Poslední bitva - Rick Joyner

Hordy z pekla pochodují
Rick Joyner
Toto je panoramatický sen a vize, kterou jsem přijal na počátku roku 1995. Jsou samozřejmě alegorické, jako většina snů a vizí. Snažil jsem se co nejvěrněji zachytit, co jsem viděl a prožil.


Nepřátelská armáda
Viděl jsem démonickou armádu tak velikou, že se rozprostírala, kam až jsem dohlédl. Byla rozdělena do divizí, každá z nich měla svou vlajku. Nejpřednějšími a nejmocnějšími divizemi byly Pýcha, Samospravedlnost, Váženost, Sobecké ambice a Nespravedlivý soud, ale nejrozsáhlejší ze všech byla Závist. Vůdcem této velké armády byl sám Žalobce bratří. Věděl jsem, že je mnohem víc nepřátelských divizí mimo můj dohled, ale tyto byly předvojem hrozné hordy z pekla, která byla uvolněna proti církvi.
Na zbraních, které měla tato armáda, byla napsána jména: meče se jmenovaly Zastrašování, oštěpy Zrada a šípy měly jména Obviňování, Urážky, Pomluvy a Hledání chyb. Vyzvědači a malé skupiny démonů se jmény jako Odmítnutí, Hořkost, Netrpělivost, Neodpuštění a Žádost byli posláni před touto armádou, aby připravili hlavní útok. Ve svém srdci jsem věděl, že církev nikdy předtím nemusela čelit ničemu, jako je toto.
Hlavním cílem armády bylo způsobit rozdělení. Byla poslána zaútočit na každou úroveň vztahů - na vztahy mezi jednotlivými sbory, mezi shromážděními a jejich pastory, mezi manžely a manželkami, mezi rodiči a dětmi, a dokonce i mezi dětmi navzájem. Vyzvědači byli posláni, aby odhalili trhliny ve sborech, rodinách a jednotlivcích, které by mohly využít odmítnutí, hořkost, žádost atd., tyto trhliny zvětšit a tak je připravit pro divize, které přicházely.
Nejvíce šokující částí vidění bylo to, že tyto hordy nejely na koních, ale na křesťanech! Většinou byli dobře oblečení, úctyhodní a vypadali jako uhlazení a vzdělaní. To byli křesťané, kteří se otevřeli mocem temnoty do té míry, že je nepřítel mohl použít, a oni si mysleli, že si je používá Bůh. Žalobce ví, že rozdělený dům nemůže obstát a tato armáda představovala jeho největší pokus způsobit úplné rozdělení v církvi, aby odpadla od milosti.


Vězňové
Ve stopách prvních divizí šlo velké množství jiných křesťanů, kteří byli vězněmi armády. Všichni byli zranění a hlídali je malí démoni strachu. Vypadalo to, že je tam více vězňů, než démonů v armádě. Bylo udivující, že vězňové měli stále svoje meče a štíty, ale nepoužívali je. Šokovalo mne, jak veliké množství bylo drženo v zajetí tak malým počtem těchto malých démonů strachu. Vězňové je mohli lehce zničit nebo zahnat, jen kdyby použili své zbraně.
Nad vězni bylo černé nebe plné supů, kteří měli jméno Deprese. Přistávali na ramena vězňů a zvraceli na ně. Ty zvratky byly Odsouzení. Když zvratky dopadly na vězně, narovnali se a pochodovali na chvíli trochu víc napřímeni, pak se skrčili, často ještě slabší, než byli předtím. Znovu jsem se divil, proč prostě vězňové nezabijí ty supy svými meči, což mohli lehce udělat.
Občas některý slabý vězeň klopýtl a spadl. Ještě dříve, než dopadl nebo dopadla na zem, ostatní vězňové je začali bodat svými meči a přitom se jim posmívali. Pak zavolali supy, aby začali požírat padlé, často dříve, než byli mrtví.
Jak jsem se díval, uvědomil jsem si, že vězňové si myslí, že zvratky odsouzení jsou pravdy přicházející od Boha. Náhle jsem pochopil, že tito vězňové si vlastně myslí, že pochodují v Boží armádě! Proto nezabili malé démony strachu nebo supy - mysleli si, že to jsou Boží poslové! Temnota z mraků supů způsobila, že bylo pro vězně tak těžké vidět, že přijímají všechno, co se jim stane, jakoby to bylo od Boha.
Jedinou potravou pro vězně byly zvratky supů. Ti, kteří je odmítli jíst, jednoduše slábli, až padli. Ti, kdo je jedli, byli posíleni, ale silou toho zlého. Mohli pak začít zvracet na druhé. Jakmile to někdo začal dělat, démon, který čekal na jízdu, ho dostal, a on nebo ona mohli být povýšeni do předních divizí.
Ještě horší než zvratky supů byl odpudivý sliz, kterým močili a káleli démoni na křesťany, na kterých jeli. Tento sliz byla pýcha, sobecké ambice atd., to byl charakter divize, do které patřili. Jakkoliv se křesťané nyní cítili lépe než předtím v odsouzení, mnohem lehčeji teď věřili, že démoni jsou poslové od Boha, a také věřili, že ten sliz je pomazání Ducha svatého.
Pak ke mně promluvil hlas Páně: "Toto je počátek nepřátelské armády posledních dnů. Satanovo největší oklamání a jeho největší zničující síla je uvolněna, když používá křesťany, aby útočili na jiné křesťany. Od věků používal tuto armádu, ale nikdy nebyl schopen zajmout takové množství, které by užil pro své zlé cíle. Neboj se. Já také mám armádu. Musíš se teď postavit a bojovat, protože před touto válkou se už nelze ukrýt. Musíš bojovat za mé Království, za pravdu a za ty, kteří byli oklamáni."
Nepřátelská armáda mě tak pobouřila a znechutila, že jsem si přál raději zemřít, než žít v takovém světě. Ale slovo od Pána bylo tak povzbuzující, že jsem okamžitě začal volat na křesťanské vězně, kteří byli oklamáni, v domnění, že mne mohou slyšet. Když jsem to udělal, zdálo se, že celá armáda se otočila, aby se na mne podívala, ale já jsem dál křičel. Myslel jsem si, že se křesťané probudí a uvědomí si, co se s nimi stalo, místo toho mnozí z nich začali sahat po svých šípech, aby na mne vystřelili. Další váhali, jakoby nevěděli, co se mnou udělat. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem to udělal unáhleně a že to byla velmi pošetilá chyba.


Bitva začíná
Pak jsem se otočil a viděl jsem Boží armádu, která stála za mnou. Byly tam tisíce vojáků, ale stále jsme byli ve velké menšině. Jen malý počet měl oblečenou plnou zbroj, takže většina byla chráněna jen částečně. Hodně jich už bylo zraněno. Většina z těch, kteří měli plnou zbroj, měli jen velmi malé štíty, věděl jsem, že je nemohou ochránit před prudkým útokem, který měl přijít. Velké množství těchto vojáků byly ženy a děti.
Za armádou byl dav velmi podobný vězňům, kteří následovali nepřátelskou armádu, ale velmi rozdílný v charakteru. Tito vypadali jako velmi šťastní lidé, hráli hry, zpívali písně, oslavovali a potulovali se kolem z jednoho malého tábora do druhého. Připomínalo mi to atmosféru Woodstocku. Chtěl jsem překřičet ten rámus, abych je varoval, že není na tohle čas, že bitva začíná, ale přesto jenom někteří zaslechli můj hlas. Ti mi ukazovali "znak míru" a říkali mi, že nevěří na válku a že Pán nedopustí, aby se jim stalo něco zlého. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že Pán měl důvod, když nám dal svou zbroj, ale oni odpověděli, že se už dostali na místo pokoje a radosti, kde se jim nemůže nic stát. Začal jsem se horlivě modlit k Bohu, aby zvětšil víru (štíty) těch ve zbroji, aby nám pomohl chránit ty, kteří nebyli připraveni na bitvu.
Přišel ke mně posel, podal mi trubku a řekl, abych rychle zatroubil. Udělal jsem to a ti, kteří měli oblečenou alespoň část zbroje, okamžitě zareagovali a náhle zbystřili pozornost. Bylo jim přineseno více zbroje, kterou si hned oblékali. Všiml jsem si, že ti, kteří měli zranění, si na svoje rány neoblékali zbroj, ale dříve, než jsem stačil něco říci, začaly na nás pršet nepřátelské šípy. Všichni, kdo neměli plnou zbroj, byli zraněni. Ti, kdo neměli přikryto své zranění, byli zasaženi opět do stejného místa.
Ti, kteří byli zasaženi šípy urážek, začali ihned urážet ty, kteří nebyli zraněni. Ti, kdo byli zasaženi pomluvami, začali pomlouvat a brzy byla uprostřed našeho tábora vytvořena větší divize. Pak se snesli supové a odnesli zraněné do tábora vězňů. Zranění stále měli meče a mohli lehce srazit supy, ale neudělali to. Ochotně se nechali odnášet, protože byli na nás tak rozzlobení.
Scéna v táboře za naší armádou byla ještě horší. Vypadalo to, že je tam úplný chaos. Tisíce ležely na zemi, byli zranění a sténali. Mnozí z těch, kteří nebyli zranění, seděli na zemi otupení nevírou. Zranění a ti, kteří seděli v nevěře, byli rychle odnešeni supy. Někteří se pokoušeli pomoci zraněným a snažili se nepustit k nim supy, ale zranění rozzlobeně uráželi a odháněli ty, kteří jim chtěli pomoci.
Mnozí, kteří nebyli zranění, začali prostě utíkat ze scény bitvy, jak nejrychleji dovedli. Toto první střetnutí s nepřítelem bylo tak zničující, že jsem byl v pokušení se k nim přidat. Pak se velice rychle někteří z nich začali objevovat v plné zbroji a s velkými štíty. Jejich veselí během oslavování se změnilo v hrozivou odvahu. Začali zaujímat místa těch, kteří padli, a dokonce tvořit nové řady, aby ochránili zadní a boční část. Měli velkou odvahu a byli rozhodnuti stát a bojovat až do smrti. V tom okamžiku přiletěli tři velcí andělé Víra, Naděje a Láska, a postavili se za nás a všechny naše štíty začaly růst.


Vyšší cesta
Měli jsme meče pojmenované Slovo Boží a šípy, na kterých byly napsány biblické pravdy. Chtěli jsme střílet, ale nevěděli jsme jak, abychom nezasáhli křesťany, na kterých jeli démoni. Pak nás napadlo, že jestli budou křesťané zasaženi pravdou, probudí se a začnou bojovat proti svým utlačovatelům. Vystřelil jsem několik šípů. Téměř všechny trefily křesťany. Ale jakmile byli zasaženi pravdou, neprobudili se, ani nepadli zranění - rozzuřili se a démon, který jel na nich, se zvětšil. Všechny nás to šokovalo a začali jsme cítit, že může být nemožné tuto bitvu vyhrát, ale věřili jsme, že s Vírou, Nadějí a Láskou můžeme přinejmenším udržet naše pozice. Pak se objevil jiný anděl, jménem Moudrost, a vedl nás, abychom bojovali z hory, která byla za námi.
Na hoře byly terasy s různými úrovněmi, tak vysoko, kam až jsem dohlédl. S každou úrovní byly terasy užší a bylo těžší se na nich udržet. Úrovně měly jména po biblických pravdách. Nižší úrovně měly jména základních pravd jako Spasení, Posvěcení, Modlitba, Víra, atd., a vyšší úrovně se jmenovaly podle pokročilejších biblických pravd. Čím výše jsme šplhali, tím větší byly naše meče a štíty, a stále méně nepřátelských šípů k nám mohlo dolétnout.


Tragický omyl
Někteří na nižších stupních začali sbírat nepřátelské šípy a vystřelovat je zpátky. To byla tragická chyba. Démoni lehce šípům uhnuli a ty dopadly na křesťany. Když byl některý z křesťanů zasažen šípem obviňování nebo urážek, přiletěl démon Hořkosti nebo Vzteku a posadil se na šíp. Pak mohl začít kálet svůj jed na křesťany. Když měl křesťan dva nebo tři tyto démony, kteří se přidali k Pýše nebo Samospravedlnosti, začal se měnit v pokroucený obraz démonů.
My na vyšších terasách jsme mohli vidět, co se děje, ale ti na nižších úrovních, kteří vraceli nepřátelské šípy, to neviděli. Polovina z nás se rozhodla stoupat dál, zatímco druhá polovina sestupovala zpátky na nižší terasy, aby vysvětlili ostatním, co se stalo. Každý pak byl upozorněn, aby stoupal výš a nezastavoval se, kromě některých, kteří zůstávali na každé úrovni a pomáhali ostatním vojákům jít nahoru.


Bezpečnost
Když jsme dosáhli úrovně Jednota bratří, žádný z nepřátelských šípů k nám už nemohl dosáhnout. Mnozí z našeho tábora usoudili, že je to nejdále, kam potřebovali dojít. Chápal jsem to, protože s každou úrovní bylo stání nebezpečnější. Ale čím výše jsem šplhal, tím jsem se také cítil silnější a obratnější se svou výzbrojí, takže jsem se rozhodl šplhat dále.
Brzy jsem už měl dostatek zkušeností, abych mohl střílet na démony bez toho, abych zasáhl křesťany. Cítil jsem, že kdybych šel ještě výš, mohl bych dostřelit dost daleko, abych zasáhl vůdce nepřátelské hordy, kteří stáli za svou armádou. Litoval jsem, že tak mnoho se zastavilo na nižších úrovních, kde byli v bezpečí, ale nemohli útočit na nepřítele. Ale síla a charakter, které rostly v těch, kdo stoupali výše, z nich dělaly velké bojovníky. O každém z nich jsem věděl, že je schopen porazit mnoho nepřátel.
Na každé úrovni byly pohozené šípy pravdy, které tu zůstaly po těch, kdo spadli z této pozice. Všechny šípy byly pojmenovány podle pravdy své úrovně. Někteří se zdráhali sbírat tyto šípy, ale já jsem věděl, že potřebujeme všechny, abychom mohli zničit tu velkou hordu dole. Jeden jsem zvedl a vystřelil. Tak lehce jsem zasáhl démona, že ostatní také začali sbírat a střílet. Zničili jsme mnoho nepřátelských divizí. Celá nepřátelská armáda proto zaměřila svou pozornost na nás. Na chvíli se zdálo, že čím více jsme zničili, tím více se proti nám staví. I když se náš úkol zdál bez konce, začalo to být osvěžující.


Slovo je naše kotva
Jak jsme zdolávali jednotlivé úrovně, naše meče rostly. Málem jsem svůj někde odložil, protože se mi nezdálo, že bych ho na vyšších úrovních ještě mohl potřebovat. Ale nakonec jsem usoudil, že mi byl dán s nějakým záměrem, tak jsem si ho raději nechal. Zapíchl jsem ho do země a přivázal jsem se k němu, zatímco jsem střílel na nepřátele. Pak ke mně přišel Pánův hlas a říkal: "Použil jsi moudrost a to ti umožní stoupat dál. Mnozí padli, protože své meče nepoužili správně, aby se zakotvili." Nezdálo se, že by ještě někdo slyšel ten hlas, ale ostatní viděli, co dělám, a udělali totéž.
Překvapovalo mne, proč ke mně Pán nepromluvil předtím, než jsem se rozhodl. Pak jsem měl pocit, že už mi to nějakým způsobem říkal. Uvědomil jsem si, že jsem byl na to připravován celý svůj život. Byl jsem připraven do té míry, jak jsem naslouchal Pánu a jak jsem ho ve svém životě poslouchal. Věděl jsem také, že z nějakého důvodu k moudrosti a porozumění, které nyní mám, po dobu bitvy nemůže být přidáno nebo od nich ubráno. Začal jsem být hluboce vděčný za každou zkoušku ve svém životě a litoval jsem, že jsem je tehdy nedoceňoval.
Brzy jsme stříleli na démony s téměř dokonalou přesností. Zuřivost nepřátelské armády rostla jako oheň a síra. Věděl jsem, že křesťané zajatí armádou nyní cítili hlavní nápor vzteku. Protože nás už nemohli zasáhnout, začali střílet jeden na druhého. Šípy byly proti nám už neefektivní, proto nepřítel poslal supy, aby na nás útočili. Ti, kteří nepoužili své meče jako kotvu, sice srazili dolů mnoho supů, ale sami spadli z místa, kde stáli. Někteří se zachytili na nižších úrovních, ale někteří padali až úplně dolů pod horu, kde je sbírali a odnášeli supi.


Nová zbraň
Šípy pravdy mohly zřídkakdy probodnout supy, ale zraňovaly je dostatečně, aby je zahnaly zpátky. Pokaždé, co odlétali zpátky, někteří z nás mohli stoupat výš. Když jsme dosáhli úrovně nazvané "Galatským 2,20", byli jsme výše, než mohli supi dolétnout. Na této úrovni nás nebe nad námi téměř oslepovalo svým jasem a nádherou. Cítil jsem pokoj jako nikdy předtím.
Dříve byl můj bojovný duch motivován spíše nenávistí a odporem k nepříteli, než touhou bojovat za Království a pravdu a láskou k vězňům. Ale na této úrovni jsem dohonil Víru, Naději a Lásku, které jsem předtím následoval s odstupem. Byl jsem zde téměř přemožen jejich slávou. Když jsem je dohonil, otočily se ke mně a začaly opravovat a leštit mou zbroj. Brzy byla úplně proměněná a prozářená slávou, která byla v nich. Když se dotkly mého meče, začaly z něho vycházet nádherné záblesky zářících briliantů. Pak Láska řekla: "Tomu, kdo dosáhne této úrovně, jsou svěřeny moci věku, který přichází, ale já tě musím naučit, jak se používají."
Úroveň "Galatským 2,20" byla tak široká, že už dál nebylo nebezpečí pádu. Bylo zde bezpočet šípů se jménem Naděje. Vystřelili jsme některé z nich dolů na supy a tyto šípy je lehce zabily. Asi polovina z těch, kteří dosáhli této úrovně, dál střílela, zatímco ostatní odnášeli tyto šípy těm, kteří byli stále ještě na nižších úrovních.
Supi stále doráželi ve vlnách na nižší úrovně, ale s každou vlnou jich bylo méně a méně. Z "Galatským 2,20" jsme nemohli zasáhnout jiného nepřítele než samotné vůdce, kteří stále stáli mimo řady. Rozhodli jsme se, že nebudeme používat šípy pravdy, dokud nezničíme všechny supy, protože mrak deprese, který vytvářeli, způsoboval, že pravda nebyla tak účinná. Trvalo to dlouho, ale nebyli jsme unavení.
Víra, Naděje a Láska, které stejně jako naše zbraně rostly s každou úrovní, byly teď už tak veliké, že jsem poznal, že lidé daleko za bitevním polem je mohli spatřit. Jejich sláva zářila do tábora vězňů, kteří stále byli pod velkým mrakem supů. V nás všech vzrůstala radostná nálada. Cítil jsem, že možnost být v této armádě a v této bitvě, je jedním z největších dobrodružství vůbec.
Když jsme zničili většinu supů, kteří útočili na naši horu, začali jsme střílet na ty, co byli nad vězni. Jak se začal mrak temnoty rozptylovat a slunce skrze něho zářilo na vězně, začali se probouzet jako z hlubokého spánku. Byli znechuceni svým stavem a zvláště zvratky, které je stále pokrývaly, a začali se okamžitě očišťovat. Když spatřili Víru, Naději a Lásku, uviděli horu, na které jsme byli, a rozběhli se k ní. Nepřátelská horda na ně spustila spršku šípů obvinění a urážek, ale oni se nezastavili. Než doběhli k hoře, mnozí měli v sobě zabodnuto deset i více šípů, ale zdálo se, že si toho dokonce ani nevšimli. Jakmile začali stoupat na horu, jejich zranění se rychle uzdravovala. S rozehnaným mrakem deprese jakoby bylo všechno jednodušší.


