pátek 28. ledna 2011

12. Ševat

12. Ševat – dnešní půst končí na poledníku Líšťany v 16:36. Mgd teprve včera předala Vladimírovi výtisk VÝZVY POVOLANÝM STÁT SE VYVOLENÝMI, čekáme, zda se někdo vzchopí a zda budeme hledat Pána společně a pokusíme se aspoň chvilku jít spolu vzpřímeně po úzké cestě a nezahučet hned do pankejtu. Nasloucháme vašemu srdci, VŠICHNI, a hledáme ve vás Pána, charakter i slovo.

Z posledních dnů:
Ale Ty jsi zavrhl a pohrdl, vybuchl jsi proti svému pomazanému(LXX christos) a povrhl jsi smlouvou svého služebníka, znesvětil jsi jeho korunu k zemi (tím, že jsi dal padnout k zemi). Pobořil jsi všechny jeho hradby, jeho tvrze jsi obrátil v ssutiny. Olupovali (vykořisťovali) ho VŠŠICHNI, kdo se ubírají cestou, stal se potupou svým sousedům. Vyvýšil jsi pravici jeho utiskovatelů, rozradoval jsi všechny jeho nepřátele. Také jsi zpět obrátil ostří (skálu jeho meče), nedal jsi mu obstát v boji. Učinil jsi konec jeho jasu (čistotě) a jeho trůn jsi svrhl k zemi. Zkrátil jsi jeho dny, přikryl jsi ho hanbou. Selah.

Až pokud se budeš, Pane, skrývat? Navždy bude planout jako oheň Tvůj hněv? Pomni, ja-ké je mé trvání života, k jaké nicotnosti jsi stvořil všechny syny lidské! Který muž (gever) žije a neuzří smrti, vyprostí svou duši z ruky šeolu? Selah.

Kde jsou, Pane, Tvá dřívější milosrdenství, která jsi přísahal Davidovi ve své věrnosti (pravdě)? Pomni, (můj) Pane, potupení svých služebníků, které nosím ve svých ňadrech u všech četných národů, jímž potupili, Pane, Tvoji nepřátelé, jímž potupili kroky (paty) Tvého pomaza-ného (LXX christos)!
Veleben buď Otec Pána našeho Ježíše Krista a Otec náš na věky. Amen i amen.

E89: ZPÍVAT CHCI NA VĚKY O PÁNĚ MILOSTI. Ženeva 1562 / V. Kučera
FdcfgAAćbAGF2x-AagfbAFgefeDC-CdffeFCfgafBA-ĆbaggFBagfeDC-GaGFeFGaćbaGF.

1) Zpívat chci na věky o Páně milosti, nést generacím všem zvěst o Tvé věrnosti.
Z úst mi to zaznělo, má řeč je pravdě věrná. Na věky milost Tvá je, Pane, ustanovena.
V základu spočívá a trvá neochvějně, Tvá věrnost nezvratná jak nebe stojí pevně.
2) Smlouvu jsem uzavřel se svým vyvoleným, přísahal Milému, je služebníkem mým:
Na věky upevním tvé símě, vzešlé v lůnu. Též v generacích všech dám stálost tvému trůnu.
Slyš, Pane, nebem zní Tvých divů velebení, sbor svatých vyznává Tvou věrnost v shromáždění.
3 ) Kdo v oblaku by chtěl být Pánu podoben, ze synů božských kdo a které z božských jmen?
Bůh v radě svatých sám je obáván a všemi, je velký, hrozný Pán nad nebesy i zemí.
Ó Bože Vševládný, kdo jako Ty je Pánem? Věrnost Tě obmyká, kruh pevný jako kámen.
4) Vládcem jsi příbojů a vodstva proudění, vln vzdutých tišíš hřmot i moře bouření.
Tys potřel stvůru zlou, Tvou rukou Rachab padá, Tvé rámě smýklo jím! Kde nepřátel je rada?
V Tvé ruce nebesa, Tvá též je plnost země, Tys vesmír založil a všecko držíš pevně.
5) Tvůrcem jsi severu i jižní dálavy, z Tábora, z Hermonu zní hlahol jásavý:
Tvá paže udatná, Tvá ruka plná síly, před mocnou pravicí v úctě se všechno chýlí.
Právo a spravedlnost jsou trůnu Tvého sloupy, však věrnost, milost Tvá ať na trůn s Tebou vstoupí.

