početní a vlivní, že se zdálo, že se stanou rozhodujícím činitelem v náboženském životě města. On sám se brzy důvěrně sblížil s Capitem, a jeho zbožnost, schopnosti a osobní kouzlo přitahovaly k důvěryhodnému vůdci nejenom bratry, kteří byli pokládáni za baptisty, ale i ostatní, kteří byli neroz-hodní, jaké stanovisko by měli zaujmout. V tak zmatených dobách Bucer hleděl na vývoj událostí poplašně a usoudil, že není pro žádnou ze stran budoucnost, která by se nemohla opřít o světskou vrchnost. Ve spojení s Zwinglim zpracoval úspěšně ustrašenou městskou radu, že za několik týdnů po svém příchodu dostal Denck vyhošťující rozkaz. Počet těch, kteří s ním sympatizovali, byl tak veliký, že by byl pravděpodobně mohl zabránit a předejít svému vyhnání, ale on podle svých zásad, o pod-danosti vrchnosti, opustil město (1526).
Denck putoval v mnohých nebezpečích od místa k místu. Zastavil se na nějaký čas ve Wormsu, kde bylo velké shromáždění. Zde také vytiskl překlad proroků, který pořídil s Ludvíkem Hetzerem (1527). V době tří let bylo vytištěno 13 vydání tohoto překladu. První vydání bylo vytištěno pětkrát a následujícího roku šestkrát víc. V Augšpurku bylo vydání znovu otištěno pětkrát v devíti měsících. Brzy potom Denck převzal vedení konference bratrů z různých okrsků konání v Augšpurku, kde od-poroval těm, kteří byli nakloněni užít sílu proti vzrůstajícím pronásledováním. Tato konference byla nazvána „konferencí mučedníků“, protože mnozí z těch, kteří se jí zúčastnili, byli později vydáni na smrt. Dosáhnuv Basileje se zlomeným zdravím, pro své ustavičné putování a strádání, přišel do styku se svým přítelem z dřívějších let, reformátorem Hausscheinem, zvaným Oecolampadius, který shle-dal, že Denck je blízko smrti. Opatřil mu bezpečné a klidné útočiště , kde mohl v míru dožít. Krátce před smrtí napsal: „Těžce na mne doléhá, že jsem bez domova, ale ještě více mne tísní, že moje úsilí přineslo tak málo výsledků a ovoce. Bůh ví, že si necením jiného ovoce než toho, že velmi mnozí mo-hou celým srdcem a celou myslí oslavovat Otce a Pána Ježíše Krista, ať jsou obřezáni, pokřtěni nebo ne. Neboť soudím zcela jinak než ti, kteří vážou království Boží na tolik obřadů a živlů tohoto světa, ať už jsou jakékoliv.“ Ve dnech, kdy bylo málo snášenlivosti, řekl:
„V záležitostech víry musí být vše svobodné, dobrovolné a z přesvědčení.“
Spory o učení nebyly vždy vedeny na obranu pravdy z jedné strany a omyly na druhé straně. Často neshody vznikly z toho, že jedna strana zdůrazňovala jednu část pravdy a druhá strana mezitím kladla důraz na jinou část téže pravdy. Každá ze stran potom předložila řadu dokladů z Písma potvr-zujících ten náhled, který podporovala, a snižovala počet dokladů a vysvětlovala po svém ty, které uváděla druhá strana jako důležité. Tak vznikaly výtky, že všechno lze dokázat z Písma, které pak pro tyto neshody bylo považováno za nejistého vůdce. Tato charakteristika Písma naproti tomu vyzdvihu-je jeho úplnost. Není jednostranné, nýbrž uvádí na svém místě každou část pravdy. Tak učí Písmo velmi jasně pravdě o ospravedlnění na základě víry bez skutků, ale právě tak, zase na svém místě, je pravda o nutnosti dobrých skutků jako důsledku a důkazu víry. Plně bylo učeno, že padlý člověk není schopen dobra, jakéhokoli citu nebo touhy po Bohu, že spása pramení v lásce a milosti Boží k člově-ku. Ale též, že v člověku je schopnost pro spasení, svědomí hlásící se k božskému světlu a slovu, od-suzující hřích a schvalující spravedlnost. Vskutku každé velké učení, zjevené v Písmu, má vyrovná-vající pravdu a oboje je nezbytné k poznání úplné pravdy. V tom se Boží Slovo podobá Božímu dílu ve stvoření, na kterém odporující si síly pracují společně a vedou je k určitému cíli.