Léčka
Bývalí vězňové se velice radovali ze svého spasení. Zdáli se být tak přemožení oceňováním jednotlivých úrovní, když stoupali na horu, že i nám to pomohlo ještě lépe pochopit tyto pravdy. Brzy v bývalých vězních vzrostlo velké odhodlání také bojovat s nepřítelem. Oblékli si přinesenou zbroj a naléhavě nás prosili, aby mohli jít zpátky a útočit na nepřítele. Chvíli jsme o tom přemýšleli, ale pak jsme rozhodli, že bychom všichni měli zůstat na hoře a bojovat odtud. Znovu promluvil Pánův hlas: "Podruhé jste zvolili moudrost. Nemůžete zvítězit, jestliže chcete bojovat s nepřítelem na jeho území, musíte zůstávat na mé svaté hoře."
Byl jsem ohromený, že jsme přijali další tak důležité rozhodnutí tak, že jsme o něm jen chvilku přemýšleli a krátce se poradili. Rozhodl jsem se, že už neudělám žádné jakkoliv důležité rozhodnutí bez toho, abych se modlil. Moudrost pak ke mně rychle přistoupila, pevně mne uchopila za obě ramena, podívala se mi hluboko do očí a řekla: "Musíš to dělat!". Pak jsem si všiml, že i když jsem byl na široké plošině "Galatským 2,20", dostal jsem se až úplně na okraj, aniž bych si to vůbec uvědomil, a mohl jsem lehce spadnout. Podíval jsem se znovu do očí Moudrosti a ona řekla s největší vážností: "Dávej pozor, když si myslíš, že stojíš, abys nepadl. V tomto životě můžeš spadnout z každé úrovně."


Hadi
Ještě dlouho jsme pokračovali v zabíjení supů a ve střílení na démony, kteří jeli na křesťanech. Zjistili jsme, že šípy s různými pravdami mohou mít větší účinek na různé démony. Věděli jsme, že to bude dlouhá bitva, ale už jsme neměli žádné ztráty a také už jsme prošli úrovní "Trpělivost". I když byli někteří z démonů sestřeleni z křesťanů, jen málo z nich přišlo na horu. Mnozí přijali přirozenost démonů a dál žili ve svém oklamání i bez nich. Jak se temnota démonů rozptylovala, mohli jsme vidět pohybující se zem pod nohama křesťanů. Viděli jsme, že jejich nohy jsou omotány hady se jménem Hanba.
Stříleli jsme po hadech šípy pravdy, ale měly jen velmi malý účinek. Pak jsme zkusili šípy naděje, ale také bez výsledku. Z "Galatským 2,20" bylo jednoduché postupovat výše, tak jsme šli na další úrovně. Brzy jsme se dostali k zahradě, která byla nejkrásnějším místem, jaké jsem kdy viděl. Kolem vchodu do zahrady bylo napsáno: "Otcova bezpodmínečná láska". Brána tak zářila slávou a pozváním, že jsme se odhodlali vejít. Hned, když jsme to udělali, viděli jsme uprostřed zahrady Strom života. Byl stále hlídán anděly s obrovskou sílou. Vypadali, jakoby nás očekávali, tak jsme si dodali odvahy a šli jsme ke stromu. Jeden z nich řekl: "Ti, kteří dosáhli této úrovně, kteří znají Otcovu lásku, mohou jíst."
Neuvědomil jsem si, jak jsem hladový. Okusil jsem ovoce. Bylo lepší než cokoliv, co jsem v životě ochutnal, ale zároveň mi připadalo známé. Připomínalo sluneční zář, déšť, nádherná pole, slunce zapadající za oceán, ale ještě více mi připomínalo lidi, které jsem miloval. S každým kousnutím jsem všechny a všechno miloval více. Pak mi přicházeli na mysl nepřátelé a miloval jsem je také. Ten pocit byl brzy větší, než všechno, co jsem poznal, větší i než pokoj na "Galatským 2,20". Pak jsem uslyšel Pánův hlas: "Tohle teď bude tvůj denní chléb. Nikdy ti nebude odňat. Můžeš jíst, jak moc a jak často chceš. Má láska je bez konce."
Vzhlédl jsem ke stromu, abych se podíval, odkud přichází hlas. Byl plný čistě bílých orlů. Měli nádherné pronikavé oči. Dívali se na mne jako by čekali na instrukce. Jeden z andělů řekl: "Budou plnit tvé rozkazy. Tito orli jedí hady." Řekl jsem: "Leťte! Rychle sežerte tu hanbu, která svazuje naše bratry." Roztáhli svá křídla a zvedl se velký vítr, který je vznesl do vzduchu. Orli naplnili nebe oslepující slávou. I když jsme byli velmi vysoko, mohli jsme slyšet výkřiky hrůzy, které vydávala nepřátelská armáda, když zahlédla orly.
Najednou mezi námi stál sám Pán Ježíš. Dotkl se každého z nás a řekl: "Musím se teď dělit s vámi o to, o co jsem se dělil s vašimi bratry před nanebevstoupením - o poselství o mém Království. Nejmocnější nepřátelská armáda je zahnaná na útěk, ale ještě není zničena. Teď je čas, abychom vyšli s evangeliem mého Království. Orli byli vypuštěni a půjdou s námi. Vezmeme šípy z každé úrovně, ale já jsem váš meč a já jsem váš velitel. Přišel čas, aby byl vytasen Pánův meč."
Pak jsem se otočil a viděl jsem, že v zahradě stojí celá Pánova armáda. Byli tam muži, ženy a děti všech ras a národností, všichni drželi vlajky, které se ve větru pohybovaly v bezchybné jednotě. Věděl jsem, že nikdy předtím na zemi nic podobného nebylo. Nepřítel měl po celé zemi mnohem více armád a pevností, ale žádná se nemohla postavit této skvělé armádě. Vydechl jsem: "To musí být den Páně." Celý zástup zaburácel: "Přišel den Pána zástupů."
Stáli jsme v Boží zahradě pod stromem života. Jakoby celá armáda tu klečela před Pánem Ježíšem. Pověřil nás, abychom se vrátili do boje, bojovat za své bratry, kteří byli stále svázáni, a za svět, který On stále miloval. Byl to úžasný a děsivý rozkaz. Byl úžasný, protože přicházel od Něho. A byl děsivý, protože znamenal, že máme opustit Jeho zjevnou přítomnost a zahradu, která byla nádhernější, než cokoliv jsem kdy viděl. Opustit tohle všechno a jít do bitvy se zdálo nepochopitelné.
Pán nás dále nabádal: "Dal jsem vám duchovní dary a moc a rostoucí porozumění mého slova a mého Království, ale největší zbraní, která vám byla dána, je Otcova láska. Dokud půjdete v lásce mého Otce, nikdy nepadnete. Ovoce z tohoto stromu je Otcova láska, která se ve mně projevila. Láska, která je ve mně, musí být vaším denním chlebem."
Pánův vzhled nebyl takový, že bychom ho považovali za zvlášť hezkého, byl spíše obyčejný. Ale elegance, se kterou se pohyboval a mluvil, ho činila nejatraktivnějším člověkem, jakého jsem kdy viděl. Přesahoval lidskou definici důstojnosti a urozenosti. Žádný obraz to nedokázal zachytit, ale nějakým způsobem se mu většina z nich podobala. Začal jsem přemýšlet o tom, jak byl vším, co Otec miloval a čeho si vážil. Opravdu je plný milosti a pravdy do té míry, že se zdá, že nic než pravda a milost nemůže mít význam.
Když jsem jedl ze stromu života, jakoby myšlenky na všechny dobré věci, které jsem poznal, naplnily mou duši. Když mluvil Ježíš, bylo to totéž, jenom silnější. Nechtěl jsem nikdy opustit toto místo. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou přemýšlel o tom, že to musí být nudné pro ty anděly, kteří nedělají nic, jenom Ho uctívají před trůnem. Teď jsem poznal, že není nic nádhernějšího nebo víc osvěžujícího, než ho prostě chválit. Tohle bude určitě nejlepší část nebe. Těžko se mi věřilo, že jsem musel tak bojovat s nudou během chval. Bylo to proto, že jsem tehdy téměř vůbec nebyl v kontaktu s realitou.




Uctívání v duchu a v pravdě
Byl jsem téměř přemožen touhou jít zpátky a napravit ten čas chval, kdy jsem nechal svou mysl jen tak bloudit, nebo se zabývat jinými věcmi. Touha vyjádřit svou chválu se stávala nekontrolovatelnou. Chtěl jsem ho chválit! Když jsem otevřel ústa, byl jsem překvapen spontánním uctíváním, které vytrysklo ve stejném okamžiku z celé armády. Skoro jsem zapomněl, že je tam ještě někdo jiný, ale všichni jsme byli v dokonalé jednotě. Úžasné uctívání nemůže být vyjádřeno lidským jazykem.
Jak jsme chválili, začala z Pána vycházet zlatá záře, pak bylo kolem zlata stříbro. Pak nás zahalily barvy, jejichž bohatství jsem nikdy přirozenýma očima neviděl. S touto slávou jsem vstoupil do říše emocí, jaké jsem dříve nezažil. Nějak jsem chápal, že po celou dobu tady Jeho sláva je, ale když jsme na něho soustředili své uctívání, viděli jsme jednoduše víc Jeho slávy. Čím více jsme ho uctívali, tím více slávy jsme viděli. Jestli tohle bylo nebe, bylo to mnohem, mnohem lepší, než jsem si kdykoliv představoval.


Nacházení Jeho příbytku
Nemám představu, jak dlouho uctívání trvalo. Mohly to být měsíce, v tomto druhu slávy se jednoduše nedal změřit čas. Na chvíli jsem zavřel oči, protože sláva, kterou jsem viděl svým srdcem, byla stejně veliká, jakou jsem mohl vidět fyzickýma očima. Když jsem otevřel oči, byl jsem překvapen, protože Pán už tam nebyl. Na místě, kde předtím stál, byla skupina andělů. Jeden z nich přišel ke mně a řekl: "Zavři znovu své oči." Když jsem to udělal, opravdu se mi ulevilo, protože jsem znovu mohl vidět Pánovu slávu.
Pak mi jeden z andělů vysvětlil: "To, co vidíš očima svého srdce, je reálnější, než to, co můžeš vidět fyzickýma očima." Já sám jsem to tvrdil mnohokrát, ale jak málo jsem v tom doopravdy chodil! Anděl pokračoval: "Proto říkal Pán svým prvním učedníkům, že je pro ně lepší, když odejde, aby mohl přijít Duch svatý. Pán přebývá v tobě. Učil jsi to mnohokrát, ale teď to musíš žít, protože jsi jedl ze stromu života."
Anděl mne pak vedl zpátky k bráně. Bránil jsem se, protože jsem nechtěl odejít. Anděl vypadal překvapeně. Uchopil mne za ramena a podíval se mi do očí. Tehdy jsem ho poznal - byl to anděl Moudrost. "Nikdy nemusíš opustit tuto zahradu. Tato zahrada je ve tvém srdci, protože sám Stvořitel je v tobě. Chceš tu nejlepší část - chválit Ho a přebývat v Jeho přítomnosti, nikdy to nebude od tebe odňato."
Pochopil jsem, co řekla Moudrost, a pak jsem se podíval zpátky k ovoci na stromě života. Měl jsem nutkání natrhat, co nejvíc mohu, než odejdu. Moudrost poznala, na co myslím, a jemně mnou zatřásla. "Ne. Toto ovoce, když je utrženo ve strachu, shnije. Ten strom a to ovoce je v tobě, protože On je v tobě. Musíš věřit."
Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se znovu vidět Pána, ale nemohl jsem. Když jsem otevřel oči, Moudrost se na mne stále dívala. S velkou trpělivostí pokračovala: "Zakusil jsi nebeského světa a nikomu by se nechtělo zpátky do bitvy. Nikdo nechce opustit slavnou Pánovu přítomnost. Když tu byl apoštol Pavel, po zbytek svého života bojoval, jestli má zůstat a pracovat pro Pána, nebo se vrátit sem a vstoupit do svého dědictví. Ale čím déle zůstal, tím větší bylo jeho dědictví. Teď, když máš srdce pravého uctívače, vždy budeš chtít být tady, a také tu můžeš být, když vstoupíš do pravého uctívání. Čím více budeš soustředěný na Něho, tím více slávy uvidíš, bez ohledu na to, kde budeš."
Slova Moudrosti mne nakonec uklidnila. Znovu jsem zavřel oči, abych poděkoval Pánu za tuto nádhernou zkušenost a za život, který mi dal. Když jsem to udělal, znovu jsem uviděl Jeho slávu a všechny emoce z předešlého uctívání zaplavily mou duši. Pánova slova byla tak hlasitá a jasná, že jsem přesvědčen, že byla slyšitelná: "Nikdy tě nezanechám ani neopustím."
"Pane, odpusť mi mou nedůvěru," odpověděl jsem. "Prosím, pomoz mi, abych já tě nikdy neopustil."


Moudrost je mým průvodcem
Když jsem otevřel oči, Moudrost mne stále držela za ramena. "Já jsem první dar, který ti byl dán pro tvou práci," řekla. "Ukážu ti cestu a budu tě na ní držet, ale pouze láska ti pomůže, abys zůstal věrný. Největší moudrost je milovat Pána."
Pak mne Moudrost pustila a vykročila směrem k bráně. Váhavě jsem ji následoval. Vzpomínal jsem si na radostnou náladu bitvy a na stoupání na horu a to mne popohánělo, ale bylo to nesrovnatelné s Pánovou přítomností a s uctíváním, které jsem právě prožil. Tohle opustit bylo tou největší obětí, jakou jsem kdy udělal. Pak jsem si vzpomněl, jak je všechno ve mně, a byl jsem ohromený, jak rychle jsem na to mohl zapomenout. Začal jsem děkovat za tu velkou bitvu, která ve mně zuřila, mezi tím, co jsem viděl očima, a tím, co jsem viděl srdcem.
Vykročil jsem rychleji, takže teď jsem šel vedle Moudrosti, a zeptal jsem se: "26 let jsem se modlil, abych byl vytržen do třetího nebe jako Pavel. Je tohle třetí nebe?"
"Tohle je jeho část," odpověděla, "ale je tu mnohem víc."
"Bude mi dovoleno vidět více?" zeptal jsem se.
"Uvidíš mnohem více. Něco víc ti ukážu teď," řekla.
Začal jsem přemýšlet o knize Zjevení. Zeptal jsem se: "Bylo Janovo zjevení částí třetího nebe?"
"Část Janova zjevení byla ze třetího nebe, ale většina byla ze druhého. První nebe bylo před pádem člověka. Druhé nebe je duchovní království během vlády zla na zemi. Třetí nebe je, když láska a vláda Otce znovu zvítězí na zemi skrze tvého Krále."
"Jaké bylo první nebe?" Vyptával jsem se, ale zvláštně jsem ucítil chladivé mrazení.
"Moudrost je teď se tímhle nezabývat," moje průvodkyně odpovídala s největší vážností, i když jí moje otázka zřejmě otřásla. "Moudrost je hledat poznání o třetím nebi. Je toho mnohem více, než můžeš poznat v tomto životě, a je to třetí nebe, Království, o čem v tomto životě nejvíce kážeš. V budoucím věku se dozvíš o prvním nebi, ale znát to teď by pro tebe nebylo užitečné."
Rozhodl jsem se zapamatovat si chlad, který jsem před chvíli cítil a Moudrost pokývala hlavou, aby mi potvrdila toto rozhodnutí. "Ty jsi tak skvělý průvodce," musel jsem říci, protože mě celého zaplavovalo ocenění pro tohoto anděla. "Ty mě skutečně udržíš na správné cestě."
"To rozhodně udělám," odpověděla.
Byl jsem si jistý, že cítím lásku, jak vychází z anděla, lásku, která byla jedinečná, protože jsem ji nikdy necítil z jiných andělů, kteří dávali najevo zájem spíše z povinnosti než z lásky. Moudrost odpověděla na moje myšlenky, jako kdybych je vyslovil nahlas.
"Moudrost je milovat a nemohla bych být Moudrost, kdybych tě nemilovala. Je také moudrost vidět laskavost a přísnost Boží. Moudrost je milovat Ho a bát se Ho. Všechno ostatní je klamné. To je další lekce, kterou se musíš naučit." Mluvila se zřejmou vážností.
"Já to znám, mnohokrát jsem o tom učil," odpověděl jsem a poprvé jsem si pomyslel, že mne Moudrost zas až tak nezná.
"Jsem tvým průvodcem už dlouho a znám tvé učení. Ale ty se teď budeš učit, co něco z tvého učení znamená. Jak jsi mnohokrát říkal: Není to víra ve vaší mysli, ale víra ve vašem srdci, která přináší spravedlnost."
Omluvil jsem se a cítil jsem se zahanbený, že jsem vůbec pochyboval o Moudrosti. Laskavě přijala mou omluvu. Pak jsem si uvědomil, že jsem o ní pochyboval a provokoval ji ve většině svého života, často ke své škodě.

Druhá polovina lásky
"Je čas chválit Pána," pokračovala Moudrost, "a je čas ho ctít s největší bázní a respektem. Tak jako je čas sít a čas žnout a je moudrost znát čas pro obojí. Opravdová moudrost zná Boží časy. Vzala jsem tě sem, protože byl čas uctívat Pána ve slávě Jeho lásky. Teď půjdeme na jiné místo, protože je čas ho uctívat v bázni Jeho soudu. Dokud nebudeš znát obojí, můžeme být rozděleni."
"Chceš říct, že kdybych zůstal tady, v uctívání, mohl bych tě ztratit?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ano. Vždycky bych tě mohla navštívit, kdybych chtěla, ale naše cesty by se zřídka setkaly. Je těžké opustit tuto slávu a pokoj, ale tohle není úplné zjevení Krále. On je obojí - Lev z Judy a Beránek. Pro duchovní děti je Beránek. Pro dospělejší Lev z Judy. Pro ty opravdu dospělé je Lev i Beránek. Znal jsi to ve své mysli, ale teď to budeš znát ve svém srdci, protože se setkáš s Kristovou soudnou stolicí."

Návrat do bitvy
Než jsme opustili bránu zahrady, zeptal jsem se Moudrosti, jestli bych mohl jen na chvíli sedět a přemýšlet o tom, co jsem prožil. "Ano, můžeš," odpověděla, "ale znám lepší místo, kde bys to mohl udělat."
Následoval jsem Moudrost ven z brány a začali jsme scházet z hory. K mému překvapení bitva stále ještě pokračovala, ale ne už s takovou intenzitou. Stále dopadaly na nižší úrovně šípy odsouzení a urážek, ale většina nepřátelské hordy byla zuřivě napadána velkými bílými orly. Orli lehce vítězili.
Šli jsme dolů, až jsme byli téměř na úpatí. Těsně nad úrovněmi "Spasení" a "Posvěcení" byla úroveň "Vzdávání díků a chvála". Na tuto úroveň jsem si dobře vzpomínal, protože když jsem se na ni pokoušel poprvé vyšplhat, přišel jeden z největších nepřátelských útoků. Když jsme se tam dostali, další stoupání už bylo mnohem jednodušší, a když byl někdo zasažen, jeho zranění bylo velmi rychle uzdraveno.
Okamžitě, když mne nepřítel zaznamenal na této úrovni (nepřítel nemohl vidět Moudrost), snesla se na mne sprška šípů. Pomocí svého štítu jsem je odrazil tak lehce, že nepřítel přestal střílet. Jejich šípů ubývalo a nemohli si dovolit s nimi tak plýtvat.
Vojáci, kteří stále ještě bojovali z této úrovně, se na mne dívali s takovým úžasem a úctou, že jsem se cítil nepříjemně. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že z mé zbroje a štítu září Pánova sláva. Řekl jsem jim, aby bez zastavování šplhali na vrchol hory, že také mohou uvidět Pána. Když se rozhodli, že půjdou, spatřili Moudrost. Padli na zem a začali ji chválit, ale ona jim v tom zabránila a poslala je na jejich cestu.