6) Lid blahoslavený, jenž jásavý hold zná, ve světle tváře Tvé před tebou chodívá!
V Tvém jménu celý den plesají v hlaholení, pro spravedlnost Tvou jsou vzhůru pozdviženi.
TYs chloubou síly sám, klenotem lidu svému, v Tvé přízni daří se též rohu zdviženému.
7) Hospodinův je štít, jímž chrániti nás dal, náleží Svatému náš vyvolený Král.
Štít Páně nad námi, my pod ochranou Jeho. Bůh všem je záštitou údělu pokojného.
Dávno to zjevil sám svým zbožným ve vidění, zřít měli jasně cíl královských zaslíbení.
*
8) „Svou pomoc složil jsem v udatnost chrabrého, z lidu ho povýšil na vyvoleného.
Davida našel jsem, své služebníka síly, svátostným olejem byl pomazán můj Milý.
S ním bude ruka má, tak pevná, jak vždy byla, by ramenem ho mým k odvaze posilnila.
9) V léčku ho nelapí lstí podlý nepřítel a neponíží ten, kdo ponížit by chtěl.
Před tváří jeho sám já srazím nevraživce, všem nenávistným dám v závisti zhynout, v bitce.
Má věrnost bude s ním, též mé milosrdenství, roh jeho zdvihnu výš v svém Jménu nad svěřenstvím.
10) Na moře položím moc ruky synovské, pod pravici mu dám i řeky královské.
V své moci vyzná mne: „Můj Otec Ty jsi,“ vděčně, „Bůh můj a skála a spása má dnes i věčně!“
Svým prvorozeným mít chci ho mezi králi, nad těmi nejvyšším, kdo mocnými se stali.
11) Své milosrdenství na věky ochráním pro Syna milého, je vyvoleným mým.
Má smlouva jako hrad, i v podhradí je pevná. V té smlouvě stojím tak, že je až za smrt věrná.
Na věky dosadím královské jeho syny, trůn jeho potrvá i s věky nebeskými.
12) Jestli však opustí mou smlouvu synové a nebudou-li žít dle práva králové,
též jestli znesvětí má pravidla a řády a nebudou-li dbát na přikázání pravdy,
já ztrestám prutem svým té nepravosti činy a ranou navštívím zlé nositele viny.
13) Svou ale milost brát od něho nemíním, má věrnost je jak hrad, stálost mu osvědčím.
Smlouvu svou zachovám, ať není poskvrněna: Co vyšlo z věrných úst, je přísaha, ne změna.
A co jsem přísahal, to držím ve svatosti. Což mohu králi lhát úskokem o věrnosti?
14) Rod krále Davida se vždycky obnoví, tak jako nový den pod klenbou oblohy.
Trůn jeho blyštivý jak slunce před mou tváří, jak měsíc třpytivý, když svitem věčně září!
Je svědek věrný ten - a pravdivý svou řečí, kdo z nebes oblačných, sám nad oblaky svědčí.“
*
15) Tys však ho opustil jak zavrženého, hněv vylil prchlivě na Pomazaného.
Smlouvu jsi zrušil sám a hodil sluhu svého i s jeho korunou do prachu pozemského.
Zboural jsi jeho zdi i místa opevněná, je všechno kolem tříšť a pevnost rozvalená.
16) Zplénili pocestní, co v plen šlo obrátit. Zbyl k haně sousedům Král, jak by neměl štít.
I ruce soupeřů jsi zdvihl velitelsky, ze všech stran zazněl smích, výsměšně, nepřátelsky.
Vždyť klesnout nechals meč před mečem protivníka! Leč v boji vítězí, kdo z boje neutíká.
17) Zvrácena čistota. Tys žezlo rozlámal. Trůn jeho na písku, tam jsi jej strhnout dal.
Zkrátils dny mladosti, jak sen když přijde k ránu. Nad ním jsi rozprostřel hanbu jeho i hanu.
Až dokud, Pane, chceš tvář skrývat? Ustavičně? Má stále hořet hněv jak prudký oheň, přísně?
18) Na mne se rozpomeň, můj věk je jako stín. Pro mdlobu, k šálení byl stvořen lidský syn?
Kdo muž je statečný a smrti neuvidí? Kdo život vyprostí z nicoty mrtvých lidí?
Kde milosrdenství, Tvá milost, Pane, dávná? Kde věrnost přísežná, ta v zaslíbení daná?
19) Měj v mysli, Pane můj, všechny ty potupy: Nesu je na hrudi za mnohé zástupy.
Nesu je, služebník, za mnohé služebníky. Jimi Tě zhaněli. A hanlivé ty křiky Tvé stopy tupily –
a na Tvém Pomazaném! Pán budiž veleben na věky v pravdě. Amen. I amen.

Skončil třetí svitek žalmů a začíná čtvrtý - 90. – 106. žalm.

PÍSEŇ MOJŽÍŠOVA A BERÁNKOVA Z KNIHY ZJEVENÍ podle Zdeňka Coufala (BTS 61).
eeeEga/EDEH/eeeEga/HAHH/gaHDH/AGA.a/HGDE/egFisG//.