Často se myslelo, že když se reformace rozvinula, Evropa byla rozdělena na protestanty, na jedné straně (ať to byli Luteráni nebo Švýcaři) a římské katolíky na straně druhé. Ale byl přehlížen velký počet křesťanů, kteří nenáleželi k žádné z těch dvou stran, tvoříce nezávislé církve, nespoléhajíce tak jako ostatní na podporu světské moci, nýbrž se snažili uvádět v život zásady Písma tak, jak tomu bylo za časů Nového zákona. Byli tak četní, že obě státní církve se obávaly, že by jim mohly vyrvat jejich vlastní moc nebo i zničit jejich existenci. Důvod, že tak důležité hnutí zaujímá v historii tak malé místo je ten, že neúprosnou státní mocí byly obě velké církve, protestantská i katolická, sto je téměř zničit a několik málo přívrženců, kteří zůstali, byli rozptýleni nebo zůstali dále jako oslabené, poměr-ně nedůležité skupiny. Vítězná strana byla tak schopná zničit velkou část literatury bratrů a, tím, že psali jejich historii, vkládala jim učení, které oni odmítali a dávali jim jména s hanlivým přízvukem.
Konference v Baden
Roku 1527 byla konána konference v Baden za vedení Michaela Sattlera a jiných, kde se dohodli:
1. Pokřtěni mohou být jenom věřící.
2. Církev musí provádět kázeň.
3. Večeře Páně bude konána na památku jeho smrti.
4. Členové církve se nemohou přátelit se světem.
5. Povinností pastýřů v církvi je učit, napomínat atd.
6. Křesťan nemá používat meč ani podávat žalobu.
7. Křesťan nesmí přísahat.
Sattler byl činný ve zvěstování Slova v mnoha krajích a na jaře roku 1527 přišel ze Štrassburku do Württemberku. V Rottenburku byl uvězněn a odsouzen pro své učení k smrti. Podle rozsudku dvora byl ohavně zmrzačen v různých částech města, pak nesen k bráně, a co z něho zbylo, bylo vhozeno do ohně. Jeho žena a s ní mnohé jiné křesťanské ženy byly utopeny a veliký počet bratrů, kteří s ním byli ve vězení, byli sťati. To byla první série hrozných poprav v Rottenberku. Veliké shromáždění v Augšpurku bylo rozptýleno podobným způsobem. První ke smrti určený byl Hans Leopold, starší církve, který byl zajat s 87 bratry na jednom shromáždění a popraven ( 1528). Ve vězení složil píseň, která byla zařazena do sbírky bratrských písní. Mnohé z baptistických písní byly skládány ve vězení a vyjadřují hluboké zkušenosti o utrpení, jimiž skladatelé prošli, a lásku k Bohu. Šířily se rychle mezi trpícími svatými a přinášely jim útěchu a dodávaly odvahy. O dva týdny později byl popraven nadaný Eitelhans Langenmantel se 4 jinými přesto, že měl styky s velmi vlivnými rodinami. Veliký počet byl vyhnán z města často s vypáleným křížem na čele. Ve Wormsu bylo shromáždění věřících tak veliké, že všechny pokusy o rozptýlení ztroskotaly, takže trvalo potajmu dále.
Filip Hessenský
Markrabí Filip Hessenský byl v těchto časech mezi vládci vznešenou výjimkou. On jediný odo-lával všem následkům hrozícím tomu, kdo odmítl podepsat nebo uposlechnout mandátu císaře Karla VI, který byl vydán ve Špýru, a který slavnostně nařizuje všem vladařům a úředníkům panství, aby všechny a každého již pokřtěného nebo právě znovu křtící, muže nebo ženy věku kdy chápou, soudi-li, přirozeného života zbavili a to smrtí ohněm, mečem nebo podle okolností jiným způsobem bez předběžného výslechu duchovního soudce, podobně se vztahoval na ty, kdo nepřinesli své děti ke křtu, také že nikdo nesměl přijímat, skrývat a chránit ty, kteří by se snažili obejít tato ustanovení. Kurfiřt saský na radu wittenberských kolegů nutil markrabího Filipa, aby vypověděl nebo uvěznil některé z baptistů, ale tento nemohl být nucen k tomu, aby učinil nad to, a může se chlubit, že nikdy nikoho z nich nevydal na smrt. Trval na tom, že má-li někdo v určité době jedno mínění a druhý jiný názor, omyl jednoho může být vyvrácen poučením a ne násilím. Pravil, že viděl krásnější život mezi těmi, kteří jsou označování za „fanatiky“ nežli mezi luterány, a že jeho svědomí mu nedovoluje po-trestat nebo vydat na smrt někoho pro víru, není-li zde jiného důvodu k tomu dostačujícího.