Věrní
Byl jsem naplněn láskou k těmto vojákům, mnozí z nich byly ženy a děti. Měli v nepořádku zbroj, byli pokryti krví, ale nevzdali to. Byli radostní a odvážní. Řekl jsem jim, že si zaslouží mnohem více úcty než já, protože nesli největší břemeno bitvy a udrželi své pozice. Zdálo se, že mi nevěří, ale oceňovali, že jsem to řekl. Ale já jsem opravdu cítil, že je to pravda.
Na každé terase hory musel někdo být, jinak mohli přiletět supi a zanečistit ji svými zvratky a výkaly, takže by se tam nedalo stát. Na většině teras byli vojáci z různých denominací a hnutí, které zdůrazňovaly pravdu té určité úrovně. Byl jsem v rozpacích nad tím, jaký postoj jsem k některým z nich měl. Myslel jsem, že přinejlepším jsou "mimo", ale oni tu věrně stáli a čelili hroznému útoku nepřítele. Kdyby opustili své pozice, pravděpodobně bych nemohl stoupat na horu, jak jsem stoupal.
Některé z úrovní byly položeny tak, že z nich bylo možno vidět velkou část hory nebo bitevního pole, ale některé byly tak izolovány, že vojáci viděli jen svou vlastní pozici a vypadalo to, že vůbec nevědí o dalším průběhu bitvy. Byli tak zranění obviněním a urážkami, že když někdo sestoupil z vyšších úrovní a povzbuzoval je, aby stoupali výš, ani nechtěli. Ale když někteří začali sestupovat z vrcholu hory, odráželi Pánovu slávu, a vojáci poslouchali s velkou radostí a brzy začali sami stoupat s odvahou a odhodláním. Když jsem se na to díval, Moudrost nic moc neříkala, ale vypadala, že ji velmi zajímají moje reakce.

Odhalená skutečnost
Viděl jsem mnoho vojáků, jak sestupovali z vrcholu na všechny úrovně, aby ulehčili těm, kdo hájili pravdy. Jak přicházeli, každá úroveň začala zářit slávou, kterou přinášeli. Brzy začala celá hora zářit slávou, která oslepovala supy a démony. Za chvíli tu bylo tolik slávy, že jsem se na hoře cítil jako v zahradě.
Jakmile jsem byl znovu v Jeho přítomnosti, začal jsem děkovat a chválit Ho. Bylo těžké ovládnout slávu a emoce, které vycházely z mého nejhlubšího nitra. Začalo to být tak intenzivní, že jsem přestal. Moudrost stála vedle mne. Položila ruku na mé rameno a řekla: "Vešel jsi do Jeho bran s děkováním a na Jeho nádvoří s chvalami."
"Ale to bylo tak skutečné! Cítil jsem se, jakobych tam byl znovu!" vykřikl jsem.
"Byl jsi tam," odpověděla Moudrost. "To se teď nestalo reálnější než dříve, to ty jsi se stal skutečnější. Tak jako řekl Pán lotrovi na kříži DNES budeš se mnou v ráji, můžeš vstoupit do ráje kdykoliv. Pán, Jeho ráj a tato hora, všechno zůstává v tobě, protože On je v tobě. Ale to, co jsi předtím okoušel, se teď stalo pro tebe skutečností, protože jsi vystoupil na horu. Důvod, proč mne můžeš vidět a ostatní ne, není to, že jsi vstoupil někam, kde přebývám. Je to ta realita, kterou znali proroci a která jim dodávala velkou smělost, i když stáli sami proti armádám.


Smrtelná léčka
Pak jsem se díval dolů na masakr a na pomalu ustupující nepřátelskou armádu. Za mnou stále více slavných bojovníků obsazovalo svá místa na hoře. Věděl jsem, že je jich teď dost, aby zaútočili a zničili, co zbývalo z nepřátelské armády. "Ještě ne," řekla Moudrost. "Podívej se támhle." Podíval jsem se, kam ukazovala, ale sláva, která vyzařovala z mé zbroje tak oslňovala moje oči, že jsem nic neviděl. Pak jsem v údolí nejasně zahlédl nějaký pohyb.
Nemohl jsem nic rozeznat. Požádal jsem Moudrost, aby mi dala něco, čím bych si přikryl zbroj, abych lépe viděl. Podala mi omšelý kabát. "Co je to?" ptal jsem se tak trochu uražený jeho všedností. "To je Pokora," řekla Moudrost. "Bez toho nikdy dobře neuvidíš." Váhavě jsem si ho oblékl a najednou jsem mohl vidět mnoho věcí, které jsem předtím neviděl. Podíval jsem se do údolí na pohyb, který jsem předtím zahlédl. K mému úžasu tam byl celý prapor nepřátelské hordy, který čekal v záloze, až někdo přijde z hory.
"Co je to za armádu?" zeptal jsem se. "A jak mohla z bitvy vyjít neporušená?"
"To je Pýcha," vysvětlovala Moudrost. "Nepřítel, kterého je nejtěžší vidět, když jsi byl ve slávě. Ti, kteří odmítnou obléknout tento plášť, budou velmi trpět z ruky tohoto zrádného nepřítele."
Podíval jsem se na horu a viděl jsem mnoho slavných bojovníků, jak scházejí, aby zaútočili na zbytky nepřátelské hordy. Nikdo z nich neměl plášť pokory a nikdo neviděl nepřítele, který byl připraven napadnout je zezadu. Rozběhl jsem se, abych je zastavil, ale Moudrost mne zadržela. "Nemůžeš to zastavit. Jen vojáci, kteří nosí plášť, mohou rozpoznat tvou autoritu. Pojď se mnou. Je ještě něco, co ti musím ukázat, než budeš moci pomáhat vést velkou bitvu, která přijde."


Základ slávy
Moudrost mne vedla dolů, na nejnižší úroveň, nazvanou "Spasení". "Myslíš si, že je to nejnižší úroveň," prohlásila Moudrost, "ale tohle je základ celé hory. Při jakékoliv cestě je první krok ten nejdůležitější a obvykle nejtěžší. Bez Spasení by nebyla hora."
Byl jsem zděšený, když jsem viděl masakr na této úrovni. Každý voják byl velice těžce zraněný, ale nikdo nebyl mrtvý. Mnozí stěží viseli na okraji. Někteří vypadali, že každou chvíli mohou spadnout, ale nikdo nepadal. Všude byli andělé a pomáhali vojákům s tak velkou radostí, že jsem se zeptal: "Proč jsou tak šťastní?"
"Andělé viděli odvahu, jakou mají tihle vojáci, aby se udrželi. Mnozí nikdy nezašli dále, ale přesto se nikdo nevzdal. Brzy budou uzdraveni a pak uvidí slávu zbytku hory a začnou stoupat. Tihle budou velcí bojovníci v bitvě, která přijde."
"Ale nebylo by pro ně lepší, kdyby šli na horu s námi ostatními?" namítl jsem, když jsem viděl, v jakém jsou stavu.
"Bylo by to lepší pro ně, ale ne pro tebe. Když zůstali tady, bylo pro tebe jednodušší stoupat, protože na ně směřoval největší nepřátelský útok. Jen málo z těch, kteří byli na vyšších úrovních, vycházelo, aby pomohli dalším se dostat na horu, ale tihle to dělali. I když se sami sotva drželi, natahovali se, aby ostatní přitáhli nahoru. Ve skutečnosti se mnoho mocných bojovníků dostalo na horu právě pomocí těchto věrných. Tohle nejsou menší hrdinové než ti, kteří byli na vrcholu. Přinášeli do nebe velkou radost, protože stále vedli další ke spasení. Proto chtěli všichni andělé v nebi přijít, aby jim sloužili, ale jen těm nejvýznamnějším to bylo dovoleno."
Znovu jsem se velice zastyděl, jaký postoj jsem měl k těmto velkým svatým. Mnozí z nás jsme jimi pohrdali, když jsme stoupali na vyšší úrovně. Během bitvy udělali mnoho chyb, ale také projevovali více pastýřského srdce, než my ostatní. Pán by opustil devadesát devět, aby šel hledat jednu ztracenou. Stáli na místě, odkud mohli stále dosahovat ztracené, a za to draze platili. Chtěl jsem jim také pomáhat, ale nevěděl jsem, kde začít.
Moudrost řekla: "Je správné, že jim chceš pomáhat, ale více jim pomůžeš, když budeš dělat to, k čemu jsi povolaný. Oni budou brzy uzdraveni a budou rychle stoupat na horu. Připojí se k tobě v bitvě. To jsou ti neohrožení, kteří nikdy neutečou před nepřítelem."


Moc pýchy
Přemýšlel jsem o tom, že sestupování z hory mne naučilo tolik, jako stoupání nahoru, když mou pozornost upoutal řev z bitevního pole. Teď tam byly tisíce mocných bojovníků, kteří šli zaútočit na zbytky nepřátelské hordy. Nepřítel se rozutekl všemi směry, kromě jednoho praporu - Pýchy. Úplně nezpozorován kráčel těsně za bojovníky a chystal se vypustit spršku šípů. Pak jsem si všiml, že tito mocní bojovníci neměli zezadu žádnou zbroj. Byli úplně odkrytí a vystaveni všemu, co je mohlo zasáhnout.
Moudrost pak poznamenala: "Vyučoval jsi, že zezadu není zbroj. To znamená, že budeš zranitelný, když se obrátíš zády k nepříteli. Ale nikdy jsi neviděl, jak se staneš zranitelným, jestli postupuješ dopředu v pýše."
Mohl jsem pouze přikývnout. Bylo pozdě cokoliv udělat. Nemohl jsem unést ten pohled, ale Moudrost řekla, že musím. Ohromeně jsem viděl, že když šípy pýchy zasáhly bojovníky, ani si toho nevšimli. Ale nepřítel pokračoval ve střílení. Bojovníci krváceli a rychle slábli, ale neuvědomovali si to. Brzy byli příliš slabí, než aby unesli své meče a štíty. Vyhlásili, že už je nepotřebují, a odložili je. Pak začali svlékat všechnu svou zbroj, že už ji také nepotřebují.
Pak se objevila další nepřátelská divize a rychle se přibližovala. Jmenovala se Velké oklamání. Vystřelili velké množství šípů, které všechny zasáhly cíl. Pak jsem uviděl, jak jen několik démonů oklamání odvádí tuto kdysi velkou armádu nádherných bojovníků. Zavedli je do různých zajateckých táborů pojmenovaných podle různých nauk démonů. Byl jsem v úžasu, jak tahle velká armáda spravedlivých byla úplně zničena a oni si stále ještě vůbec neuvědomili, co se jim stalo. "Jak mohou být ti, kteří byli tak silní, kteří prošli celou cestu až na vrchol hory, ti, kteří viděli Pána, tak zranitelní?" vyhrkl jsem.
"Ze všech nepřátel je nejtěžší uvidět Pýchu a ona se vždycky plíží za tebou," naříkala Moudrost. "Určitým způsobem jsou ti, kteří se dostali nejvýše, v největším nebezpečí, že spadnou. Vždycky si musíš pamatovat, že v tomto životě můžeš kdykoliv spadnout z kterékoliv úrovně. Dávej pozor ty, který stojíš, abys nepadl. Když si myslíš, že je nejmenší nebezpečí, že padneš, je ve skutečnosti největší. Většina lidí padla hned po velkém vítězství."


Moudrost pro boj
"Jak se můžeme chránit, aby na nás takhle nezaútočili?" zeptal jsem se.
"Stůj blízko mne, ptej se Pána před každým větším rozhodnutím, stále měj tento plášť a nepřítel tě nikdy nebude moci oslepit, jako to udělal těmhle."
Podíval jsem se na svůj plášť. Vypadal tak všedně a nevýznamně. Věděl jsem, že v něm vypadám spíš jako bezdomovec než jako bojovník. Moudrost odpověděla, jako kdybych to vyslovil nahlas: "Pán je blíž bezdomovcům než princům. Skutečnou sílu máš jen do té míry, jak chodíš v Boží milosti, a On dává milost pokorným. Žádná nepřátelská zbraň nepronikne pláštěm, protože nic nepřemůže Jeho milost. Dokud nosíš plášť jsi bezpečný před takovým útokem."
Pak jsem se podíval, kolik vojáků ještě zůstalo na hoře. Byl jsem šokován, jak málo. Pak jsem si všiml, že všichni měli plášť pokory. "Jak to?" vyzvídal jsem.
"Když viděli bitvu, které jsi byl právě svědkem, všichni přišli ke mně pro pomoc a já jsem jim dala jejich pláště," odpověděla Moudrost.
"Ale já jsem myslel, že jsi byla celý ten čas se mnou."
"Jsem se všemi, kteří pevně kráčejí v Otcově vůli," řekla Moudrost.
"Ty jsi Pán," vykřikl jsem.
"Ano," odpověděla, "řekla jsem ti, že tě nikdy nezanechám ani neopustím. Jsem se všemi svými bojovníky, jako jsem s tebou. Budu s tebou, kdykoliv budeš chtít naplnit mou vůli a budeš potřebovat moudrost." Pak zmizela.


Hodnost v Království
Opustil jsem velkou skupinu andělů, kteří sloužili zraněným na úrovni "Spasení". Když jsem míjel anděly, poklekli na jedno koleno a dávali mi najevo největší úctu. Nakonec jsem se jednoho z nich zeptal, proč to dělají, když i ten nejmenší je mocnější než já. "Protože máš plášť," odpověděl. "To je nejvyšší postavení v Království."
"Vždyť je to jen obnošený kabát," odporoval jsem.
"Ne!" řekl anděl. "Jsi oblečený v Boží milost. Není větší moc než tato."
"Ale nás jsou tu tisíce, kteří máme stejný plášť. Jak to může představovat postavení?"
"Vy jste hroziví bojovníci, synové a dcery Krále. On nosil stejný plášť, když chodil po zemi. Dokud ho budeš mít na sobě, není moc na nebi ani na zemi, která by před tebou obstála. Každý na nebi i v pekle ho pozná. My jsme Jeho služebníci, ale On ve vás přebývá a vy jste oblečeni v Jeho milost."
Nějak jsem věděl, že kdybych neměl plášť a kdyby moje nádherná zbroj byla odkrytá, postoj andělů a jejich chování ke mně by určitě pozvedlo mou pýchu. Bylo jednoduše nemožné být pyšný nebo arogantní, když měl člověk na sobě tak obnošený, ošuntělý kabát. Moje důvěra v plášť rychle rostla.

Návrat orlů
Pak jsem zahlédl na obzoru velký blížící se bílý mrak. Už jenom když jsem ho viděl, vzrostla ve mně naděje. Celou atmosféru to naplnilo nadějí, jako když sluneční paprsky zaženou temnotu noci. Když se mrak přiblížil, rozpoznal jsem velké bílé orly, kteří vylétli od stromu života. Začali přistávat na horu a sedali si na každou úroveň za skupinami bojovníků.
Opatrně a s bázní jsem se přiblížil k jednomu z orlů, který přistál blízko mě. Jeho přítomnost byla hrozivá. Když se na mne podíval svým pronikavým pohledem, věděl jsem, že bych před ním nemohl nic ukrýt. Jeho pohled byl tak ohnivý a rozhodný, že když jsem se díval do jeho očí, přeběhl mi mráz po zádech. Než jsem se stačil zeptat, odpověděl mi.
"Chceš vědět, kdo jsme. My jsme skrytí proroci, byli jsme zachováni pro tuto hodinu. My jsme oči těch, kterým byla dána mocná nebeská zbroj. Viděli jsme všechno, co dělá Pán, a také všechno, co chystá proti vám nepřítel. Proletěli jsme celou zemi a společně víme všechno, co je třeba vědět pro bitvu."
"Neviděli jste tu bitvu před chvílí?", zeptal jsem se tak rozhněvaně, jak jsem se jenom odvážil. "To jste nemohli pomoci těm bojovníkům, kteří byli zajati?"
"Ano, všechno jsme to viděli a mohli jsme jim pomoci, kdyby to chtěli. Ale oni by naši pomoc odmítli. My můžeme bojovat jen v bitvách, kde velí Otec, a můžeme pomáhat jen těm, kteří v nás věří. Jenom ti, kteří nás přijímají jako ty, kdo jsme, jako proroky, mohou dostat odměnu proroků, nebo mít užitek z naší služby. Ti, co byli napadeni ze zálohy, neměli plášť, jaký nosíš, a bez pláště nemohou rozumět, kdo jsme. Všichni potřebujeme jeden druhého, včetně těch, kteří jsou stále ještě zranění, a také včetně mnohých dalších, které ještě neznáš."

Srdce orla
Když jsem mluvil s orlem, začal jsem velice rychle přemýšlet jako on. Po tom krátkém rozhovoru jsem viděl do orlova srdce a znal jsem ho, jako znal on mne. Orel to poznal.
"Máš některé z našich darů," řekl orel. "Ale nejsou moc dobře rozvinuté. Příliš jsi je neužíval. Jsme tu, abychom probudili ty dary v mnohých z vás a naučili vás je používat. V tomto směru musí být naše komunikace jasná. Musí být jasná, jinak bychom měli mnoho zbytečných ztrát, nehledě k tomu, že bychom ztratili hodně velkých příležitostí k vítězství."
"Odkud jste právě přiletěli?" zeptal jsem se.
"Jíme hady," odpověděl orel. "Nepřítel je náš chléb. Naší potravou je činit Otcovu vůli, to znamená ničit ďáblovo dílo. Každý had, kterého jsme snědli, pomáhá rozšířit naše vidění. Každá nepřátelská pevnost, kterou zboříme, nás posílí tak, že pak můžeme letět výše a zůstat ve vzduchu déle. Letíme z hostiny, požírali jsme hady hanby, kteří svazovali mnoho vašich bratrů a sester. Brzy tu budou. Přicházejí s orly, které jsme tam nechali, aby jim ukázali cestu a ochránili je před dalšími nepřátelskými útoky."
Orli si byli velmi jisti sami sebou, ale nebyli domýšliví. Věděli, kdo jsou a k čemu byli povoláni. Také znali nás a budoucnost. Jejich sebedůvěra mne uklidnila, ale ještě více zraněné, kteří stále leželi všude okolo nás. Ti, kteří byli před chvílí tak slabí, že nemohli mluvit, teď seděli a poslouchali můj rozhovor s orlem. Dívali se na něho jako ztracené dítě na rodiče, který je právě našel.