Lide Boží, zpívej svému Pánu, poděkuj Mu vděčně za záchranu, bez škody mořem prošel jsi jen s Jeho spásnou pomocí.
Apoštol Jan viděl na znamení moře zářné, na němž vykoupení zpívali píseň Mojžíše a píseň Pána Ježíše:
„Kdo je jak Ty mocný, Hospodine, Tvoje svatost nikdy nepomine, velký jsi v skutcích hodných chval, svou moc jsi v divech dokonal.
Spravedlivé jsou Tvé cesty, Králi, ten, kdo je zná, neustále chválí pro jejich přímost, pravdivost Tě od věků až na věčnost.
Jediný jsi Svatý, Tvoje Jméno na věky buď v bázni velebeno. Národy ze všech končin jsou a sklánějí se před Tebou.
Provedls nás, lid svůj, nocí temnou, vidíme již zemi zaslíbenou, milosrdenství a moc Tvá v den soudů Tvých nás zachová.
Všemohoucí Králi, svatý Pane, Tvoje vláda nikdy nepřestane, věčné je Tvoje Království kde slávy Tvé se záře skví.

9. Ševat A ještě od Ivanky kousek k zamyšlení překladu PŘEKONÁNÍ RASIZMU Ricka Joynera:

Sláva rozdílnosti.
Církev je povolána mít odpovědi a zrcadlit odpovědi na nejzákladnější lidské problémy. Rasizmus je jedním z nejzákladnějších a nesmrtonosnějších problémů v historii, a v tomto čase jeho moc obrovsky narůstá. Církev bude odlišná. To je, proč Pán prohlásil: Mr 11,17
Můj dům se bude jmenovat domem modlitby pro všechny národy. Církev nenaplní svůj účel, dokud se nestane pravým domem modlitby všech etnik.
Pavel řekl 1K 14,22 ...jazyky jsou na znamení. Jaké znamení? Znamení, že církev bude proti-kladem babylonské věži, kde byly lidské jazyky zmateny a lidé tím byli odděleni do různých ras a kul-tur. První demonstraci tohoto znamení vidíme ve S 2,5-6 o letnicích při zrození církve:
V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý...
Církev je místo, kde budou lidé znovu sjednoceni, a nebude záležet na rase, kultuře ani jazyku. Je zajímavé, že tam byli „židé z každého etnika“, kteří slyšeli a rozuměli. Ježíš je „Slovo Boží“ – Boží komunikace k nám. Až lidé uvidí Jeho slávu, až bude mezi nimi vyzdvižen, budou všichni přitáhnuti a budou znovu slyšet-rozumět-chápat jedním srdcem. A toto bude vyjadřovat církev, která Ho opravdu uctívá. Pavel řekl Galatským, že v církvi se každý promění, a ať už je z jakéhokoliv kulturního zázemí nebo pohlaví, má před Bohem rovné postavení. G 3,27-28:
Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

V našem postavení před Bohem mohou být rozdíly ve věcech týkajících se vládní autority nebo ve specifické službě, ale to nemá nic společného s rasou, pohlavím nebo s kulturním zázemím.
Dokonce i to nejnověji zrozené Boží dítě bez ohledu na věk či cokoliv jiného může bezprostředně předstoupit před Boží trůn stejně jako prominentní kazatel. Bůh nikomu nestraní. Ani my nemáme brát „ohledy na osobu“, pokud chceme a budeme chodit Jeho duchem.

Diktatura navyklého.
Nejsilnějším duchovním jhem je problém nazvaný „tyranie navyklého“. Svazuje padlé lidské bytosti a neustále svazuje církev, hatí její postup. Toto jho plete hlavu psychologům, kteří nemohou porozumět, proč vysoké procento děvčat, které vyrostou v rodinách s otcem alkoholikem, nehledě na bolest a utrpení, které jim to způsobilo, si znovu vyberou za manžely těžké alkoholiky. Navyklé, které je tak bolestivé a nebezpečné, je pro ně žádoucnější než nepředvídatelnost neznámého, ač je život se střízlivým nadějnější. Stejné jho brání mnoha etnickým skupinám prolomit ekonomické a sociologické bariéry. Přes všechny debaty a opravdová zklamání se většina lidí bojí změny. Čím to je, že tak jednoduše padneme do svázanosti navyklým?

To hloupé pokračování padlých denominací přes jasné světlo PŘÍMÝCH STEZEK PRO DÍTKY BOŽÍ od poloviny 19. století, je zvyk jejich členů a hmotný zájem jejich pastorů na vlastní zprofanovaný způsob vzpoury pro Božímu slovu a proti Boží vůli, aby jeden Pastýř (což znamená něco opačného než „jeden pastor“), měl jedno stádo.

Protože tíhneme k vkládání naší jistoty do našeho prostředí místo do Pána.