Protest Jana Odebacha
Ve Falcku bylo mnoho bratrů z heidelberského, alzeyského a kreuznašského okresu. Jenom v roce 1529 jich bylo popraveno 350. Několik obzvláště krutých pronásledování v Alzey vyvolalo pro-test statečného evangelického pastora Jana Odebacha, protest, který mu činí čest. Byl adresován „ustanoveným soudcům ubohých vězňů v Alzey, které lid nazývá novokřtěnci“ a stálo v něm:
„Ty ubohý, nevědomý a nevzdělaný lide, měl bys prosit pilně a vážně pravého Soudce o jeho božskou pomoc, moudrost a milost. Pak byste si nechtěli poskvrnit ruce krví nevinných, přes to, že císařské Veličenstvo a světští princové vám to nařídí. Tito ubozí vězňové se svým křtem neprovinili tak hlubo-ce proti Bohu, aby zatratil jejich duše pro toto, neučinili též nic tak zločinného proti vládě nebo lid-skému pokolení, aby museli propadnout smrti. Vždyť ani pravý ani mylný křest není takové moci, aby mohl někoho spasit nebo zatratit. Musíme připustit křest jako znamení, podle kterého vyznáváme, že jsme křesťané, zemřelí pro svět, nepřátelé ďábla, ubohý, ukřižovaný lid, který hledá ne časná, ale věčná požehnání, když stále zápasí s tělem a ďáblem a žije křesťanským životem. Ne mnozí z vás soudců byste věděli, co máte říci o pravém a nepravém křtu, kdybyste byli uvázáni a dotazováni na mučidlech. Odvážili byste se pro toto postavit pod meč? Ne! Neříkám toto na stranu druhého křtu, ten musí být odstraněn podle zkoumání Písma a ne rukou kata. Tedy, drazí přátelé, neosobujte si něco, co náleží Božímu majestátu, aby vás Boží hněv nezastihl hůře než římské a všechny, kdo činí na zemi zlo. S mnohými vrahy, zloději a lotry jste zacházeli mírněji než s těmito bytostmi? Tito lidé nikdy ne-kradli, nevraždili, nebyli žháři ani zrádci, nedopustili se ani jiného ohavného hříchu, naopak se proti všem podobným věcem stavěli, a jedině z upřímného, prostého úmyslu, byli opět pokřtěni ke cti Boží a ne, aby někomu ublížili. Jak je možné, že shledáváte ve svém srdci a svědomí za správné, že pro toto mají být sťati nebo odsouzeni? Kdybyste uměli s nimi jednat jako křesťanští soudci a dovedli je poučit z evangelia, pak by nebylo potřeba kata. Tak by pravděpodobně vítězila pravda a vězení by bylo do-statečným potrestáním. Kdyby vaši kněží jednali takovým způsobem a nesli je na svých ramenou, jako zbloudilé ovce ke Kristovu stádu, dokazujíce jim tímto, že jejich úřadem je ukazovat jim přízeň a bra-trskou lásku, podporujíce a utvrzujíce je sladkým evangelickým rčením. Neklamte se v odsuzování ubohých lidí k smrti. Měli byste být zděšeni tak, že byste potili krev jako v agonii, neboť vy nevíte, v čem spočívá omyl. Vy byste měli věnovat pozornost, když tyto ubohé bytosti praví: „Chceme lepší poučení z Písma a rádi poslechneme, může-li nám být ukázána lepší cesta z evangelia.“ Pomyslete na věčnou hanbu, která vás stihne za takový omyl! Pomyslete na pohrdání a hněv obyčejného člověka, bude-li prolita krev těchto ubohých lidí! Bude se o nich říkat: „Pohleďte s jakou trpělivostí, láskou a velebností umírali tito zbožní lidé, jak rytířsky zápasili proti světu!“ Ó, kéž bychom my byli tak bez viny před Bohem jako tito, vskutku, oni nebyli přemoženi, oni utrpěli pohanu, jsou to svatí mučedníci Boží. Řekne se, že nešlo o odstranění ubohých anabaptistů, k němuž jste vy dali krvavé rozhodnutí, nýbrž že máte v úmyslu zničit násilím svaté evangelium a čistou pravdu Boží…“
Důsledkem tohoto listu bylo, že tito soudci odmítali vynášet soudy v otázkách víry.
Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman
Redakčně upraveno
________________________________________1. Die Reformation und die alteren Reformparteien, , Dr. Ludwig Keller, who gives authorities.
2. Die Taufe. Gedanken uber die urchristliche Taufe, ihre Geschchte und ihre Bedeutung fur die Geg-tenwart, J. Warns, who also gives authorities and sources.
3. Neue Studien zur Geschichte der Theologie und der Kirche, Herausgegeben von N. Bonwetsch, Gottingen und R. Seeberg, Berlin. Zwanzigstes Stuck, D. Balthasar Hubmeier als Theologe, Berlin, Trowitzch & Sohn, 1914. Von Carl Sachsse.