Vítr Ducha
Když se orel díval na zraněné, jeho výraz obličeje se změnil. Místo přísné rozhodnosti, před kterou jsem stál před chvílí, měl teď výraz jako mírný, soucitný starý dědeček. Orel otevřel svá křídla a začal jimi jemně mávat. Zvedl se osvěžující vánek, který ovíval zraněné. Cítil jsem, že s každým závanem roste síla a jasnost mysli. Brzy zranění stáli a chválili Boha s takovou opravdovostí, že mi to vhánělo do očí slzy. Znovu jsem pocítil velkou hanbu, že jsem se díval s takovým despektem na ty, kteří stáli na téhle úrovni. Vypadali tak slabí a hloupí v očích nás, kteří jsme vystupovali na horu, ale oni museli snášet mnohem více než my a zůstali věrní. Bůh je zachoval a oni Ho milovali velikou láskou.
Podíval jsem se na horu: všichni orli jemně mávali svými křídly. Všichni na hoře byli osvěženi vánkem a začali chválit Pána. Zpočátku chvály z jednotlivých úrovní příliš neladily, ale za chvíli všichni zpívali v úplné harmonii. Nikdy jsem na zemi neslyšel nic tak nádherného. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Brzy jsem rozpoznal, že je to stejná chvála jako v zahradě, ale teď byla mnohem plnější a bohatší. Poznal jsem, že to bylo proto, že jsme chválili ve skutečné přítomnosti našich nepřátel, v temnotě a zlu, které obklopovaly horu.
Nevěděl jsem, jestli chvála trvala hodiny, dny nebo minuty, ale v jednom okamžiku orli přestali mávat křídly a skončilo to. "Proč jste přestali?" zeptal jsem se orla, se kterým jsem předtím mluvil.
"Protože už jsou zdraví," řekl a ukázal na zraněné, kteří všichni stáli a vypadali, že jsou v bezvadné kondici. "Opravdová chvála může uzdravit každé zranění," dodal.
"Prosím, začněte ještě," žadonil jsem.
"Ještě to budeme dělat mnohokrát, ale není na nás, abychom rozhodovali, kdy. Ten vánek, který jste cítili, byl Duch svatý. On vede nás, ne my Jeho. Uzdravil zraněné a začal přinášet jednotu, která je potřebná pro bitvy, co přijdou. Opravdová chvála také vylévá vzácný olej na Hlavu, Ježíše, pak stéká dolů na celé tělo a činí nás jedno s Ním a s ostatními. Nikdo, kdo je s Ním jedno, nezůstane zraněný nebo nečistý. Jeho krev je čistý život, který vytéká, když se k Němu připojujeme. Když se připojujeme k Němu, připojujeme se také ke zbytku těla a Jeho krev protéká skrze nás všechny. Není to tak, že když je nějaká část tvého těla zraněná, přikryješ ránu, aby krev mohla protékat a přinesla obnovu? Když je zraněná nějaká část Jeho těla, musíme se s ní spojit v jednotě, dokud není plně obnovená. Všichni jsme v Něm jedno."
Euforie z chval stále přetrvávala, takže toto malé vyučování mi připadalo jako nejhlubší, jaké jsem kdy slyšel, i když jsem to znal a sám jsem to učil. Když Duch svatý vane, každé slovo se zdá být slavné, bez ohledu na to, jak je jednoduché. Také mne naplňovalo takovou láskou, že jsem měl chuť každého obejmout, včetně přísného starého orla. Pak jsem si náhle vzpomněl na mocné bojovníky, kteří byli zajati. Orel to vycítil, ale nic neříkal. Stále se na mne pozorně díval. Nakonec jsem promluvil nahlas: "Můžeme znovu získat ty, kteří už byli ztraceni?"

Zraněné srdce Krále
"Ano, je správné, že tohle cítíš," řekl orel. "Nejsme úplní a naše chvála není úplná, dokud celé tělo není obnoveno. I v té nejslavnější chvále, i v nejopravdovější přítomnosti Krále budeme pociťovat tuto prázdnotu, dokud nebudeme jedno, protože náš Král to také cítí. Všichni se trápíme pro naše zajaté bratry, ale ještě více pro srdce Krále. Jako když miluješ všechny své děti, ale trápíš se pro jedno, které je nemocné nebo zraněné, On také miluje všechny své děti, ale zranění nebo zajatí mají teď více Jeho pozornosti. Pro Něho nesmíme skončit, dokud nebude všechno obnoveno. Dokud jsou někteří zranění, On je zraněný."

Víra, která přenáší hory
Seděl jsem vedle orla a přemýšlel jsem o tom, co řekl. Nakonec jsem se zeptal: "Já vím, že skrze tebe ke mně mluví Moudrost, protože když mluvíš, slyším její hlas. Byl jsem si velice jistý sám sebou před tou bitvou, ale klidně mne mohli odvést, tak jako odvedli je, a byl bych s nimi také zajatý, kdyby mne Moudrost nezastavila. Vyšel jsem spíše z nenávisti k nepříteli než s touhou vysvobodit bratry, i když to byla část mého motivu. Od té doby, co jsem vyšel na horu a bojoval jsem v té velké bitvě, si myslím, že většinu dobrých věcí, které jsem dělal, jsem dělal se špatnými motivy, a mnoho špatných věcí jsem dělal s dobrými motivy. Čím více jsem se naučil, tím méně jsem si sám sebou jistý."
"Musel jsi být s Moudrostí dlouhou dobu," řekl orel.
"Byla se mnou dost dlouhou dobu, než jsem v ní rozpoznal Pána, ale obávám se, že většinu toho času jsem jí odporoval. Nějak si myslím, že mi chybí něco moc důležitého, něco, co musím mít, než půjdu do bitvy, ale nevím, co to je."
Velké orlí oči byly teď ještě pronikavější a pak orel odpověděl: "Znáš také hlas Moudrosti, když mluví ke tvému srdci. Učil ses dobře, protože máš plášť. To, co teď cítíš, je pravá víra."
"Víra!" vykřikl jsem. "Mluvím o vážných pochybách."
"To je moudré, že o sobě pochybuješ. Ale pravá víra závisí na Bohu, ne na tobě nebo na tvé víře. Jsi blízko druhu víry, která pohne touto horou, a pohnout jí musí. Musí být přenesená na místo, kde ještě nebyla. Ale máš pravdu. Stále postrádáš něco velmi důležitého. Musíš ještě mít velké zjevení Krále. I když jsi vystoupil až na vrchol hory a přijal jsi cestou z každé pravdy, i když jsi stál v Jeho zahradě a okoušel Jeho bezpodmínečnou lásku, i když jsi teď viděl mnohokrát Jeho Syna, stále rozumíš jen části Boží rady a to ještě jen povrchně."
Věděl jsem, že je to tak pravdivé, že bylo pro mne potěšující to slyšet. "Posuzoval jsem špatně tolik lidí a tolik situací. Moudrost mi mnohokrát zachránila život, ale její hlas je stále ve mně velmi tichý a hluk mých vlastních myšlenek a pocitů velmi hlasitý. Skrze tebe slyším mluvit Moudrost mnohem hlasitěji než ve svém srdci, takže vím, že musím zůstat blízko tebe."
"Jsme tady, protože nás potřebujete," odpověděl orel, "a také jsme tady, protože my potřebujeme vás. Byly ti dány dary, které já nemám, a já zase mám dary, které nemáš ty. Ty jsi prožil věci, které já jsem nepoznal, a já jsem zase zažil věci, o kterých nic nevíš ty. Orli vám byli dáni až do konce a vy jste byli dáni nám. Na čas budu blízko tebe a pak místo mne přijde jiný orel. Každý orel je jiný. Pánova tajemství známe všichni dohromady, ne každý zvlášť."

Dveře pravdy
Pak orel vzlétl ze skály, na které seděl, a vznesl se nad okraj naší úrovně. "Pojď," řekl. Jak jsem šel za ním, uviděl jsem schody, které vedly úplně dolů na úpatí hory. Byly tam malé dveře.
"Proč jsem je dřív neviděl?" zeptal jsem se.
"Když přijdeš poprvé na horu, nezůstáváš na téhle úrovni dost dlouho, aby ses díval kolem sebe," odpověděl.
"Jak to víš? Tys tu byl, když jsem přišel poprvé na horu?"
"Věděl bych to, i kdybych tu nebyl, protože každý, kdo mine tyto dveře, to dělá ze stejného důvodu, ale ve skutečnosti jsem tu byl," odpověděl. "Byl jsem jedním z těch vojáků, které jsi tak rychle minul, když jsi šplhal na horu."
Najednou jsem v něm poznal člověka, kterého jsem potkal brzy po svém obrácení, měl jsem s ním několik rozhovorů. Pak pokračoval: "Nejdřív jsem chtěl jít za tebou. Byl jsem na té úrovni už tak dlouho, že jsem potřeboval změnu. Ale prostě jsem nemohl opustit ty ztracené duše, co jsem se stále pokoušel přivést sem. Když jsem se nakonec vydal Pánu a rozhodl jsem se, že budu činit Jeho vůli, ať už to bude znamenat jít nebo zůstat, objevila se u mne Moudrost a ukázala mi ty dveře. Řekla, že je to zkratka na vrchol. Tak jsem se dostal na vrchol dřív než ty a byl jsem proměněn v orla."
Pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl dveře jako tyto na několika úrovních, dokonce jsem do některých nahlédl a vzpomínám si, jak ohromený jsem byl tím, co jsem viděl. Ale nikdy jsem do žádných moc daleko nešel, protože jsem byl příliš zaměstnaný bitvou a tím, jak jsem se snažil dostat na vrchol. "To jsem mohl vejít do kterýchkoli z těch dveří a dostat se přímo na vrchol?" zeptal jsem se.
"To zas není tak jednoduché," řekl orel a vypadal trochu podrážděně. "Za každými dveřmi je více cest, jedna vede na vrchol." Očividně znal mou další otázku, proto pokračoval: "Ty ostatní vedou na další úrovně hory. Otec je připravil, aby si každý mohl vybrat tu, kterou mu určovala jeho úroveň zralosti, tu, kterou potřebuje."
"Neuvěřitelné! Jak to udělal?" pomyslel jsem si, ale orel četl mé myšlenky.
"To je velmi jednoduché," odpověděl, jako kdybych mluvil nahlas. "Duchovní zralost je vždycky určována ochotou obětovat své vlastní touhy zájmům Království nebo pro druhé."
Přemýšlel jsem o všem, co bylo řečeno. Nějak jsem věděl, že musím vstoupit do dveří přede mnou, a že by bylo moudré naučit se všemu, co mohu, od někoho, kdo tam byl přede mnou a kdo si očividně vybral správné dveře na vrchol.
"Nešel jsem přímo na vrchol a také nikdo, koho jsem potkal," pokračoval orel. "Ale došel jsem tam rychleji než mnozí, protože když jsem bojoval na úrovni Spasení, naučil jsem se hodně o sebeobětování. Ukázal jsem ti ty dveře, protože nosíš plášť a stejně bys je našel. Ale čas je krátký a já jsem tady, abych ti pomohl rychle dozrát. Na každé úrovni jsou dveře a každé vedou k pokladům, které jsou nad tvoje pochopení. Nemůžeš si je fyzicky odnést, ale každý poklad, který vezmeš do svých rukou, zůstane ve tvém srdci. Tvé srdce má být domem Božích pokladů. V okamžiku, kdy znovu vyjdeš na vrchol, ve tvém srdci budou poklady cennější než všechny poklady na zemi. Nikdy ti nebudou odňaty, ale budou tvoje navěky, protože jsou Boží. Běž rychle. Bouřkové mraky houstnou a velká bitva se blíží."
"Půjdeš se mnou?" zeptal jsem se.
"Ne," odpověděl, "moje místo je tady. Musím ještě hodně pomáhat těm, kteří byli zranění. Ale ještě se tu uvidíme. Než se vrátíš, potkáš hodně mých bratrů a sester orlů, kteří ti budou schopni pomoci více než já, na místě, kde je potkáš."

Nebeské poklady
Moc jsem si orla zamiloval a bylo pro mne velmi těžké ho opustit. Byl jsem rád, že se znovu uvidíme. Teď mne dveře přitahovaly jako magnet. Otevřel jsem je a vešel jsem. Sláva, kterou jsem spatřil, mne tak omráčila, že jsem okamžitě padl na kolena. Zlato, stříbro a drahokamy tu byly mnohem nádhernější než cokoliv, co jsem kdy viděl na zemi. Místnost byla tak velká, že se zdálo, že je bez konce. Podlaha byla stříbrná, sloupy zlaté a strop byl z čistých diamantů, které zářily všemi barvami, které jsem znal, a mnoha, které jsem neznal. Všude byl bezpočet andělů, byli oblečeni do různých rouch a uniforem ne pozemského původu.
Vykročil jsem dál do místnosti a andělé se mi ukláněli na pozdrav. Jeden se přiblížil a přivítal mne jménem. Vysvětlil mi, že mohu jít kamkoliv v místnosti a vidět všechno, co jen chci. Nic není odepřeno těm, kdo vstoupí.
Nemohl jsem promluvit, jak jsem byl přemožený tou nádherou. Pak jsem si pomyslel, že je tu ještě krásněji než v zahradě. Anděl překvapeně odpověděl: "Tohle je zahrada! Tohle je jeden z pokojů v domě tvého Otce. My jsme tví služebníci."
Jak jsem kráčel, šla za mnou velká skupina andělů. Otočil jsem se a zeptal jsem se vůdce, proč to dělají. "Protože máš plášť," řekl. "My jsme ti byli přiděleni, abychom ti sloužili tady a v bitvě, která přijde."
Nevěděl jsem, co mám s nimi dělat, tak jsem šel dál. Přitahoval mne velký modrý kámen, který vypadal, jakoby měl v sobě slunce a mraky. Když jsem se ho dotkl, zaplavily mne stejné pocity, jako když jsem jedl ovoce ze stromu života. Cítil jsem energii, velkou jasnost mysli a velkou lásku ke každému a ke všemu. Uviděl jsem Pánovu slávu. Čím déle jsem se držel kamene, tím více slávy přibývalo. Nechtěl jsem pustit kámen, ale sláva byla teď tak intenzivní, že jsem se musel otočit.
Pak jsem uviděl krásný zelený kámen. "Co je v támhletom?" zeptal jsem se anděla, který stál nejblíž.
"Všechny tyto kameny jsou poklady spasení. Ty ses teď dotýkal nebeského Království a támhleten je obnovení života," řekl.
Když jsem se dotkl zeleného kamene, uviděl jsem zemi v bohatých a podivuhodných barvách. Čím déle jsem se ho držel, tím byly barvy bohatší a také rostla moje láska k tomu, co jsem viděl. Všechny živé věci teď byly v takovém stupni harmonie, jako jsem nikdy dosud nespatřil. Pak jsem uviděl Pánovu slávu ve stvoření. Stále to rostlo, dokud jsem se neodvrátil, protože to bylo tak intenzivní.
Neměl jsem představu, jak dlouho už tu jsem. Uvědomil jsem si, že moje poznání Pána a Jeho stvoření podstatně vzrostlo jen tím, že jsem se dotkl dvou kamenů, a tady jich bylo mnohem, mnohem více. Bylo tu toho více, než může člověk přijmout za celý život. "Kolik je tu pokojů?" zeptal jsem se anděla.
"Pokoje jako tenhle jsou na každé úrovni hory, na kterou jsi šplhal."
"Jak může někdo prožít všechno, co je jen v jednom z nich, natož ve všech?" zeptal jsem se.
"Máš na to věčnost. Pokladů obsažených v nejzákladnějších pravdách o Pánu Ježíši je dost na to, aby ti vydržely na mnoho pozemských životů. Nikdo nemůže poznat v jednom životě, co je možné znát ani o jedné z nich, ale musíš si vzít, co potřebuješ, a jít dál."
Znovu jsem si vzpomněl na pokračující bitvu a na zajaté bojovníky. Nebyla to moc příjemná myšlenka na tak slavném místě, ale věděl jsem, že mám věčnost na to, abych sem znovu přišel, ale jen krátký čas na to, abych našel svou cestu na vrchol hory a vrátil se do bitvy.
Obrátil jsem se k andělu: "Musíš mi pomoci najít dveře, které vedou na vrchol."
Anděl vypadal zmateně: "My jsme tví služebníci," odpověděl, "ale ty nás musíš vést. Celá tahle hora je pro nás tajemstvím. My všichni toužíme poznat to velké tajemství. Až opustíme tuto místnost, o které jsme jen začali něco vědět, budeme se učit ještě víc než ty."
"Víte, kde jsou všechny ty dveře?" zeptal jsem se.
"Ano, ale nevíme, kam vedou. Některé vypadají velice lákavě, některé jsou obyčejné a některé vypadají dokonce odpudivě. Jedny jsou strašlivé."
"Na tomhle místě že jsou dveře, které vypadají odpudivě?" nevěřícně jsem se zeptal. "A jedny že jsou dokonce strašlivé? Jak je to možné?"
"Nevíme, ale mohu ti je ukázat," odpověděl.
"Prosím, ukažte mi je," řekl jsem.
Chvíli jsme šli a míjeli jsme nevýslovné poklady. Bylo pro mne velmi těžké se u nich nezastavit a nedotknout se jich. Bylo tu také mnoho dveří, na kterých byly různé biblické pravdy. Když anděl některé nazval "lákavé", ve skutečnosti vůbec nevystihl jejich přitažlivost. Moc jsem chtěl do každých vstoupit, ale byl jsem tak zvědavý na ty "strašlivé", že jsem se udržel. Pak jsem je uviděl. "Strašlivé" bylo také dost nevýstižné. Sevřela mne taková hrůza, že jsem ztratil dech.

Milost a pravda
Odvrátil jsem se od dveří a rychle jsem couvl. Blízko byl nádherný červený kámen, skoro jsem se na něj vrhl, abych na něho položil ruce. Okamžitě jsem se ocitl v Getsemanské zahradě ve chvíli, kdy se Pán Ježíš modlil. Agonie, kterou jsem spatřil, byla ještě strašnější než dveře. Šokován jsem odtrhl své ruce od kamene a vyčerpaně jsem upadl na podlahu. Toužil jsem vrátit se k modrému nebo k zelenému kameni, ale musel jsem získat zpět svou energii a orientační smysl. Hned všude kolem mne byli andělé a sloužili mi. Dostal jsem nápoj, který mi začal vracet sílu. Brzy jsem byl natolik silný, že jsem mohl vstát a jít zpátky k dalším kamenům. Ale ten kratičký pohled na Pánovu modlitbu mne zastavil.
"Co to bylo?" zeptal jsem se.
"Když se dotýkáš kamenů, můžeme vidět část z toho, co vidíš ty, a cítit, co cítíš," řekl anděl. "Víme, že všechny tyto kameny jsou velké poklady a že v nich jsou neocenitelná zjevení. Na okamžik jsme zahlédli Pánovu agonii před Jeho ukřižováním a krátce jsme pocítili to, co On cítil tu strašlivou noc. Je pro nás velmi těžké pochopit, jak mohl Bůh takhle trpět. Pomáhá nám to mnohem více docenit, jaká čest je pro nás, že můžeme sloužit vám, pro které to udělal."
Andělova slova byla jako úder blesku přímo do mé duše. Bojoval jsem ve velké bitvě. Vystoupil jsem na vrchol hory. Duchovní realita byla pro mne už tak běžná, že jsem stěží zaznamenával anděly, mohl jsem mluvit s velkými orly téměř na jejich úrovni, ale nebyl jsem schopen snést ani na krátký okamžik utrpení mého Krále bez toho, abych nechtěl utéct k příjemnějším zážitkům. "Nemohu tu být," téměř jsem křičel, "já, mnohem víc než kdokoliv jiný si zasloužím být vězeň toho zlého!"
"Pane," řekl anděl nesměle, "my víme, že nikdo se sem nedostane, protože by si to zasloužil. Jsi tady, protože jsi byl vybrán ještě před založením světa k určitému cíli. Nevíme k jakému, ale je opravdu velký pro každého, kdo je na hoře."
"Díky. Pomohl jsi mi. Toto místo mne tak rozrušilo, že emoce málem ovládly moje myšlení. Máš pravdu. Nikdo tu není, protože by toho byl hoden. Ve skutečnosti čím výše jsme stoupali na horu, tím méně jsme si zasloužili tu být a tím více milosti jsme potřebovali. Jak jsem se vůbec poprvé dostal na horu?"
"Milost," odpověděl můj anděl.
"Jestli mi chceš pomoci," řekl jsem pak, "opakuj mi to pokaždé, když mne uvidíš ve zmatku nebo beznaději. Tomu slovu rozumím lépe než čemukoliv jinému a vždycky přináší světlo do mé duše. Teď musím jít zpátky k červenému kameni. Vím už, že je to největší poklad v tomhle pokoji, a nesmím odejít, dokud nebudu mít ten poklad ve svém srdci," řekl jsem to s mnohem větší rozhodností, než jsem ve skutečnosti cítil, ale přesto jsem věděl, že je to pravda.