Abychom dosáhli pravou změnu (pokání), musí být silná důvěra, postavená jako most, vedoucí ven z naší situace. A to většinou zabere víc času a námahy, než je většina lidí ochotných vložit. Není to nový problém. Tuto svázanost můžeme vidět u dětí Izraele, když začali toužit po egyptských hrn-cích masa a upřednostnili je nad nadpřirozeným zaopatřením Božím. Jr 48,11-12 tento problém směřuje k moábskému národu: Moáb si odmalička žil v pohodlí, jak víno nad sedlinou měl svůj klid. Z nádoby do nádoby ho nikdo nepřelil, nemusel odejít do vyhnanství. A proto chutná tak jako vždy, jeho vůně se nemění.

(a proto jsem nabyl takovou novou naději o vás, Petře a Vladimíre, že něco vytěžíte z milosti Páně a ze změn, které k vám přišli, ze složení jha výdělečného zaměstnání a jha manželství - ale ne zabydlet se a utvrdit, ale otevřít se Boží hoře)
Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy na něj pošlu přelévače, kteří jej vylijí, vyprázdní jeho nádoby a džbány rozbijí. Moáb se bude stydět za Kemoše, jako se národ Izrael styděl za Bét-el, tu svoji ‚naději‘.

Když Pán hovoří o přelévání z nádoby do nádoby, mluví o změně. Tímto způsobem se v tehdejších dobách čistilo víno. Bylo nalito do nádoby a nechalo se nějaký čas odstát. Jak to stálo, nečistoty se usadily na dně. A potom se přelilo do další nádoby, nechalo se odstát, aby i zbývající nečistoty byly odstraněny. A protože Moáb nebyl podroben takovým očišťujícím změnám, bylo „víno“ (život-krev-duše) takového národa nečisté. A proto jej Pán slíbil vylít.

Toto je důvod, proč Pán často dovolí, aby na náš život dopadly radikální změny. A skoro vždy jsou znepokojující. Pokaždé, když se víno nalilo do nové nádoby, bylo neustálené, neklidně se zmítalo, a to vyneslo ven nečistoty, které v něm byly. Kdykoliv jsme vhozeni do změny, vyjde na povrch mnoho věcí v našich životech. Většinou uvidíme, jak moc jsme vkládali svou důvěru do nádoby, ve které jsme, místo do Pána. Ale znovu se usadíme a budeme čistější. Změna je očistná. To je jeden z důvodů, proč Pán udržoval Izrael po většinu času v pohybu na poušti.

Víno Ameriky.
Nyní se podívejme, jak se toto aplikuje na národní situaci. Dobrý příklad na-cházíme v problémech afroameričanů a s afroameričany. Většina problémů zločinnosti a násilí ve vel-koměstech koření v rodinných problémech. Nízké procento afroamerických rodin má otce doma. A mnozí z těch, kteří jsou doma, jsou chabými vzory. Kde můžeme najít kořen tohoto problému?
Jedním slovem: otroctví. Je těžké si představit, co to bylo pro otce, jít každou noc spát a vědět, že může být hned zítra prodán a nemusí už nikdy vidět svou rodinu. Také jeho žena a jednotlivé děti mohly být kdykoliv prodány, a nikdy by se nedověděl, kam. A jaký do mělo dopad na rodinu? Otcové, matky a ani děti si navzájem nemohli opravdu otevřít svá srdce kvůli obrovské bolesti, kterou by nevyhnutelně utrpěli.

V roce 1712 otrokář jménem Wilson Lynch ze Západní Indie napsal dopis britským koloniím ve Wirginii, kde jim radil strategii rozdělování rodin otroků, aby odvrátili rostoucí vzpouru a posílili loajalitu otroků ke svým pánům. Předpovídal, že když bude zničena loajalita afroamerických rodin, tak jediná loajalita, která otrokům zbude, bude loajalita k jejich majitelům. Prohlašoval o implementaci této strategie, že zničí stavbu afroamerických rodin. A jeho ďábelské proroctví se stalo skutečností. Afroamerické ženy musely po staletí zastávat ve svých rodinách kromě své role i roli otců.
A je pro ně těžké akceptovat otce na jejich správném místě. I pro otce je těžké stát ve své roli, protože to nikdy neviděli u svých otců. Kdyby jakákoliv jiná rasa prošla stejnými historickými utrpeními jako afroameričané, měla by úplně stejné problémy jako oni. Slyšel jsem výroky některých politických vůdců, že by nebyly žádné problémy ve velkoměstech, kdyby afroameričané měli aspoň trochu ambicí. Co si myslíte, že otroctví udělalo s jejich pracovní morálkou? Takové hluboké kulturní rány nemohou být zaceleny bez účasti kříže.
A tak je tomu i s následky totality u nás.

Žádné komentáře:

Okomentovat