4. „Ein Apostel der Wiedertaufer“ Dr. Ludwig Keller.
5. „Reformation-Gesichte Augsburg“ Friedrich Roth. (Munchen).
24. Bul
24. Bul: Ivanka: „Kdes vzal ten poklad?“ „Nevím, Ivanko, z flešky. Když jsem přejmenovával soubory dle tvé rady, musel jsem je nejdřív otevřít a nahlédnout do nich, a tento jsem četl po prvé. Asi mě při stáhnutí zarazil ten zvláštní název BEMA – SOUDNÁ STOLICE KRISTOVA – a jsouce vůl jsem už dál nečetl.“ The Call jsem vyvedl z Bulu do samostatného souboru, těším se, že něco máme pro Vladimíra, Aničku a Petra. A Ládíka se Sofií. A Magdalenku."
A VŠICHNI můžete se k nám připojit, všechna práva vyhrazena Králi králů a Pánu pánů, jehož jsme služebníci. Anglický originál je na
TheVision-theFinalQuestTheCall-RickJoyner-Pdf.pdf – od stránky č. 47. Stranu 1-46 jsme už vydali pod názvem Poslední bitva a vyšla také tiskem 1998 KMS – neopsali jsme od nich.
Vyvolaná.
Vyvolení.
Povolání do poslední bitvy.
Výzva.
Výzva k návratu vyvolané.
Výzva k povolaným stát se vyvolenými.
Povolání k poslední bitvě...
Stál jsem a díval jsem se na dveře, do kterých jsem měl vstoupit. Byly nevzhledné a nepřitažlivé. Otočil jsem se ještě jednou, abych viděl tu velkou soudní síň. Byl jsem ohromený její slávou a velikostí. A nechtěl jsem odtamtud odejít, i když zlo, které bylo v mém srdci, zde bylo permanentně odhalováno. Proces byl bolestivý, ale bylo to tak osvobozující, že jsem nechtěl, aby to přestalo. Toužil jsem po větším usvědčo-vání. „Budeš mít víc,“ odpověděla Moudrost, znaje mé myšlenky. „Co jsi našel tady si vezmeš s sebou. Abys byl změněn, nemusíš přijít sem. To dávám svým všude. Moc kříže je dostatečně velká, aby tě změnila. Můžeš zažívat každý den to, co jsi zažil tady. Duch svatý byl poslán, aby tě usvědčil z hříchu, aby tě přivedl k pravdě, a aby svědčil o Mně. Je s tebou neustále. Poznej Ducha svatého lépe. Mnozí věří v Ducha svatého, ale jen málokdo mu udělá místo ve svém životě.......... Jak se blíží konec tohoto věku, tohle se změní....
....pokračování překladu knihy následuje v odděleném a přehlednějším blogu, stačí kliknout :)
A VŠICHNI můžete se k nám připojit, všechna práva vyhrazena Králi králů a Pánu pánů, jehož jsme služebníci. Anglický originál je na
TheVision-theFinalQuestTheCall-RickJoyner-Pdf.pdf – od stránky č. 47. Stranu 1-46 jsme už vydali pod názvem Poslední bitva a vyšla také tiskem 1998 KMS – neopsali jsme od nich.
Vyvolaná.
Vyvolení.
Povolání do poslední bitvy.
Výzva.
Výzva k návratu vyvolané.
Výzva k povolaným stát se vyvolenými.
Povolání k poslední bitvě...
Stál jsem a díval jsem se na dveře, do kterých jsem měl vstoupit. Byly nevzhledné a nepřitažlivé. Otočil jsem se ještě jednou, abych viděl tu velkou soudní síň. Byl jsem ohromený její slávou a velikostí. A nechtěl jsem odtamtud odejít, i když zlo, které bylo v mém srdci, zde bylo permanentně odhalováno. Proces byl bolestivý, ale bylo to tak osvobozující, že jsem nechtěl, aby to přestalo. Toužil jsem po větším usvědčo-vání. „Budeš mít víc,“ odpověděla Moudrost, znaje mé myšlenky. „Co jsi našel tady si vezmeš s sebou. Abys byl změněn, nemusíš přijít sem. To dávám svým všude. Moc kříže je dostatečně velká, aby tě změnila. Můžeš zažívat každý den to, co jsi zažil tady. Duch svatý byl poslán, aby tě usvědčil z hříchu, aby tě přivedl k pravdě, a aby svědčil o Mně. Je s tebou neustále. Poznej Ducha svatého lépe. Mnozí věří v Ducha svatého, ale jen málokdo mu udělá místo ve svém životě.......... Jak se blíží konec tohoto věku, tohle se změní....
....pokračování překladu knihy následuje v odděleném a přehlednějším blogu, stačí kliknout :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)