Pravda milosti
Čas, který jsem strávil u červeného kamene, byl pro mne nejbolestivější v mém životě. Mnohokrát jsem už to prostě nemohl snést a musel jsem odtáhnout svou ruku. Několikrát jsem šel k modrému nebo k zelenému kameni, abych občerstvil svou duši, než jsem se vrátil. Bylo pro mne nesmírně těžké se vracet k červenému kameni, ale moje láska a úcta k Pánovi tím vzrůstala mnohem více než cokoliv, co jsem se kdy naučil nebo poznal.
Nakonec, když Otcova přítomnost opustila Ježíše na kříži, už jsem to nemohl unést. Stáhl jsem ruce. Mohl jsem říci, že andělé, kteří to vše se mnou prožívali, plně souhlasili. Už jsem se nemohl přimět znovu se dotknout červeného kamene. Nechtěl jsem už ani jít zpátky k modrému kameni. Ležel jsem na zemi a plakal jsem nad tím, čím Pán musel projít. Také jsem plakal, protože jsem Ho opustil jako Jeho učedníci. Tak jako oni jsem Ho zradil, když mne nejvíce potřeboval.
Po chvíli, která se zdála jako několik dní, jsem otevřel oči. Za mnou stál jiný orel. Před ním byly tři kameny, modrý, zelený a červený. "Sněz je," řekl. Když jsem to udělal, celá moje bytost byla obnovená a mou duši zaplavila velká radost a velká střízlivost.
Když jsem vstal, uviděl jsem stejné tři kameny v rukojeti mého meče a také na obou mých ramenech. "Jsou teď navždy tvoje," řekl orel. "Nemohou ti byt odňaty, ani je nemůžeš ztratit."
"Ale já jsem u toho posledního nevydržel do konce," odporoval jsem.
"Jedině Kristus mohl vydržet tuto zkoušku," řekl. "Vedl sis dobře, ale teď musíš dál."
"Kam?" zeptal jsem se.
"To musíš rozhodnout ty, ale čas se krátí, měl bys jít co nejrychleji na vrchol," řekl, když odcházel ve zřejmém spěchu.
Pak jsem si vzpomněl na dveře. Hned jsem vyrazil k těm, které vypadaly tak lákavě. Ale když jsem k prvním z nich došel, už mne tak nepřitahovaly. Šel jsem k jiným, ale cítil jsem totéž. "Něco se změnilo," poznamenal jsem hlasitě.
"Ty ses změnil," všichni andělé odpověděli jako jeden muž. Otočil jsem se k nim a byl jsem ohromený, jak byli jiní. Už nevypadali tak naivně jako před chvílí, ale vypadali vznešeně a moudře, jako jsem nikdy u andělů neviděl. Věděl jsem, že odráželi něco, co bylo také ve mně, ale cítil jsem se nepříjemně, když jsem měl přemýšlet o sobě.
"Potřeboval bych od tebe radu," řekl jsem vůdci.
"Poslouchej svoje srdce," řekl, "tam máš teď všechny ty velké pravdy."
"Nikdy jsem nebyl schopný příliš důvěřovat svému srdci," odpověděl jsem. "Je to místo, kde je tolik oklamání, podvodů a sobeckých ambicí, že je pro mne velmi těžké skrze hluk toho všeho slyšet Pánův hlas."
"Pane, nevěřím, že s červeným kamenem v srdci to bude stejné," řekl vůdce s neobvyklou důvěrou. Opřel jsem se o stěnu a přemýšlel jsem o tom, že teď, když bych ho nejvíce potřeboval, tu orel není. On už tudy prošel a věděl by, které dveře vybrat. Jak jsem tak uvažoval, jediné dveře, na které jsem mohl myslet, byly ty "strašlivé". Ze zvědavosti jsem se rozhodl se k nim vrátit a podívat se na ně. Minule jsem od nich utekl tak rychle, že jsem si ani nevšiml, kterou pravdu představují.
Když jsem se k nim přibližoval, znovu jsem cítil, jak ve mně narůstá strach, ale už to nebylo tak zlé jako poprvé. Narozdíl od všech ostatních byly tyto dveře ve velké tmě, takže jsem musel přijít velmi blízko, abych mohl přečíst pravdu, která na nich byla napsána. Trochu překvapeně jsem četl: KRISTOVA SOUDNÁ STOLICE. "Proč je tahle pravda tak děsivá?" zeptal jsem se hlasitě, ale věděl jsem, že andělé mi nemohou odpovědět. Jak jsem se na ně díval, věděl jsem, že právě do těch musím vstoupit.
"Děsivé jsou z mnoha důvodů," ozval se známý hlas orla.
"Jsem rád, že jsi zpátky. Zvolil jsem špatně?"
"Ne! Vybral sis dobře. Tyto dveře tě dovedou zpátky na vrchol rychleji než kterékoliv jiné. Jsou děsivé, protože největší strach ve stvoření pramení právě skrze tyto dveře, ve svaté Boží bázni. Největší moudrost, kterou může člověk poznat v tomto životě, nebo v životě, který přijde, se nachází za těmito dveřmi, ale jen velmi málo lidí jimi projde."
"Ale proč jsou ty dveře tak tmavé?" zeptal jsem se.
"Světlost těchto dveří odráží pozornost, kterou věnuje církev v této době pravdě, která je za nimi. Tahle pravda je teď jednou z nejzanedbávanějších a přitom patří k nejdůležitějším. Pochopíš to, až vstoupíš. Největší autorita, jakou může člověk přijmout, bude svěřena těm, kteří projdou těmito dveřmi. Když uvidíš Ježíše Krista sedět na Jeho trůnu, budeš také připraven tam usednout s Ním."
"Ty dveře by nebyly tak tmavé a odpudivé, kdybychom věnovali více pozornosti jejich pravdě?"
"Ano. Jestli člověk pozná pravdu, která je zjevená za těmi dveřmi, mohou být jedněmi z nejzářivějších," naříkal orel. "Ale stále je tak těžké jimi procházet. Bylo mi řečeno, abych se vrátil a dodal ti odvahy, protože to budeš brzy potřebovat. Uvidíš největší slávu, ale také největší hrůzu, jakou jsi kdy poznal. Ale věz, že protože sis vybral teď tak těžkou cestu, později to pro tebe bude mnohem jednodušší. Protože budeš této těžké pravdě čelit teď, později neutrpíš ztráty. Mnozí rádi poznávají Jeho laskavost, ale jen málo se chce setkat s Jeho přísností. Jestli nebudeš znát obojí, vždycky budeš v nebezpečí, že něco ztratíš, nebo že vypadneš z Jeho velké milosti."
"Vím, že bych sem nikdy nemohl přijít bez toho času, který jsem strávil u červeného kamene. Jak jsem se mohl tolik snažit vybrat si tu jednoduchou cestu, když je tak v protikladu k Pánovu charakteru?"
"Ale teď sis vybral, tak běž rychle. Další velká bitva začíná a bude tě potřeba v čele."

Soudná stolice Kristova
Naposledy jsem se rozhlédl po obrovském pokoji uvnitř hory. Tady byly uchovávány poklady pravdy Spasení. Zdálo se, že jejich množství a kráse není konce. Nedokázal jsem si představit, že místnosti obsahující jiné velké pravdy víry by mohly být krásnější. To mi pomohlo pochopit, proč tak mnoho křesťanů nikdy nechtělo opustit toto místo. Velké drahokamy, které představovaly různé aspekty Spasení, všechny vyzařovaly slávu, která byla větší než jakákoliv pozemská sláva. Nelze popsat, jak nádherné to bylo, a já jsem věděl, že bych tady mohl zůstat po celou věčnost a nikdy bych se nenudil.
Orel, který stál vedle mě, už téměř křičel: "Musíš jít dál!" Potom už klidněji pokračoval: "Neexistuje větší pokoj a bezbečí než přebývat v Božím spasení. Byl jsi sem přiveden, protože to budeš potřebovat tam, kam nyní jdeš. Ale déle už tu nesmíš zůstat."
Prohlášení orla o pokoji a bezpečí se dotkly něčeho uvnitř mne. Myslel jsem na odvážné bojovníky, kteří bojovali v boji na prvním stupni hory, na "Spasení". Oni bojovali tak dobře a zachránili tak mnoho lidí, ale také byli velice zranění. Orel opět přerušil moje myšlenky, jako kdyby jim naslouchal.
"Bůh má jinou definici pokoje a bezpečí než my. Být zraněn v boji je velká čest. To je důvod, proč se apoštol Pavel chlubil, že byl bičován a kamenován. Neexistuje odvaha, pokud neexistuje skutečné nebezpečí. Bůh řekl, že půjde s Jozuem vybojovat zaslíbenou zemi, ale znovu a znovu ho napomínal, aby byl silný a odvážný, protože bude muset bojovat a budou tam nebezpečí. Tímto způsobem Bůh zkouší ty, kteří jsou hodni zaslíbení - zda milují Boha a Jeho zaopatření víc než svoje bezpečí. Odvaha je projevem skutečné víry. Bůh nikdy neslíbil, že Jeho cesta bude lehká, ale že bude stát za to. Odvaha těch, kteří bojovali na úrovni Spasení, pohnula nebeskými anděly, aby si vážili toho, co Bůh udělal pro padlé lidské pokolení. Oni utrpěli rány v tom strašném útoku, ale nevzdali to a neustoupili. Ale i tak, tím že jsi vystupoval na horu, jsi byl schopen bojovat s autoritou, která nakonec osvobodila ještě víc duší. Ještě mnoho duší naplní tyto pokoje k velké radosti nebe, pokud půjdeš dál."
Potom jsem se otočil a pohlédl na tmavé, odpudivé dveře, nad kterými bylo napsáno Soudná stolice Kristova. Ale pokaždé, co jsem pohlédl na tyto dveře, mou duši zaplavovalo teplo a pokoj. Všechno ve mně toužilo zůstat v tomto pokoji a nic ve mně nechtělo projít těmito dveřmi. Opět orel odpověděl na moje myšlenky.
"Předtím, než vstoupíš do dveří jakékoliv velké pravdy, budeš mít stejné pocity. Dokonce jsi se tak cítil, než jsi vstoupil do tohoto pokoje k pokladům spasení. Tento strach je důsledkem pádu. To je ovoce stromu poznání dobrého a zlého. Poznání z tohoto stromu nás všechny učinilo nejisté a sobecké. Poznání dobrého a zlého dává skutečné poznání Boha do takového světla, že vypadá jako strašné, když ve skutečnosti každá pravda shůry vede ještě k většímu pokoji a bezpečí. I po Božích soudech máme toužit, protože všechny Jeho cesty jsou dokonalé."
V této chvíli jsem již prožil dost, abych věděl, že to, co se zdá být správné, je často nejméně plodná cesta a někdy cesta k tragédii. Během mého putování cesta, na které se zdálo, že riskuji nejvíc, byla cestou, která vedla k největší odměně. I tak, pokaždé to vypadalo, že riskuji ještě víc. Správně se rozhodnout, kam mám dál jít, bylo pokaždé těžší.
"Je třeba víc víry na to, abychom chodili ve vyšších sférách Ducha," prohlásil orel a zdálo se, že je trochu podrážděný. "Bůh nám dal mapu svého Království, když řekl: 'Kdo chce zachránit svůj život ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.' Jen tato slova tě mohou udržet na cestě k vrcholu hory a dovedou tě k vítězství ve velkém boji, který je před námi. Také ti pomohou stát před Kristovou soudnou stolicí," dodal a díval se ke dveřím.
Věděl jsem, že musím jít. Věděl jsem, že bych si měl pamatovat tuto nádhernou místnost a poklady spasení, ale také jsem věděl, že už bych se neměl ohlédnout zpět. Musel jsem jít dál. Otočil jsem se a s veškerou odvahou, kterou jsem v sobě posbíral, jsem otevřel dveře ke Kristově soudné stolici a prošel jsem jimi. Skupina andělů, která mi byla přidělena, zaujala pozice kolem dveří, ale nevstoupila.
"Co se děje? Copak vy nejdete?" ptal jsem se a velice jsem toužil po bezpečí jejich doprovodu.
"Tam, kam jdeš nyní, musíš jít sám. My tě budeme čekat na druhé straně."
Bez odpovědi jsem se otočil a vykročil jsem předtím, než bych mohl změnit svoje rozhodnutí. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Byl jsem v nejstrašnější temnotě, kterou jsem kdy zažil. Ten příšerný strach ve mně rostl. Brzy jsem si začal myslet, že jsem vstoupil do samotného pekla. Přemýšlel jsem, že couvnu, ale když jsem se ohlédl, nic jsem neviděl. Dveře byly zavřené a já jsem ani neviděl, kde jsou. Rozhodl jsem se, že teď už musím jít dál, a pohyboval jsem se pomalu a modlil se k Pánu, aby mi pomohl. Když jsem to udělal, pokoj začal růst v mém srdci.
Pak jsem si všiml, že ta temnota už nebyla studená, začala působit útulně. Potom jsem uviděl nejasné světlo. To se postupně stalo nádherným světlem, světlem tak překrásným, že jsem se cítil, jako bych vstupoval do samotného nebe. Teď se sláva zvětšovala každým krokem. Divil jsem se, jak něco tak nádherného mohlo mít vstup tak temný a odporný. Chtěl jsem vychutnat každý krok předtím, než udělám další.
Brzy se cesta otevřela do sálu tak velkého, že jsem cítil, že ani celá země by ho nemohla obsáhnout. Jeho krásu by si lidští architekti nedokázali ani představit. Nikdy jsem nezažil něco takového, jako to, co naplňovalo moji duši, když jsem si prohlížel tuto místnost. Na druhém konci byl zdroj slávy, která vyzařovala ze všeho v pokoji. Věděl jsem, že je to Pán, a trochu jsem cítil bázeň, když jsem k Němu vykročil. Ani jsem si nepomyslel, jak veliká byla ta vzdálenost. Bylo to tak nádherné, že jsem měl pocit, že bych mohl jít věčně a těšit se z každého kroku. V pozemských termínech, které se sem jaksi nehodily, by mi to trvalo několik dní, než bych se dostal k trůnu.
Moje oči byly tak upřeny na Boží slávu, že jsem kráčel dlouhou dobu, než jsem si všiml, že procházím kolem zástupů lidí, kteří stáli v řadách po mé levé straně. (Stejné množství bylo i po mé pravé straně, ale byli tak daleko, že jsem si jich všiml, až když jsem došel k trůnu). Když jsem je uviděl, musel jsem zastavit. Byli oslňující, vznešenější než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Jejich vzezření bylo fascinující. Nikdy takový pokoj a taková důvěra neozdobovaly lidskou tvář. Každý z nich byl krásný, mimo jakákoli pozemská přirovnání. Když jsem se otočil k těm, kteří byli blízko mne, uklonili se na pozdrav, jako kdyby mne znali.
"Jak to, že mě znáte?" zeptal jsem se překvapený svou smělostí, položit jim takovou otázku.
"Jsi jedním ze svatých, který bojuje v poslední bitvě," zareagoval muž blízko mne. "Tady tě každý zná, známe i všechny, kteří nyní bojují na zemi. My jsme svatí, kteří sloužili Pánu v generacích před tebou. My jsme veliký oblak svědků, kteří dostali právo hledět na poslední boj. Známe vás všechny a vidíme všechno, co děláte."
Potom jsem si všiml někoho, koho jsem znal na zemi. Byl to věrný věřící, ale nemyslím si, že by udělal něco důležitého. Byl na zemi tak fyzicky neatraktivní, že ho to učinilo plachým. Tady měl stejné vlastnosti, ale byl nějak krásnější než jakákoliv osoba, kterou jsem znal na zemi. Vykročil ke mně s jistotou a důstojností, kterou jsem nikdy v něm nebo v komkoliv jiném předtím neviděl.
"Nebe je mnohem větší, než jsme snili, když jsme byli na zemi," začal. "Tento sál je pouze práh říše slávy, která je daleko nad schopnost chápání, kterou jsme měli. Také je pravda, že druhá smrt je mnohem strašnější, než jsme si mysleli. Ani nebe, ani peklo nejsou takové, jako jsme si mysleli. Kdybych věděl na zemi to, co vím tady, nežil bych tak, jako jsem žil. Jsi požehnán velikou milostí, že jsi sem přišel předtím, než jsi zemřel," řekl a díval se na můj oděv.
Pak jsem se i já podíval na sebe. Pořád jsem měl na sobě starý plášť pokory a pod ním brnění. Cítil jsem se mizerný a neelegantní, když jsem stál před těmi, kteří byli tak důstojní a krásní. Začal jsem si myslet, že jsem ve vážných problémech, pokud se mám objevit takto před Ježíšem. Jako orli, i můj starý známý četl moje myšlenky a odpověděl na ně:
"Ti, kdo sem přicházejí oblečení do tohoto pláště, se nemají čeho bát. Tento plášť je nejvyšší čestná hodnost a je důvodem, proč se všichni klaněli, když jsi procházel."
"Nevšiml jsem si, že by se mi někdo klaněl," odpověděl jsem trochu bez zájmu.
"To není nevhodné," pokračoval. "Tady prokazujeme jeden druhému úctu. I andělé nám tady slouží, ale pouze Bůh a jeho Kristus jsou uctíváni."
Pořád jsem se styděl. Musel jsem se vycvičit v tom, abych se neklaněl těmto nádherným lidem, když jsem se zároveň chtěl skrýt, protože jsem vypadal tak špatně. Potom jsem začal lamentovat nad tím, že moje myšlenky byly tady tak hloupé, jako byly na zemi, jenže tady je každý znal! Cítil jsem se znemožněný a hloupý, když jsem stál před těmi, kteří byli tak uctiví a čistí. Znovu můj starý známý zareagoval na tyto myšlenky.
"My už teď máme svoje neporušitelná těla a ty ještě ne. Naše mysl už není omezována hříchem. My jsme schopni pochopit mnohokrát víc, než si může největší pozemská mysl jen nejasně představit, a po celou věčnost budeme růst v této schopnosti rozumět. Tak můžeme znát Otce a rozumět slávě Jeho stvoření. Na zemi nemůžeš ani trochu začít chápat, co ti nejmenší z nás tady znají, a my jsme tady ti nejmenší. "
"Jak bys ty mohl být ten nejmenší?" nevěřícně jsem se zeptal.
"Je tady i aristokracie. Odměnou za naše pozemské životy je věčné postavení, které tu máme. Ty velké zástupy tady jsou ti, které Ježíš nazval 'bláznivé panny'. My jsme znali Pána a důvěřovali Jeho kříži pro záchranu z věčného zatracení, ale nežili jsme skutečně pro Něj, ale pro sebe. Neudržovali jsme naše nádoby naplněné olejem Ducha svatého. Máme věčný život, ale promarnili jsme naše životy na zemi."
To mě skutečně překvapilo, ale věděl jsem, že na tomto místě nikdo nemohl lhát.
"Bláznivé panny skřípaly zuby ve vnějších temnotách," protestoval jsem.
"A to jsme dělali. Smutek, který jsme prožívali, když jsme pochopili, že jsme tak promarnili svoje životy, byl větší než jakýkoli smutek na zemi. Temnotu tohoto smutku mohou pochopit pouze ti, kteří ho prožili. Taková temnota se pouze zvětšuje, když je zjevena vedle slávy toho, kterého jsme zklamali. Ty teď stojíš mezi lidmi s nejnižší hodností v nebi. Nejsou větší blázni než ti, kteří poznali velké Boží spasení a potom šli a žili pro sebe. Přijít sem a poznat realitu této pošetilosti je smutek větší, než co pozemská duše může prožít. My jsme ti, kteří vytrpěli vnější temnoty kvůli největšímu bláznovství."
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit: "Ale vy jste slavnější a tak plní radosti a pokoje, jako jsem si ani nepředstavoval pro ty, kteří jsou v nebi. Necítím v tobě žádnou lítost, a přece vím, že tady nemůžeš lhát. To mi nedává žádný smysl."
Díval se mi přímo do očí a pokračoval: "Ježíš nás také miluje láskou větší než jakou teď dokážeš pochopit. Před Jeho soudnou stolicí jsem zakusil největší lítost a temnotu duše, které lze prožít. I když tady neměříme čas jako vy, zdálo se, že to trvalo tak dlouho, jako můj život na zemi. Všechny moje hříchy a bláznovství, ze kterých jsem nedělal pokání, procházely přede mnou a před všemi, kteří jsou tady. Smutek této zkušenosti nedokážeš pochopit, dokud ji neprožiješ. Cítil jsem se, jako bych byl v nejhlubším pekelném žaláři, i když jsem stál před Pánem. On byl neúprosný, dokud celý můj život nebyl přezkoumán. Když jsem pak řekl, že toho lituji a prosil o milosrdenství Jeho kříže, On setřel moje slzy a odjal velkou temnotu. Pohlédl na mě s láskou, která je větší než cokoliv, co teď dokážeš pochopit. On mi dal tento oděv. Už necítím temnotu nebo hořkost, kterou jsem poznal, když jsem stál před Ním, ale pamatuji si je. Pouze tady si můžeš pamatovat takové věci, aniž bys dál cítil bolest. Chvíle v nejnižší části nebe je mnohem větší než tisíc let nejlepšího života na zemi. Teď se můj smutek nad mým bláznovstvím proměnil v radost a vím, že radost budu znát navždy, i když jsem na nejnižším místě v nebi.
Znovu jsem začal přemýšlet o pokladech spasení. Nějakým způsobem jsem věděl, že všechno, co mi ten člověk řekl, bylo zjeveno těmito poklady. Každý krok, který jsem udělal směrem na horu nebo do hory, mi ukázal, že Jeho cesty jsou nádhernější a vzbuzují větší bázeň, než jsem znal předtím.
Můj dávný známý se na mě upřeně díval a pokračoval: "Nejsi tady, abys pochopil, ale abys prožil. Lidé postavení tady na vyšší úrovni mají mnohokrát víc, než co máme my. A každá další úroveň je mnohem větší než ta předchozí. Nejenom, že každá úroveň má nádhernější duchovní tělo, ale každá úroveň je blíž trůnu, ze kterého vychází všechna sláva. I tak už necítím smutek z mého selhání. Já si doopravdy nezasloužím nic. Jsem tady pouze z milosti a jsem velice vděčný za to, co mám. On je tak hoden, abychom ho milovali. Mohl bych teď dělat mnoho báječných věcí v různých částech nebe, ale raději zůstávám tady a hledím na slávu, i když jsem na vnějších okrajích.
Pak, s nepřítomným pohledem v očích, dodal: "Každý v nebi je teď v této místnosti, aby sledoval odhalování Jeho velkého tajemství a sledoval ty z vás, kteří budou bojovat poslední boj."
"Ty Ho odsud vidíš?" zeptal jsem se. "Vidím Jeho slávu v dálce, ale Jeho nevidím."
"Vidím mnohokrát lépe než ty," odpověděl. "A ano, vidím Ho a všechno, co dělá, dokonce i odtud. Také Ho slyším. Také můžu sledovat zemi. On nám dal všechnu tuto moc. My jsme velký oblak svědků, kteří na vás hledí."
Odešel zpátky mezi řady lidí a já jsem znovu vykročil a pokoušel se pochopit všechno, co mi řekl. Když jsem se podíval na velký zástup, o kterém řekl, že jsou bláznivé panny, ti, kdo duchovně prospali svůj život na zemi, věděl jsem, že kdyby se kdokoli z nich objevil teď na zemi, lidé by je uctívali jako bohy, a přece byli nejmenší z těch, kteří tady byli!
Potom jsem začal přemýšlet o veškerém čase, který jsem promarnil ve svém životě. Byla to tak zdrcující myšlenka, že jsem se zastavil. Pak přede mnou začaly procházet části mého života. Začal jsem prožívat strašný smutek nad tímto hříchem. Já jsem také byl jedním z největších bláznů! Možná jsem udržel víc oleje v lampě než jiní, ale teď jsem věděl, jak hloupý jsem byl, když jsem poměřoval to, co bylo ode mě požadováno, tím, co dělají druzí. Já jsem taky byl jednou z bláznivých panen!
Právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se zhroutím pod tíhou tohoto strašného odhalení, člověk, kterého jsem znal a ctil jako jednoho z velkým Božích mužů, vyšel dopředu, aby mě podržel. Jeho dotek mě z nějakého důvodu osvěžil. Pak mě vřele pozdravil. Byl to člověk, jehož učedníkem jsem chtěl být. Potkal jsem ho, ale nevycházeli jsme spolu dobře. Jako mnoho jiných jsem se pokoušel dostat se dost blízko k němu, abych se od něj mohl učit, ale jen jsem ho dráždil, až mě nakonec požádal, abych odešel. Po léta jsem kvůli tomu cítil vinu, měl jsem pocit, že jsem minul velkou příležitost pro určitou vadu v mém charakteru. I když jsem to už odsunul ze své mysli, pořád jsem v sobě nesl tíhu tohoto neúspěchu. Když jsem ho uviděl, všechno to vyplulo na povrch a začal jsem se cítit mizerně. On teď byl tak důstojný, že jsem se cítil ještě odpornější a rozpačitější nad svým ubohým stavem. Chtěl jsem se skrýt, ale nebylo možné se mu tady vyhnout. K mému překvapení jeho vřelost vůči mně byla tak ryzí, že mne za chvilku uvolnila. Nezdálo se, že by mezi námi byly nějaké bariéry. Ve skutečnosti láska, která z něho vycházela, téměř úplně odstranila moji rozpačitost.
"Dychtivě jsem čekal na toto setkání," řekl.
"Ty jsi čekal na mě?" zeptal jsem se. "Proč?"
"Jsi prostě jeden z mnoha, na které čekám. Nerozuměl jsem až do chvíle, kdy jsem byl souzen, že jsi jeden z těch, kterým jsem byl povolán pomáhat, dokonce vychovávat za učedníka, ale já jsem tě odvrhl."
"Pane," protestoval jsem. "Byla by pro mne velká čest, kdybys mne duchovně vychovával, a jsem velmi vděčný za čas, který jsem s tebou strávil, ale byl jsem tak arogantní, že jsem si zasloužil tvé zavrhnutí. Vím, že moje vzpoura a pýcha zabránily, abych měl skutečného duchovního otce. To není tvoje chyba, ale moje."
"To je pravda, že jsi byl pyšný, ale to není důvod, proč jsem se na tobě pohoršil. Urazil jsem se pro mou vlastní nejistotu, která způsobila touhu kontrolovat každého kolem mne. Uráželo mě, že jsi nepřijímal všechno, co jsem řekl, aniž bys o tom pochyboval. Potom jsem na tobě začal vyhledávat všechno, co by nebylo v pořádku, abych ospravedlnil tvoje zavržení. Začal jsem cítit, že pokud tě nemohu kontrolovat, mohl bys jednoho dne překážet mně a mé službě. Vážil jsem si své služby víc, než lidí, pro které mi byla dána, a tak jsem mnoho lidí jako ty odehnal pryč," řekl.
S upřímností, která je na zemi neznámá, pokračoval: "Všechny děti jsou vzpurné a myslí si, že se svět točí kolem nich. Proto potřebují rodiče, aby je vychovávali. Téměř každé dítě občas způsobí ostudu své rodině, ale pořád zůstává součástí rodiny. Já jsem odmítl mnoho Božích dětí, které mi svěřil, abych je bezpečně přivedl do dospělosti. U většiny z nich jsem zklamal. Hodně z nich utrpělo strašné rány a neúspěchy a já jsem jim mohl pomoci, aby se jim vyhnuli. Mnoho z nich jsou nyní vězněmi nepřítele. Vybudoval jsem velkou organizaci a měl značný vliv v církvi, ale největší dary, které mi Pán svěřil, byli ti, kteří byli ke mně posláni na výchovu, a mnoho z nich jsem odmítl. Kdybych nebyl tak zaměřený na sebe a na svou reputaci, byl bych tady králem. Byl jsem povolán na jeden z nejvyšších trůnů. Všechno, čeho jsi dosáhl a čeho dosáhneš, by šlo také na můj nebeský účet. Namísto toho mnoho, čemu jsem věnoval svoji pozornost, mělo ve skutečnosti velmi malou důležitost pro věčnost. Co vypadá dobře na zemi, tady vypadá úplně jinak. To, co tě udělá králem na zemi, často bude překážkou, která ti zabrání, abys byl králem tady. To, co tě učiní králem tady, je na zemi nízké a v nevážnosti. Odpustíš mi?"
"Samozřejmě," řekl jsem trochu rozpačitě. "Ale já také potřebuji tvé odpuštění. Pořád si myslím, že to byla moje neobratnost a vzpoura, která to pro tebe udělala nesnadným."
"To je pravda, že jsi nebyl dokonalý a já jsem rozpoznal některé tvé problémy správně, ale to nikdy není důvod pro odmítnutí," odpověděl. "Pán nezavrhl svět, když uviděl jeho nedostatky. Nezavrhl mě, když viděl můj hřích. Položil svůj život za nás. Je to vždycky ten větší, kdo musí položit svůj život za menšího. Byl jsem zralejší. Měl jsem víc autority než ty, ale stal jsem se jako jeden z kozlů v podobenství; zavrhl jsem Ježíše tím, že jsem zavrhl tebe a další, které on mi poslal."
Když hovořil, jeho slova mne hluboce zasáhla. Já jsem také byl vinen vším, čemu se on poddal. Mnoho mladých mužů a žen, které jsem odmítl, protože nejsou dost důležití pro můj čas, teď procházelo mojí myslí. Jak zoufale jsem se teď chtěl vrátit zpět a shromáždit je! Smutek, který jsem pocítil, byl ještě horší než ten, který jsem cítil kvůli plýtvání času. Plýtval jsem lidmi! Teď hodně z nich bylo vězněmi nepřítele, zranění a zajatí během boje na hoře. Celý tento boj byl o lidi a přece jsme se na lidi dívali jako na nejméně důležité. Bojujeme za pravdy víc než za lidi, pro které byly dány. Bojujeme za služby, zatímco krutě šlapeme po lidech, kteří jsou v nich. "A hodně lidí si o mně myslí, že jsem duchovní vůdce! Skutečně jsem ten nejmenší ze svatých," myslel jsem si.
"Rozumím tomu, jak se cítíš," poznamenal další muž, kterého jsem poznal jako jednoho z Božích mužů, kterého jsem považoval za jednoho z největších křesťanských vůdců v celé historii. "Apoštol Pavel řekl na konci svého života, že byl nejmenší ze svatých. Pak těsně před svou smrtí se nazval dokonce 'největším z hříšníků.' Kdyby se toto nenaučil ve svém životě na zemi, byl by také v nebezpečí, že bude jedním z nejmenších svatých v nebi. Protože se to však naučil na zemi, je teď jedním z těch, co jsou nejblíž Pánu a bude v jednom z nejvyšších postavení po celou věčnost."
Vidět tohoto člověka ve společnosti "bláznivých panen" bylo pro mne do této chvíle největším překvapením. "Nemohu uvěřit tomu, že ty také jsi jeden z těch hloupých, kteří prospali své životy na zemi. Proč jsi tady?"
"Jsem tady, protože jsem udělal jednu z nejzávažnějších chyb, kterou můžeš udělat jako ten, komu je svěřeno slavné evangelium našeho Spasitele. Tak jako apoštol Pavel postupoval z názoru, že není menší než ti velcí apoštolové, k názoru, že je největší z hříšníků, já jsem postupoval opačným směrem. Začal jsem tím, že jsem věděl, že jsem jedním z největších hříšníků, který našel milost, ale skončil jsem s názorem, že jsem jedním z velkých apoštolů. Bylo to kvůli mé velké pýše, ne kvůli nejistotě, jako tady u našeho přítele, že jsem začal útočit na každého, kdo neviděl všechno tak, jak jsem to viděl já. Ty, kteří mne následovali, jsem obral o jejich povolání a dokonce o jejich osobnosti, a dělal jsem na ně nátlak, aby byli všichni jako já. Nikdo kolem mne nemohl být sám sebou. Nikdo se neodvážil zapochybovat o mně, protože bych ho rozdrtil na prach; myslel jsem si, že tím, když učiním ostatní menší, udělám sebe větším. Myslel jsem si, že já mám být Duchem svatým pro každého. Z vnějšku moje služba vypadala jako hladce fungující stroj, kde byli všichni v jednotě a kde byl perfektní řád, ale byl to řád koncentračního tábora. Bral jsem Boží děti a dělal jsem z nich automaty na můj vlastní obraz místo na Jeho obraz. Na konci jsem už nesloužil Pánu, ale bůžku, kterého jsem si vybudoval. Na konci svého života jsem byl ve skutečnosti nepřítelem pravého evangelia, alespoň v praxi, i když moje učení a spisy se zdály bezvadně biblické."
"Pokud je pravda, že jsi se stal nepřítelem evangelia, jak je možné, že jsi ještě tady?" zeptal jsem se.
"Z milosti Boží jsem důvěřoval kříži pro moje vlastní spasení, i když jsem vlastně ostatním v tom zabraňoval a přiváděl jsem je spíš k sobě než k Němu. Pán zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Právě z této milosti mě Pán vzal ze země dříve, než by mě jinak vzal, aby ti, kdo byli pode mnou, Ho mohli najít a začít poznávat."
Nic mě nemohlo ohromit víc, než myšlenka, že to je pravda právě o tomto člověku. Historie nám o něm podala velice rozdílný obraz. Když viděl, co se děje v mém srdci, pokračoval:
"Bůh má jinou sadu historických knížek, než jsou ty na zemi. Ty jsi to letmo zahlédl, ale ještě nevíš, jak rozdílné jsou. Pozemské historie pominou, ale knihy, které jsou tady, budou trvat na věky. Pokud se můžeš radovat z toho, co nebe zaznamenává o tvém životě, jsi vskutku požehnaný. Lidé vidí nejasně jako v zrcadle, takže jejich dějiny budou vždycky nejasné a někdy úplně špatné. Skutečný dar rozlišování má velmi málo lidí, dokonce i velmi málo křesťanů. Bez tohoto daru je nemožné přesně rozpoznat pravdu v těch, kteří žijí v přítomnosti, nebo žili v minulosti. Dokonce i s tímto darem je to obtížné. Dokud jsi nebyl tady a nebyl jsi odhalen, budeš soudit jiné skrze překroucené předsudky, buď pozitivní, nebo negativní. To je důvod, proč jsme varováni, abychom nesoudili před časem. Dokud jsme nebyli tady, prostě nemůžeme doopravdy vědět, co je v srdci druhých, zda dělají dobré nebo špatné skutky. I v těch nejhorších lidech bývají dobré motivy, a dokonce i v těch nejlepších lidech špatné motivy. Pouze tady mohou být lidé souzeni podle svých skutků i motivů."
"Když se vrátím na zem, budu schopen rozpoznat historii správně, protože jsem byl tady?"
"Ty jsi tady, protože jsi se modlil k Pánu, aby tě soudil přísně, napravoval tě bez lítosti, tak abys mu mohl sloužit dokonaleji. To je jedna z nejmoudřejších žádostí, které jsi se kdy modlil. Moudří soudí sebe, aby nebyli souzeni. Ti ještě moudřejší prosí o Boží soudy, protože si uvědomují, že nedokáží soudit sami sebe dost dobře. Ty odtud odejdeš s daleko větší moudrostí a rozeznáním, ale na zemi uvidíš vždycky do určité míry nejasně jako v zrcadle. Tvoje zkušenost tady ti pomůže poznat lidi lépe, ale teprve když budeš plně tady, budeš znát lidi plně. Když odejdeš, větší dojem na tebe bude dělat to, jak málo znáš lidi, než to, jak dobře je znáš. To je pravda i o lidské historii. Bylo mi dovoleno hovořit s tebou, protože v určitém smyslu jsi skrze mé knihy byl mým učedníkem a velmi ti pomůže, když budeš znát pravdu o mně," zakončil velký reformátor.
Potom vystoupila dopředu žena, kterou jsem neznal. Její krása a půvab mi vyrážely dech, ale v žádném případě nebyly smyslné nebo svůdné. Ona byla definicí důstojnosti a vznešenosti.
"Byla jsem na zemi jeho ženou," začala. "Mnoho z toho, co znáš od něj, ve skutečnosti přicházelo ode mně, proto to, co chci říct není jen o něm, ale o nás. Můžeš reformovat církev, aniž bys reformoval svoji duši. Můžeš diktovat běh historie a přece nečinit vůli Otce, ani oslavovat Jeho Syna. Pokud se oddáš formování lidské historie, můžeš to udělat, ale je to pomíjivý úspěch, který zmizí jako obláček kouře."
"Ale dílo tvého manžela, nebo vaše dílo velice ovlivnily k dobrému každou generaci po něm. Je těžké si představit, jak temný by byl svět bez něj," protestoval jsem.
"To je pravda. Ale můžeš získat celý svět a přece ztratit svoji duši. Pouze tehdy, když udržíš svoji duši čistou, můžeš nasměrovat svět na skutečně trvalé věčné Boží cíle. Můj manžel ztratil svoji duši pro mne a získal ji teprve na konci svého života, protože já jsem byla vzata ze země, aby ji mohl získat. Mnoho z toho, co udělal, udělal víc pro mne než pro Pána. Já jsem na něho činila nátlak a dokonce mu dala hodně z poznání, které učil. Používala jsem ho jako rozšíření mého vlastního já, protože jako žena v té době jsem nemohla být uznávána jako duchovní vůdce. Přebrala jsem jeho život, abych mohla žít svůj život skrze něj. Brzy jsem ho přinutila, aby dělal všechno proto, aby si mě získal."
"Musel jsi ji velice milovat," řekl jsem při pohledu na něj.
"Ne. Vůbec jsem ji nemiloval. Ani ona nemilovala mně. Ve skutečnosti jsme už po několika letech manželství dokonce jeden druhého neměli ani rádi. Ale oba dva jsme potřebovali jeden druhého, tak jsme našli způsob jak spolupracovat. Čím uspěšnější jsme se stávali tímto způsobem, tím nešťastnější jsme byli, a tím víc klamu jsme používali, abychom oklamali ty, kteří nás následovali. Na konci života jsme byli prázdné trosky. Čím víc vlivu získáš propagováním sebe, tím větší úsilí musíš vyvíjet, abys udržel svůj vliv, a tím temnější a krutější se stane tvůj život. Králové se nás báli, ale my jsme se báli každého od králů až po rolníky. Nikomu jsme nemohli důvěřovat, protože jsme sami žili v takovém oklamání, že jsme nedůvěřovali ani jeden druhému. Kázali jsme lásku a důvěru, protože jsme chtěli, aby každý miloval nás a důvěřoval nám, ale my sami jsme se každého báli a každým tajně pohrdali. Pokud kážeš největší pravdy, ale nežiješ je, jsi pouze největší pokrytcem."
Jejich slova do mě bušila jako kladivo. Viděl jsem, že můj život už směřuje stejným směrem. Kolik jsem toho dělal, abych propagoval sebe spíš než Krista. Začal jsem vidět, kolik jsem toho udělal, abych ospravedlnil sebe před jinými, zvláště před těmi, kteří mne neměli rádi, nebo před těmi, u kterých jsem cítil, že si navzájem konkurujeme. Začal jsem vidět, jak mnoho z mého života bylo postaveno na budování zdánlivého vzhledu, který byl v rozporu s tím, kým jsem skutečně byl. Ale tady jsem se nemohl skrýt. Všichni v tomto velikém oblaku svědků věděli, kdo jsem pod závojem mých předstíraných motivů.
Znovu jsem pohlédl na tento pár. Byli teď tak bezelstní a tak skutečně vznešení, že nebylo možné pochybovat o jejich motivech. Oni kvůli mě rádi odhalovali svoje nejhorší hříchy a měli upřímnou radost, že to mohou dělat.
"Asi jsem měl o tobě špatnou představu kvůli tvému životopisu a tvých spisů, ale teď si tě vážím ještě víc. Modlím se za to, abych si mohl odnést z tohoto místa dokonalost a svobodu, které ty teď máš. Jsem unavený z pokusů žít budováním klamného zdání o sobě. Jak toužím po této svobodě," naříkal jsem a zoufale jsem si chtěl zapamatovat každý detail tohoto setkání. Potom mi slavný reformátor dal poslední napomenutí:
"Nepokoušej se učit jiné, aby dělali to, co děláš ty. Reformace není prostě jenom doktrína. Skutečná reformace příchází pouze z jednoty se Spasitelem. Když jsi spojen jhem s Kristem, a neseš břímě, které On ti dává, On bude s tebou a ponese je za tebe. Můžeš dělat jeho dílo jen tehdy, když ho děláš s Ním, nestačí ho dělat pro Něj. Pouze Duch může zplodit to, co je z Ducha. Pokud jsi s ním spojen jhem, nebudeš dělat nic z důvodu politiky nebo historie. Všechno, co děláš z důvodu politických tlaků nebo příležitostí, tě zavede jedině ke konci tvé skutečné služby. Věci, které děláme proto, že se pokoušíme vytvářet historii, v nejlepším případě odsoudí tvoje úspěchy do historie, ale nepodaří se ti mít vliv na věčnost. Pokud nežiješ to, co kážeš jiným, vyloučíš sebe z vysokého Božího povolání, jako jsme to udělali my. Řeknu ti, co tě udrží na cestě života - miluj Spasitele a hledej pouze Jeho slávu. Všechno, co uděláš, abys vyvýšil sebe, ti jednoho dne přinese nejstrašnější pokoření. Všechno, co děláš ze skutečné lásky ke Spasiteli, abys oslavil Jeho jméno, rozšíří hranice Jeho věčného království a v konečném důsledku dostaneš mnohem vyšší místo. Žij pro to, co se zapisuje tady. Vůbec se nestarej o to, co se zapisuje na zemi."
Když odcházeli, byl jsem opět zaplaven vědomím vlastního hříchu. Chvíle, kdy jsem používal lidi pro svoje vlastní cíle, nebo dokonce používal slavné jmého Ježíš, abych prosazoval své vlastní ambice, nebo abych vypadal lépe, se na mě začaly valit. Tady, kde jsem mohl vidět moc a slávu toho, koho jsem tak zneužíval, se to stalo odpornější, než jsem si myslel, že dokážu vydržet. Padl jsem na svou tvář v nejhorším zoufalství, jaké jsem kdy poznal. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, kdy jsem viděl tyto lidi a události přecházet přede mnou, jsem ucítil, jak mne ta žena zvedá zpátky na nohy. Byl jsem přemožen její čistotou, zvlášt teď, když jsem se cítil tak zlý a zkažený. Měl jsem silnou touhu ji uctívat, protože byla tak čistá.
"Obrať se k Synu," řekla důrazně. "Tvoje touha uctívat mě, nebo kohokoliv jiného v této chvíli je jenom pokus odvrátit pozornost od sebe a ospravedlnit se službou tomu, čím nejsi. Já jsem teď čistá, protože jsem se obrátila k Němu. Potřebuješ vidět zkaženost, která je ve tvé vlastní duši, ale pak se nesmíš věnovat sobě, nebo se snažit ospravedlnit se mrtvými skutky, ale obrátit se k Němu."
To bylo řečeno s takovým zájmem a ryzí láskou, že mne to nemohlo zranit ani urazit. Když viděla, že jsem pochopil, pokračovala:
"Ta čistota, kterou teď ve mně vidíš, to bylo první, co ve mně můj manžel viděl, když jsme byli mladí. Tehdy jsem byla relativně čistá ve svých motivech, ale zničila jsem jeho lásku a svou vlastní čistotu tím, že jsem mu dovolila špatně mě uctívat. Nikdy se nemůžeš stát čistý jen tím, že budeš uctívat toho, kdo je čistější než ty, ale musíš projít kolem nich, abys našel sám pro sebe toho, kdo je učinil čistými a ve kterém není žádný hřích. Čím více nás lidé chválili a čím víc jsme přijímali jejich chválu, tím dál jsme se dostávali od stezky života. Pak jsme začali žít pro lidskou chválu a abychom získali moc nad těmi, kteří nás nechválili. To byl náš konec a byl stejný pro mnoho z těch, kteří jsou tady na nejnižším místě, ale byli povoláni na nejvyšší."
Abych prodloužil náš rozhovor, zeptal jsem se na další věc, která mi přišla na mysl: "Je těžké pro tebe a tvého manžela být tady spolu?"
"Vůbec ne. Všechny vztahy, které máš na zemi, tady pokračují a všechny jsou očištěny soudem. Čím víc ti je odpuštěno, tím víc miluješ. Samozřejmě, Pán nám odpustil víc než komukoliv jinému, a tady Ho všichni milujeme víc než kdokoli jiný. Po tom, co jsme odpustili jeden druhému, začali jsme se víc milovat. Teď náš vztah pokračuje s mnohem větší hloubkou a bohatostí, protože my jsme spoludědicové tohoto spasení. Jak hluboké byly rány, tak hluboko byla láska schopná jít, když jsme byli uzdraveni. Mohli jsme to prožít na zemi, ale nenaučili jsme se odpuštění včas. Kdybychom se naučili odpuštení, konkurence, která vstoupila do našeho vztahu a odklonila náš život, by v nás nemohla zakořenit. Pokud skutečně miluješ, budeš lehce odpouštět. Čím těžší je pro tebe odpustit, tím dál jsi od skutečné lásky. Odpuštění je podstatné, pokud máš zůstat na stezce života. Bez něj tě hodně věcí může srazit z cesty, která byla pro tebe vybrána."
V té chvíli jsem si uvědomil, že tato žena, která mě přivedla do konfrontace s takovou bolestí nad mojí zkažeností, byla také nejatraktivnější osobou, kterou jsem kdy potkal. Nebyla to romantická přitažlivost, ale prostě jsem ji nechtěl opustit. Když si všimla mých myšlenek, udělala krok zpět a naznačila tím, že už půjde. Ale nabídla mi ještě poslední radu.
"Čistá pravda, vyslovená v čisté lásce bude vždycky přitahovat. Ty si budeš pamatovat bolest, kterou jsi tady cítil, a to ti bude pomáhat po zbytek tvého života. Bolest je dobrá; ukazuje ti, kde je problém. Nepokoušej se utišit bolest, dokud nenajdeš problém a nezaměříš se na něj. Boží pravda často přináší bolest, když přivádí do světla problém, který máme, ale Jeho pravda nám vždycky bude ukazovat cestu ke svobodě a skutečnému životu. Pokud toto znáš, dokonce se začneš radovat ve svých zkouškách, které jsou všechny na nás posílány, aby nás udržely na cestě života."
"Také přitažlivost, kterou jsi ke mně cítil, není v nepořádku. Je to přitažlivost mezi mužem a ženou, která byla dána na počátku, která je vždy čistá ve své pravé formě. Když je čistá pravda spojená s čistou láskou, muži mohou být muži, jak byli stvořeni, aniž by museli panovat z nejistoty. Ženy mohou být ženami, jakými byly stvořeny, protože jejich láska nahradila jejich strach. Láska nebude nikdy manipulovat, nebo se pokoušet kontrolovat z nejistoty, protože láska vyhání všechnu bázeň. Právě na tom místě, kde vztahy mohou být nejzkaženější, mohou také být nejvíce uspokojující. Když tvoje mysl bude obnovena Duchem pravdy, neuvidíš vztahy jako příležitost brát od druhých, ale dávat. Dávání je největší naplnění, jaké můžeme kdy poznat. Je to příchuť nebe, kde dáváme Pánu v čistém uctívání, má v sobě vzrušení, podle kterého i ty nejnádhernější vztahy na zemi jsou jen prchavým zábleskem. To, co prožíváme při uctívání zde, by tvoje křehké, malé, neoslavené tělo nemohlo vydržet. Pravé uctívání Boha očistí duši pro slávu skutečných vztahů. Proto nesmíš hledat vztahy, ale čisté uctívání. Teprve pak mohou vztahy začít být tím, čím měly být. Skutečná láska nikdy nehledá nadvládu, ale nejnižší místo pro službu. Kdybychom to já a můj manžel udrželi v našem manželství, seděli bychom teď vedle Krále a tato velká síň by byla naplněna dušemi mnoha dalších lidí."
S těmito slovy zmizela zpět do řad oslavených svatých. Znovu jsem se podíval směrem k trůnu a sláva se zdála být o tolik krásnější, že jsem byl málem vyveden z rovnováhy. Další muž stojící blízko mě vysvětlil:
"S každým setkáním je odstraněn závoj, takže Ho můžeš vidět jasněji. Nejsi změněn jen tím, že vidíš Jeho slávu, ale když ji vidíš s odhalenou tváří. Každý, kdo přichází ke skutečným Božím soudům, prochází uličkou, jako je tato, aby se setkal s těmi, kteří mu mohou pomoci odstranit všechny závoje, které ještě nosí; závoje, které překroutí to, jak Jej vidí."
Už jsem získal větší porozumění, než by mi na zemi dalo mnoho let studia. Pak jsem pocítil, že všechno moje studium a hledání na zemi mě vedlo dopředu jen hlemýždím tempem. Jak by mě mohl i čas mnoha životů na zemi připravit na soud? Můj život mě už diskvalifikoval víc než všechny ty, které jsem potkal, a oni se sem sotva dostali!
Potom se vynořil z řad další člověk. Byl to můj současník a já jsem nevěděl, že už zemřel. Nikdy jsem ho na zemi nepotkal, ale měl velkou službu, ke které jsem měl velkou úctu. Skrze lidi, které vycvičil, byly tisíce převedeny ke spasení a bylo založeno mnoho krásných sborů. Požádal mne, zda mě může na chvíli obejmout, a já jsem souhlasil, i když jsem se cítil trochu v rozpacích. Když mě objal, cítil jsem, jak z něj vychází taková láska, že velká bolest, která byla hluboko ve mně, mne přestala zraňovat. Tak jsem si zvykl na bolest, že jsem si jí už ani nevšímal, dokud neskončila. Když mě pustil, vyprávěl jsem mu, že jeho objetí mne z něčeho uzdravilo. Jeho radost byla hluboká. Pak mi začal vyprávět, proč je na nejnižší úrovni v nebi.
"Před koncem svého života jsem se stal tak arogantním, že jsem si nedokázal představit, že by Pán udělal něco důležitého, aniž by to udělal skrze mne. Začal jsem se dotýkat Božích pomazaných a škodit Jeho prorokům. Byl jsem sobecky pyšný, když Pán použil jednoho z mých učedníků, a stával jsem se žárlivý, když si Pán používal kohokoliv, kdo byl mimo moji vlastní službu. Začal jsem na takových lidech vyhledávat všechno špatné, na co bych mohl zaútočit. Nevěděl jsem, že pokaždé, když jsem to udělal, jsem jen degradoval sebe níž a níž."
"Nikdy jsem nevěděl, že jsi dělal něco takového," řekl jsem překvapeně.
"Podněcoval jsem lidi, kteří byli pode mnou, aby zkoumali jiné a dělali mou špinavou práci. Nechal jsem je prohledávat zemi, aby našli jakoukoliv chybu nebo hřích v životech druhých, abychom na ně mohli ukázat. Stal jsem se tím nejhorším, čím se člověk na zemi může stát - kamenem úrazu, který produkoval další kameny úrazu. Rozsévali jsme strach a rozdělení do církve, všechno ve jménu ochrany pravdy. Ve své samospravedlnosti jsem směřoval do zahynutí. V Jeho velkém milosrdenství Pán dovolil, abych byl raněn nemocí, která přivodila pomalou a pokořující smrt. Před tím, než jsem zemřel, jsem se vzpamatoval a dělal pokání. Jsem prostě vděčný, že tady vůbec mohu být. Asi jsem tady jeden z nejmenších, ale je to mnohem víc, než si zasloužím. Nemohl jsem opustit tuto místnost, dokud jsem neměl šanci se omluvit těm, kterým jsem tak ukřivdil."
"Ale ty jsi mi nikdy neukřivdil," řekl jsem.
"Ó, ale ano," odpověděl. "Mnohé útoky, které proti tobě přicházely, byly od těch, které jsem agitoval a povzbuzoval v jejich útocích na druhé. I když jsem ty útoky neprováděl osobně, Pán mě za ně činí odpovědným, stejně jako i ty, kteří je dělali."
"Aha. V každém případě ti odpouštím."
Už jsem si začal vzpomínat, že jsem dělal stejnou věc, i když v menším rozsahu. Vzpomněl jsem si, jak jsem dovolil rozladěným bývalým členům sboru rozšiřovat jejich jed o sboru, aniž bych je zastavil. Věděl jsem, že tím, že jsem jim to dovolil dělat, aniž bych je napomenul, jsem je povzbuzoval, aby v tom pokračovali. Vzpomínám si, že jsem si myslel, že jejich připomínky jsou oprávněné, sbor měl chyby. Pak se mi vybavilo, jak jsem dokonce opakoval mnoho jejich příběhů a ospravedlňoval to tím, že to říkám jen proto, abychom se za ně modlili. Brzy začala stoupat v mém srdci velká záplava podobných příkladů. Znovu jsem byl přemožen zlem a temnotou mé vlastní duše.
"Ó, já jsem také byl kamenem úrazu!" kvílel jsem a padal znovu na svá kolena. Věděl jsem, že si zasloužím smrt, že si zasloužím to nejhorší peklo. Nikdy jsem neviděl takovou nelítostnost a krutost, jaké jsem teď viděl ve svém srdci.
"A my jsem se vždycky utěšovali myšlenkami, že děláme Bohu službu, když jsme útočili na Jeho vlastní děti," pronikl ke mně hlas plný pochopení k tomu člověku. "Je pro tebe dobré, že to vidíš tady, protože ještě můžeš jít zpět. Prosím, varuj mé žáky před jejich hrozící záhubou, pokud nebudou činit pokání. Mnoho z nich je povoláno k tomu, aby tady byli králi, ale pokud nebudou činit pokání, bude je čekat nejhorší soud ze všech - ten, který je pro kameny úrazu. Moje pokořující nemoc byla milost od Boha. Když jsem stál před trůnem, prosil jsem Pána, aby poslal takovou milost pro mé učedníky. Já nemohu přejít zpátky k nim, ale On mi to dovolil tentokrát skrze tebe. Prosím, odpusť těm, kdo na tebe útočili, a tak je propusť. Oni skutečně nevěděli, že konají dílo Žalobce. Děkuji ti, že jsi mi odpustil, ale prosím, odpusť také jim. Je v tvé moci zadržet hříchy, nebo je přikrýt láskou. Velice tě prosím, miluj ty, kdo jsou teď tvými nepřátely."
Sotva jsou dokázal poslouchat tohoto člověka, protože jsem byl tak přemožen svým vlastním hříchem. Ten člověk byl tak nádherný, čistý a zřejmě teď měl moc, která není známa na zemi. A přece mě prosil s větší pokorou, než jsem kdykoli předtím viděl. Cítil jsem z něj vycházet takovou lásku, že jsem si nedokázal představit, že bych mohl odmítnout, ale i bez působení jeho lásky jsem se cítil mnohem více vinen, než by mohl být kdokoliv, kdo útočil na mě.
"Určitě jsem si zasloužil všechno, co mi udělali, a mnohem víc," odpověděl jsem.
"To je pravda, ale o to tady nejde," řekl. "Každý na zemi si zaslouží druhou smrt, ale náš Spasitel nám přinesl milost a pravdu. Pokud máme konat Jeho dílo, musíme dělat všechno v milosti i pravdě. Pravda bez milosti je to, co přináší nepřítel, když přichází jako 'anděl světla'."
"Jestliže budu uvolněn z tohoto, možná budu schopen jim pomoci," odpověděl jsem. "Ale copak nevidíš, že jsem mnohem horší, než by oni vůbec mohli být?"
"Vím, že to, co teď prošlo tvojí myslí bylo špatné," odpověděl, ale s hlubokou láskou a milostí. Věděl jsem, že má teď stejný zájem o mně a můj stav, jako měl o své učedníky.
"To je skutečně nebe," vyhrkl jsem. "To skutečně je světlo a pravda. Jak můžeme my, kdo žijeme v takové temnotě, se stát tak pyšní a myslet si, že víme tak mnoho o Bohu? Pane!" křičel jsem směrem k trůnu. "Prosím, dovol mi jít a zanést toto světlo zpátky na zemi!"
Okamžitě celý nebeský zástup zpozorněl a já jsem věděl, že jsem v centru jejich pozornosti. Cítil jsem se tak nepatrný i jen před jedním z těch nádherných, ale když jsem věděl, že se všichni na mně dívají, strach mě zaplavil jako přílivová vlna. Cítil jsem, že nemůže být větší odsouzení, než to, které teď přežiji. Cítil jsem se jako největší nepřítel slávy a pravdy, které tak naplňovaly toto místo. Byl jsem příliš zkažený, nikdy bych nemohl správně reprezentovat takovou slávu a pravdu. Nebyl způsob, jak bych mohl ve své zkaženosti sdělit realitu toho slavného místa a Přítomnosti. Byl jsem si jist, že ani Satan neodpadl tak daleko od milosti jako já. To je peklo, myslel jsem si. Nemůže být horší bolest, než být tak zlý, jako jsem já, a vědět, že existuje taková sláva. Být vypovězen odsud je mučivá bolest, horší, než jsem si kdy představoval. Není divu, že démoni jsou tak rozzlobení a zbavení rozumu, myslel jsem si.
Právě ve chvíli, kdy jsem cítil, že budu poslán do nejhlubšího pekla, jsem prostě zavolal: "JEŽÍŠI!" Rychle mě naplnil pokoj. Věděl jsem, že musím znovu jít směrem ke slávě, a z nějakého důvodu jsem měl důvěru to udělat. Šel jsem dopředu, dokud jsem neuviděl člověka, kterého jsem považoval za jednoho z největších spisovatelů všech dob. Považoval jsem hloubku jeho vhledu do pravdy za asi největší, s kterou jsem se setkal při všech mých studiích.
"Pane, vždycky jsem se těšil na toto setkání," téměř jsem vyhrkl.
"Stejně jako i já," odpověděl s ryzí upřímností.
"Cítím, že tě znám, a ve tvých spisech jsem téměř cítil, jako bys ty znal mne. Myslím, že ti dlužím víc než komukoliv jinému, kdo nebyl kanonizován v Písmu," pokračoval jsem.
"Jsi velice laskavý," odpověděl. "Ale je mi líto, že jsem ti nesloužil lépe. Byl jsem povrchní člověk a moje knihy byly povrchní a byly naplněny více světskou moudrostí než Boží pravdou."
"Protože jsem tady, a naučil jsem se všechno, co jsem se naučil, vím, že to musí být pravda, ale pořád si myslím, že jsou jedny z nejlepších, které máme na zemi," odpověděl jsem.
"Máš pravdu," upřímně připustil tento slavný spisovatel. "Je to tak smutné. Každý tady, dokonci i ti, kdo sedí nejblíž Králi, by žili svůj život jinak, kdyby ho mohli prožít znovu, ale myslím si, že já bych změnil svůj život víc než ostatní. Byl jsem ctěn králi, ale zklamal jsem Krále králů. Používal jsem velké dary a pochopení, které mi byly dány, abych přitahoval lidi víc k sobě a ke své moudrosti než k Němu. Kromě toho, já jsem Ho znal pouze slyšením slyšení, což byl způsob, ke kterému jsem nutil ostatní lidi, aby Ho jím poznávali. Činil jsem je závislými na mně a na jiných jako já. Obrátil jsem je víc k svůdnému rozumování než k Duchu svatému, kterého jsem sotva znal. Neukazoval jsem lidem k Ježíši, ale k sobě a k podobným jako já, kteří předstírali, že Ho znají. Když jsem Ho tady uviděl, chtěl jsem rozemlít svá díla na prach, tak jak to Mojžíš udělal se zlatým teletem. Moje mysl byla mojí modlou a já jsem chtěl, aby každý uctíval mou mysl se mnou. Tvoje úcta ke mně mi nedělá radost. Kdybych ztrávil tolik času tím, abych Ho poznával, jako jsem ztrávil tím, abych měl poznání o Něm a tímto poznáním dělal dojem na druhé, hodně z těch, kteří jsou teď v na nejnižší úrovni, by sedělo na trůně, který byl pro ně připraven, a mnoho dalších by bylo v této místnosti."
"Proto, že jsem tady, vím, že tvoje hodnocení tvého díla je pravdivé, ale nejsi na sebe příliš tvrdý?" ptal jsem se. "Tvoje knihy mě duchovně krmily po mnoho let, a pokud vím, i mnoho jiných."
"Nejsem na sebe příliš tvrdý. Všechno, co jsem řekl, je pravda, jak to bylo potvrzeno, když jsem stál před trůnem. Vyprodukoval jsem hodně, ale mně bylo dáno víc talentů než většině tady a já jsem je pohřbil pod svou vlastní duchovní pýchu a ambice. Právě tak i Adam mohl přivést celou lidskou rasu do nejslavnější budoucnosti, ale svým upadnutím přivedl miliardy duší do nejhorších tragédií. S autoritou přichází zodpovědnost. Čím více autority ti bylo dáno, tím větší potenciál pro dobré a špatné budeš mít. Ti, kteří s Ním budou vládnout ve věčnosti, budou znát zodpovědnost toho nejhlubšího druhu. Žádný člověk nestojí sám a každé lidské selhání nebo vítězství se odráží daleko mimo naše chápání, dokonce až ke generacím, které přijdou. Mnoho tisíců, které jsem mohl vést správně, by mělo za výsledek mnohem víc miliónů tady. Každý, kdo chápe pravou povahu autority, ji nikdy nebude hledat, ale pouze ji přijme, když ví, že je spojen jhem s Pánem, s tím Jediným, který je schopen stát v autoritě bez klopýtání. Nikdy nehledej vliv a autoritu pro sebe, ale pouze hledej Pána a buď ochoten vzít Jeho jho. Můj vliv nenakrmil tvoje srdce, ale spíš tvou pýchu v poznání."
"Jak mohu vědět, že nedělám totéž?" zeptal jsem se, když jsem začínal přemýšlet o svých vlastních knihách.
"Studuj, abys byl osvědčený před Bohem, ne před lidmi," odpověděl, když odcházel zpátky do řad. Předtím, než zmizel, se otočil a s nepatrným úsměvem mi nabídl poslední radu: "A nenásleduj mne."¨
V této první velké skupině jsem viděl mnoho Božích mužů a žen z období mého života i z minulosti. Zastavoval jsem se a mluvil jsem s mnoha dalšími. Neustále jsem byl šokován, že tak mnoho těch, kdo měli být na nejvyšších místech, měli nejnižší hodnost v Králoství. Hodně mi vyprávělo stejný hlavní příběh - všichni padli do smrtelného hříchu pýchy po svých velkých vítězstvích, nebo upadli do žárlivosti, když jiní lidé dostali stejné pomazání jako oni. Jiní propadli žádosti, skleslosti, nebo hořkosti ke konci svého života a museli být vzati předtím, než překročili hranici do věčného zahynutí. Všichni mi dali stejné varování: čím vyšší je duchovní autorita, ve které chodíš, tím níž můžeš padnout, pokud opustíš lásku a pokoru.
Když jsem pokračoval v cestě k soudné stolici, začal jsem míjet ty, kdo měli v Království vyšší hodnost. Ještě mnoho závojů bylo odstraněno z mé tváře pomocí setkání s těmi, kteří klopýtli přes stejné problémy jako já, a pak jsem začal potkávat ty, kdo zvítězili. Potkal jsem páry, které sloužily Pánu a jeden druhému věrně až do konce. Jejich sláva byla nepopsatelná a jejich vítězství mě povzbudilo, že je možné zůstat na stezce života a sloužit Mu ve věrnosti. Ti, kteří klopýtli, klopýtli mnoha různými způsoby. Ti, kteří zvítězili to udělali všichni stejně - oni se neodchýlili od své oddanosti k prvnímu a největšímu přikázání - milovat Pána. Tím jejich služba byla dělána pro Něj, ne pro lidi, dokonce ne ani pro duchovní lidi. To byli ti, kteří uctívali Beránka a následovali Ho, kamkoli šel.
Když jsem ještě nebyl ani v polovině cesty k trůnu, to, co byla nepopsatelná sláva těch prvních řad, teď vypadalo jako vnější temnoty ve srovnání se slávou těch, které jsem teď míjel. Největší krása na zemi by se nekvalifikovala na žádné místo v nebi. A bylo mi řečeno, že tento pokoj je pouze práh nevýslovné říše!
Moje postupování k trůnu mohl trvat dny, měsíce nebo dokonce roky. Neexistoval způsob, jak na tom místě změřit čas. K mým značným rozpakům, oni všichni mi projevovali velkou úctu, ne proto, kdo jsem byl, nebo kvůli něčemu, co jsem udělal, ale prostě proto, že jsem byl bojovník v boji posledních dnů. Nějakým způsobem skrze tento poslední boj bude sláva Boží odhalena tak, že bude svědectvím každé moci a autoritě stvořené, nebo která má teprve být stvořena, po celou věčnost. Během tohoto boje bude zjevena sláva kříže a Boží moudrost bude poznaná jedinečným způsobem. Účastnit se tohoto boje znamenalo dostat jednu z největších poct, které byly dány nám z lidské rasy.
Když jsem se přiblížil k soudné stolici, ti s nejvyšší hodností také seděli na trůnech, které byly všechny částmi Jeho trůnu. I ten nejmenší z těchto trůnů byl mnohokrát nádhernější, než jakýkoliv pozemský trůn. Někteří z nich byli vládci nad městy na zemi, kteří již brzy zaujmou svá místa. Jiní byli vládci nad nebeskými záležitostmi a jiní nad záležitostmi fyzického stvoření, takového jako hvězdné systémy a galaxie. Avšak bylo zřejmé, že ti, kterým byla dána autorita nad městy, byli poctěni víc než ti, kdo dostali autoritu nad galaxiemi. Hodnota jednoho dítěte byla větší než galaxie hvězd, protože Duch svatý přebýval v lidech a Pán si vybral lidi jako svůj věčný příbytek. V přítomnosti Jeho slávy se celá země zdála nepatrná jako smítko prachu, a přece byla tak nekonečně poctěna, že pozornost celého nebeského zástupu byla zaměřena na ni.
Teď, když jsem stál před trůnem, cítil jsem se mnohem méně než smítko prachu. Přesto jsem na sobě cítil Ducha svatého silněji než kdykoli předtím. Bylo to pouze Jeho mocí, že jsem byl schopen stát. Teprve tady jsem skutečně začal chápat Jeho službu jako našeho Potěšitele. Vedl mne po celou mou cestu i přesto, že jsem si Ho sotva všiml.
Pán byl jemnější i strašnější, než jsem si kdykoli představoval. V Něm jsem viděl Moudrost, která mě doprovázela na hoře, a cítil jsem srdečnost mnoha mých přátel na zemi. Poznal jsem Ho jako Toho, kdo ke mně často hovořil skrze druhé. Také jsem Ho poznal jako Toho, kterého jsem často zavrhl, když ke mně přišel v jiných. Viděl jsem Lva i Beránka, Pastýře a Ženicha, ale ze všeho nejvíc jsem Ho tady viděl jako Soudce.
Dokonce i v Jeho úžasné přítomnosti Potěšitel byl tak mocně se mnou, že jsem se cítil pohodlně. Také bylo zřejmé, že Pán v žádném případě nechtěl, abych se cítil nepříjemně; On pouze chtěl, abych poznal pravdu. Není možné lidskými slovy popsat to, jak strašlivé ani jak uvolňující to bylo - stát před Pánem. Teď už jsem se neznepokojoval, zda rozsudek bude dobrý nebo zlý; prostě jsem věděl, že bude spravedlivý a že mohu důvěřovat svému Soudci.
V jedné chvíli se Pán rozhlédl po trůnech kolem sebe. Na mnoha z nich byli svatí a mnoho bylo prázdných. Pak řekl: "Tyto trůny jsou pro ty, kdo zvítězili, kdo mi sloužili věrně v každé generaci. Můj Otec a já jsme je připravili před založením světa. Jsi hoden si sednout na jeden z nich?"
Vzpomněl jsem si, co můj přítel kdysi řekl: "Když ti vševědoucí Bůh dává otázku, není to proto, že potřebuje informaci." Pohlédl jsem na trůny. Podíval jsem se na ty, kdo teď na nich seděli. Poznal jsem některé velké bohatýry víry, ale o většině jsem věděl, že nejsou na zemi známí. Věděl jsem, že mnozí z nich byli misionáři, kteří prožili svoje životy, aniž by je někdo znal. Nikdy se nestarali o to, aby byli známí na zemi, ale pouze aby je znal On. Byl jsem trochu překvapen, když jsem tam viděl některé, kteří byli bohatí, nebo jsem viděl vládce, kteří byli věrní v tom, co jim bylo svěřeno. Avšak zdálo se, že věrné modlící se ženy a matky zasedaly na více trůnech, než jakákoliv jiná skupina.
V žádném případě jsem nemohl odpovědět "ano" na Pánovu otázku, zda se považuji za hodného tam sedět. Nebyl jsem hoden sedět ve společnosti žádného z těch, kdo tam byli. Věděl jsem, že mi byla dána příležitost běžet pro největší odměnu na nebi i na zemi a já jsem neuspěl. Byl jsem zoufalý, ale pořád byla ještě jedna naděje. I když většina mého života byla prohrou, věděl jsem, že jsem tady předtím, než skončil můj život na zemi. Když jsem vyznal, že nejsem hoden, zeptal se: "Ale chtěl bys tento trůn?"
"Chtěl bych z celého svého srdce," odpověděl jsem.
Pán se potom podíval na ochozy a řekl: "Ty prázdné trůny mohly být naplněny v každé generaci. Dal jsem pozvání usednout sem každému, kdo vzýval Moje jméno. Pořád jsou ještě volné. Teď přišel poslední boj a mnoho z těch, kdo jsou poslední, budou první. Tyto trůny budou obsazeny předtím, než skončí boj. Ty, kteří tu budou sedět, poznáš podle dvou věcí: budou nosit plášť pokory a budou mít mou podobu. Ty teď máš plášť. Pokud si ho udržíš a neztratíš ho v boji, když se vrátíš, budeš mít také mou podobu. Pak budeš hoden usednout s těmito, protože já tě učiním hodným. Byla mi dána veškerá autorita a moc a jedině já je mohu vykonávat. Zvítězíš a bude ti svěřena moje autorita pouze tehdy, když budeš plně přebývat ve mně. Teď se otoč a podívej se na mou rodinu."
Otočil jsem se a pohlédl jsem zpět ve směru, ze kterého jsem přišel. Z místa před Jeho trůnem jsem mohl vidět celou místnost. Pohled pro svou slávu nad jakékoliv pozemské srovnání. Řady byly naplněny milióny lidí. Každý jedinec s nejnižší hodností byl hroznější než armáda, a já jsem věděl, že měl větší moc. Bylo daleko nad moji schopnost pojmout takové panoráma slávy. I tak, bylo vidět, že pouze velmi malá část velkého sálu byla obsazena.
Pak jsem se podíval zpět na Pána a byl jsem v úžasu, že vidím slzu v Jeho očích. On otřel slzy z každého oka zde kromě svého. Když ta slza stékala Jeho tváří, chytil ji do své ruky. Pak mi ji nabídl.
"Toto je můj pohár. Vypiješ ho se mnou?"
Nebylo možné Ho odmítnout. Když se Pán dál na mně díval, začal jsem cítit Jeho velkou lásku. I tak mizerného, jako jsem byl, On mne pořád miloval. Tak nehodný, jako jsem byl, on chtěl, abych byl blízko něj. Pak řekl:
"Všechny tyto miluji láskou, kterou nedokážeš pochopit. Já také miluji všechny, kdo tady měli být, ale nepřišli. Opustil jsem devadesát devět, abych šel za jedním, kdo byl ztracen. Moji pastýři by neopustili jednoho, aby šli za devadesáti devíti, kteří jsou ještě ztraceni. Já jsem přišel zachránit ztracené. Budeš mít účast na mém srdci, abys šel zachránit ztracené? Pomůžeš naplnit tuto místnost? Pomůžeš obsadit tyto trůny, a každé jiné místo k sezení v tomto sálu? Vydáš se na toto hledání, abys způsobil radost nebi, mně a mému Otci? Tento soud je pro moje vlastní a můj dům ještě není naplněn. Poslední boj neskončí, dokud můj dům nebude plný. Teprve pak bude čas, abychom zachránili zemi a odstranili zlo z mého stoření. Pokud vypiješ můj pohár, budeš milovat ztracené tak, jako jsem je miloval já."
Potom vzal pohár tak prostý, že jsem byl překvapen, že vůbec mohl být v místnosti takové slávy, a dal do něj svou slzu. Pak mi ho podal. Nikdy jsem nezakusil něco tak hořkého. Věděl jsem, že v žádném případě to nedokážu vypít všechno, nebo aspoň většinu, ale byl jsem odhodlán vypít tolik, kolik mohu. Pán trpělivě čekal, dokud jsem nevybuchl takovým pláčem, že jsem cítil, jako by ze mě proudily skutečné řeky slz. Plakal jsem za ztracené, ale ještě víc jsem plakal pro Pána.
Pohlédl jsem na něho v zoufalství, že jsem už nedokázal přijmout ani o trochu víc této velké bolesti. Pak mě začal naplňovat Jeho velký pokoj a míchal se s Jeho láskou, kterou jsem cítil. Nikdy jsem necítil něco tak nádherného. To byly živé vody, o kterých jsem věděl, že by mohly prýštit po věčnost. Pak jsem pocítil, jako by vody plynoucí ze mne vzplály plamenem. Ucítil jsem, že tento oheň mě zahubí, pokud nezačnu provolávat majestát Jeho slávy. Nikdy jsem necítil takové nutkání kázat, uctívat Ho a vdechovat každý dech, který mi byl dán pro Jeho evangelium.
"Pane!" vykřikl jsem a v té chvíli jsem zapomněl na všechny kromě Něj. "Teď vím, že tento trůn soudu je také trůnem milosti a tak tě žádám o milost, abych ti mohl sloužit. Ze všeho nejvíc tě prosím o milost! Prosím tě o milost, abych mohl dokončit svůj běh. Prosím tě o milost, abych tě takto mohl milovat, abych mohl být zachráněn ze sebeklamu a sobectví, které tak pokřivily můj život. Vzývám tě, abys mne zachránil ode mne samého a od zla mého vlastního srdce, a prosím tě o tuto lásku, kterou teď cítím, aby neustále proudila v mém srdci. Prosím tě, abys mi dal tvoje srdce, tvou lásku. Prosím tě o milost Ducha svatého, aby mne usvědčoval z mého hříchu. Prosím tě o milost Ducha svatého, abych mohl svědčit o tobě, jaký skutečně jsi. Prosím tě o milost svědčit o všem, co jsi připravil pro ty, kdo přicházejí k tobě. Prosím tě o milost, aby na mně spočinula, abych mohl kázat realitu tohoto soudu. Prosím tě o milost, abych se mohl sdílet s těmi, kteří jsou povoláni k zasednutí na tyto prázdné trůny, abych jim dal slova života, která je udrží na stezce života, která jim udělí víru, aby mohli dělat to, k čemu byli povoláni. Pane, úpěnlivě tě prosím o tuto milost."
Potom Pán povstal. Pak všichni ti, kdo seděli na trůnech tak daleko, jak jsem viděl, také povstali. Jeho oči hořely ohněm, který jsem předtím neviděl.
"Ty jsi volal ke mně o milost. Tuto prosbu nikdy neodmítnu. Ty se vrátíš a Duch svatý bude s tebou. Tady jsi zakusil mé laskavosti i mé přísnosti. Musíš si pamatovat obojí, pokud chceš zůstat na stezce života. Pravá láska k Bohu obsahuje Boží soud. Musíš znát mou laskavost i přísnost jinak upadneš do oklamání. Milost, která ti tady byla dána, je to, abys poznal obojí. Rozhovory, které jsi měl se svými bratry zde, byly moje milost. Pamatuj si je."
Pak ukázal svým mečem k mému srdci, pak k mým ústům, pak k mým rukám.
Když to udělal, vyšel z Jeho meče oheň a spálil mne k velké bolesti. "Toto je také moje milost," řekl. "Ty jsi jen jeden z mnoha, kteří byli připraveni pro tuto hodinu. Kaž a piš o všem, co jsi tady viděl. Co jsem ti řekl, řekni mým bratřím. Jdi a svolej mé vojevůdce do posledního boje. Jdi a braň ubohé a utiskované, vdovy a sirotky. To je poslání mých vojevůdců a je to i místo, kde je najdeš. Moje děti mají pro mne větší cenu než hvězdy na nebi. Krm mé beránky. Opatruj mé maličké. Dávej jim Boží slovo, aby mohli žít. Jdi do boje. Jdi a neustupuj. Jdi rychle, protože já přijdu rychle. Poslechni mne a urychli den mého příchodu."
Pak přišla skupina andělů a vyprovodila mne od trůnu. Jejich vůdce šel vedle mne a řekl.
"Teď, když povstal, On už neusedne, dokud neskončí poslední boj. On seděl do té doby, než Jeho nepřátelé byli dáni pod Jeho nohy. Ten čas teď přišel. Zástupy andělů, které stály připraveny už od noci ukřižování, byly teď poslány na zem. Také pekelné hordy byly propuštěny. Toto je čas, na který čekalo všechno stvoření. Velké Boží tajemství již brzy bude dokončeno. Teď už budeme bojovat až do konce. Budeme bojovat s tebou a tvými bratry."


Probudil jsem se.